Pozůstalé straší dluhy zemřelých. Co s tím?

Mnozí pozůstalí se proto raději šmahem všeho u notáře vzdají, byť jen tuší, že „děda dlužil, kam se podíval“, i za cenu toho, že třeba chalupa nebo byt propadne státu. Ten pak nemovitost vydraží, a co utrží, zaplatí věřitelům. Zůstala-li jen hromada harampádí, mají věřitelé v případě tzv. odúmrtě, kdy dědictví připadlo státu, smůlu.

Proto lidé mnohá dědictví rovnou odmítají jako celek, i když je v něm nemovitost. Není ale třeba se ukvapit. Závazky z dědictví může vypořádat likvidátor tak, že i něco zůstane. Likvidátor a notář také pohlídají, aby byli uspokojeni věřitelé podle posloupnosti.

Pátrání však bývá komplikované. Celý proces trvá i léta a zhatit ho může kdokoliv z příbuzenstva.

„Dědicové ze strachu z dluhů mnohdy odmítají dědictví ve všech dědických třídách. Bývají mezi nimi nezletilí, kde úkony musí schvalovat opatrovnický soud, a než věc dospěje k nařízení likvidace, často až na návrh státu, uplyne i několik let,“ popisuje komplikovanost pozůstalostních řízení prezident Notářské komory Radim Neubauer.

Jestliže zemřelý nezanechal závěť (nejlépe notářskou), tak nastupuje zákonná dědická posloupnost, přičemž od roku 2014 se okruh dědiců ze zákona rozšířil.

„Rodinné vazby zejména u vzdálenějších příbuzných ale nejsou tak pevné jako v dřívějších dobách, často o sobě vůbec nevědí. Je problém pak všechny dohledat. Přitom i dědic může být věřitelem a mít vůči zůstaviteli pohledávku a potom je i jemu délka řízení na újmu,“ naznačuje Neubauer.

Každopádně věřitelé zemřelého mají tříměsíční lhůtu k přihláškám, které podléhají přezkumu u notáře. Pokud notář některé pohledávky označí za neprokázané nebo je popřel jiný věřitel, musí věřitel, který takovou pohledávku přihlásil, podat žalobu.

O určení, že věřiteli náleží taková pohledávka, se následně soudí proti likvidačnímu správci nebo proti jinému popírajícímu věřiteli. Pokud neuspěje, pohledávka se uspokojovat nebude, upřesnil Neubauer.

Majetek pak spravuje a zpeněžuje likvidační správce způsobem, který kontroluje notář. Likvidační správce má současně za povinnost prověřit, zda ještě během života zůstavitele neušel nějaký majetek na základě „neúčinného právního jednání“. Prověřuje tedy, jestli transakce, které dlužník v minulosti učinil, nejsou napadnutelné.

Vše končí rozvrhem, kdy je výtěžek vyplacen na jednotlivé pohledávky, případný přebytek vyplacen osobě, které svědčilo dědické právo.

„Likvidační přebytek není samozřejmě standardem, ale setkávám se s ním. Někdy to zpočátku na přebytek vůbec nemusí vypadat,“ popisuje Neubauer.

Například zůstavitel má nemovitost podle posudku v hodnotě milionu korun. Dlužil hypotéku 800 tisíc a pěti úvěrovým firmám dohromady půl milionu.

Vybízí to k odmítnutí dědictví jako celku. Jenomže dopředu předpokládat, že se všichni věřitelé ve lhůtě tří měsíců po nařízení likvidace přihlásí, nelze. A hlavně nelze předjímat, zda se majetek nepodaří zpeněžit za více, než je odhadní cena. Výsledek tedy může být reálně takový, že se nemovitost prodá za 1,4 milionu, jeden z poskytovatelů spotřebitelského úvěru se nepřihlásí a jeden bude notářem popřen.

Jenže obecné povědomí o likvidaci není velké, a i když jsou s touto možností dědicové seznámeni, bývá velmi často strach z dluhů větší.

Notář poté musí oslovit potenciální dědice z další dědické skupiny (celkem šest skupin). Když všichni odmítnou, dědictví nakonec připadne státu, který teprve navrhne likvidaci. Uvedený proces trvá několik let, což znehodnocuje majetek. Případný likvidační přebytek poté náleží státu.

Důležité je, aby potenciální dědic, pokud chce uvedený postup využít, dědictví neodmítal, uplatnil u notáře výhradu soupisu majetku a současně s tím navrhl likvidaci pozůstalosti, radí notáři.