Neseriózní vymahači obírají o peníze i drobné věřitele

Své o tom ví pan Karel (50) z Hulína. Je zedník. U jedné větší stavební zakázky byl subdodavatelem. Podle smlouvy měl dostat zaplaceno padesát tisíc korun za několikatýdenní práci. Jenže hlavní dodavatel se odmlčel a nic nezaplatil.

„Oslovila mě vymáhací firma jistého Pavla V. s tím, že se zabývají správou i menších pohledávek. Řekli si o pár procent z vymožené částky, to mi přišlo zprvu férové,“ vzpomíná pan Karel. S vymahači zkušenost neměl a sám nemá sílu uhánět neplatící zákazníky, protože je pořád na stavbě.

Jenže pak se nestačil divit. Tzv. správa pohledávek mu oznámila, že vymohla 15 tisíc korun. Z padesáti. Dvanáct si ale vymahači nechali a zedníkovi z toho poslali jen tři.

Záhy se pan Karel mezi řečí od generálního dodavatele dozvěděl, že ten vymahačům měl uhradit ve skutečnosti celou dlužnou částku padesát tisíc korun. Tak pan Karel podal trestní oznámení, že si vymahači skoro všechno nechali. Jenže vše šlo do ztracena.

Neměl totiž v ruce žádný písemný důkaz a inkasní firma tvrdila, že dlužník uhradil jen patnáct tisíc korun. Tvrzení proti tvrzení. V účetnictví to neměl nikdo, ani generální dodavatel, ani inkasní firma. Případ byl odložen. „Papírům a právním kličkám nerozumím, a tak jsem na to doplatil,“ konstatoval pan Karel.

To pan Josef z Prahy půjčil svému známému 250 tisíc korun. Se smlouvou. Ani tak své peníze už neviděl.

Zkoušel známého vlastními silami všemožně urgovat, ale marně. Proto když na internetu narazil na inkasní agenturu, která hojně inzerovala, obrátil se na ni, ať jeho pohledávku vymohou.

Jenže za to, že pohledávku bude inkasní agentura vymáhat, musel pan Josef zaplatit 15 tisíc korun předem. Nadšen z příjemného jednání zaplatil a těšil se, že své peníze zase uvidí. „Věřil jsem jim, že mi vymohou větší část z té pohledávky,“ uvedl pan Josef.

Agentura, která se prezentuje „dynamickou solvencí“, se neozývala a po nějaké době se pan Josef zkusil dotázat e-mailem, jak se situace vyvíjí. Bez odpovědi. Zkoušel se tedy dovolat na ve smlouvě uvedená kontaktní čísla, ale obdržel vyhýbavou odpověď. Po určité době už se nedovolal vůbec.

„Když mi došla trpělivost, zjistil jsem, že jsem v pasti. Ve smlouvě se totiž k žádným konkrétním krokům a termínů ve vymáhání ve skutečnosti nezavázali, zato si ale pod sankcemi zajistili mlčenlivost. Záruka, že zálohu vrátí, žádná,“ popisuje pan Josef.

Když se pak podíval na internet, zjistil, že o slavném dynamickém vymáhání lidé píší na fórech obdobné zkušenosti. Zaplatili poplatky předem a brzy přišli na to, že na vymahače by si potřebovali najmout vymahače.

Pan Josef, pokud měl v ruce jasnou smlouvu se známým, měl udělat jediné. Pokud věděl, že známý vlastní nějakou nemovitost a příjem, měl se obrátit na právníka a soudní exekutory, kteří podléhají regulím a jasně dopředu řeknou, jestli lze něco vymoci nebo ne.

„Na mimosoudní vymáhání pohledávek ale není třeba žádné licence, a tak to dělá kdekdo. Nejen společnosti mající zázemí a pravidla, ale i neseriózní sólisté. Na takové případy můžeme poukazovat, ale nemáme žádné nástroje, jak jim zabránit,“ řekl Právu prezident Asociace inkasních agentur Radek Laštovička.

To, že některé inkasní agentury neznají meze, ukazují i jejich výzvy dlužníkům, které i Právu občas posílají čtenáři. Jeden příklad za všechny: k devíti tisícům dluhu si vymáhací firma účtuje úrok 96 korun a údajné a ničím nedoložené náklady ve výši dalších osmi tisíc. Zabavovat majetek sice nemohou, ale uplatňovat své nároky u soudu a pak v exekucích ano.