Investovat do umění lze i nízké částky. Zhodnotí se i o tisíc procent

Když člověk čte v médiích zprávy z aukcí, kde za obrazy „létají“ miliony vzduchem, asi si řekne, že pro něj investice do umění nejsou. Nebo je možné se do nich pustit i s průměrnou mzdou?

To je velké nedorozumění plynoucí právě z těch mediálních výstupů. Ve zprávách se totiž obvykle objevují rekordní částky, takže spousta lidí má dojem, že sbírat umění znamená „zahučet“ v tom za desítky milionů korun. Tak to vůbec není. Dobré umění se dá koupit i za jednotky tisíc.

Stačí, když si vyberete buď začínající umělce, kteří z logiky věci mají nižší ceny, anebo umělecká díla, která vznikají méně nákladnou technikou než obrazy na plátnech nebo sochy.

Třeba grafiky, kresby nebo fotografie se dají pořídit za příznivější ceny. Za rozumnou cenu tak můžete koupit nádherné dílo s velkým potenciálem. A to nejen od začínajících, ale i od již etablovaných umělců.

Ale u začínajících umělců je investice dost riziková, protože není jasné, zda se prosadí a jakou bude mít třeba jejich obraz za dvacet let cenu.

Ano, ta pravděpodobnost je nižší. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, může být zhodnocení procentuálně výrazně vyšší než u etablovaných umělců typu Kupky nebo Toyen. Jejich díla se zhodnotí prakticky určitě, ale dnes už spíše v řádu nižších desítek procent.

Zatímco když koupíte dílo začínajícího umělce za tisíce nebo nižší desetitisíce korun, pokud prokáže svoje kvality, může to zhodnocení být v řádu stovek nebo i tisícovek procent.

Takže samozřejmě je to rizikovější investice, ale velmi emoční a v něčem i zábavnější.

A zároveň vás vedle díla, které jste si nakoupili, může těšit i dobrý pocit z toho, že jste podpořili umělce v začátcích kariéry, a svým způsobem se tak podíleli na jeho následném úspěchu.

Podle čeho by měl člověk ty začínající umělce vybírat?

Jsou určité známky toho, že se mu bude dařit, už v počátcích jeho kariéry. Obecně platí to, že bychom se měli informovat, vzdělávat se, obcházet výstavy a vernisáže a setkávat se s umělci osobně.

Dívat se, kde studují, kde vystavují, s kým vystavují na skupinových výstavách, jací kurátoři s nimi spolupracují, jestli o ně má zájem zahraničí, jestli jsou v nějakých publikacích nebo jestli získali nějaké ocenění.

Těch je v České republice pro mladé umělce několik, nejznámější jsou Cena Jindřicha Chalupeckého a Cena kritiky za mladou malbu.

To všechno jsou známky toho, že daného umělce odborná veřejnost přijímá. A to je alfa omega toho, aby zůstal součástí umělecké scény a aby se mu postupem času dařilo třeba i komerčně.

A když se pro to rozhodnu, kam mám zajít?

Je dobré se všeobecně o tom s někým poradit. Říct mu, jaký máte rozpočet, jaké představy, jaký vkus, kam by se sbírka měla ubírat.

Odborník vás pak dokáže nasměrovat, říct, jestli máte jít třeba na prodejní výstavu nebo třeba na klauzury uměleckých vysokých škol, což jsou výborné přehlídky pro někoho, kdo se chce zorientovat v mladém umění. Dají se obcházet i soukromé české galerie, kterých máme v Česku docela dost.

A pokud tomu chcete investovat ještě víc času a peněz, určitě se vyplatí zajet na nějaký z evropských veletrhů výtvarného umění nebo třeba na benátské Bienále.

Tam to ale asi nebude nejlevnější…

Bienále samo o sobě není veletrhem, ale přehlídkou současného umění. Autoři na něm zastoupení ale opravdu nebývají nejlevnější, bývají to již etablovaní umělci, jejichž jména rezonují na mezinárodní scéně.

Ale také to není supermarket, kam přijdete a už jen ukazujete a nakupujete. Taková přehlídka je přínosná už z toho hlediska, že si všimnete, jaké trendy se odehrávají v uměleckém světě.

Máte pak lepší představu o tom, čemu se vyplatí věnovat pozornost a jakého autora si třeba nakoupit i u nás, byť sám na Bienále nevystavoval.

A jaké trendy jsou v současnosti?

Současné umění velmi často nějakým způsobem reaguje na společenské dění poslední doby, což je tak trochu jeho principem. Původním účelem uměleckého díla totiž nebyla jen dekorace, a není tomu tak ani dnes. Má hlubší smysl.

Jedním z příkladů, který s tím trochu souvisí, je třeba akcent na ženské umění, ženské umělkyně. Ty jsou v posledních letech hodně na vzestupu.

Jejich tvorba je dost specifická, v něčem bývá hodně něžná, často pracují s materiály a postupy, které se v minulosti nějakým způsobem spojovaly s ženstvím, ženskou úlohou ve společnosti, jako jsou textil, výšivka a podobně.

Ve světě se v posledních letech zvedá černošské umění i obecněji tvorba autorů různých etnických minorit, velmi silný je i asijský trh.

Nedá se ale úplně ukázat na jeden trend, který by držel celou uměleckou tvorbu napříč světem. Umění je ve své podstatě velmi rozmanité.

Máte nějaký konkrétní příklad z poslední doby, kdy se vyplatila investice do začínajícího umělce?

Například Eliška Konečná. Během covidu jsme pořádali dobročinnou aukci na podporu současných umělců a Eliška byla jednou ze zařazených umělkyň a umělců. Její dílo tehdy stálo nižší desítky, v podstatě ještě jednotky tisíc korun.

Už tehdy ale bylo vidět, že je její dílo úžasné a že je to extrémně talentovaná umělkyně. Dnes má vedle exkluzivního zastoupení v Praze, v Polansky Gallery, i zastoupení v Miláně.

A ceny jejích děl se sice pohybují řádově v podobných sumách jako tenkrát, ale v eurech, ne v korunách. A to uběhly jen čtyři roky. To je příklad za všechny.

Kdybyste si šla něco koupit pro sebe, koho byste si vybrala?

Hodně inklinuji k českým umělcům. Asi i proto, že se s nimi hodně setkávám. A když je člověk často navštěvuje v ateliérech, získá k nim hlubší vztah. Takže bych určitě zamířila do jednoho z ateliérů některých umělkyň, které podle mě před sebou mají hezkou budoucnost.

Ale vy asi chcete konkrétní jména. První, kdo mě napadl, je Tereza Příhoda Štětinová, neuvěřitelně talentovaná sochařka. Dále pak Radka Bodzewicz, což je malířka, která dokáže spojovat inspiraci středověkými rukopisy s něčím tak futuristickým, jako je rozšířená realita.

Mezi mé hodně oblíbené umělkyně patří Monika Žáková, Karíma Al-Mukhtarová, Natálie Perkof. Mohla bych pokračovat dlouho.

Vyplatí se kupovat na aukcích?

Záleží na tom co. My jsme se doteď bavili o současném umění. To se na aukcích u nás skoro neobjevuje, v zahraničí častěji. Jeho cena na nich pak často není moc směrodatná, je hodně závislá na aktuální poptávce v daném čase a místě i na tom jednom konkrétním díle.

Kdybyste ale chtěl kupovat českou modernu, a klidně i menší věci, tak bych vás naopak do aukční síně vyslala. Zvlášť jako začínajícího sběratele, protože tam máte poměrně vysokou jistotu, že se nespálíte a nekoupíte falzifikát.

Falza jsou bohužel největším strašákem českého trhu s uměním a aukční síně disponují vlastními znalci, díla procházejí odbornými posudky. Ručí za to, že prodávají originály.

Ale tam asi musím počítat s řádově vyššími částkami.

To ano. Zrovna díla české moderny patří mezi ta, která dosahují rekordních částek. U nás to jsou vyšší desítky až nižší stovky milionů korun.

Hodně zajímavý segment je ale poválečná tvorba, což jsou také časem prověřená díla, která na trhu v posledních osmi, deseti letech výrazně rostou.

Česká tvorba tohoto období je opravdu bohatá na velmi kvalitní autory, které komerční trh doceňuje až v posledních letech.

Je to proto hodně zajímavý segment i pro někoho, kdo se zaměřuje primárně na investici. V Česku už lze také využít i fondy specializující se na investice do umění, pokud vám nevadí, že díla pak nebudete mít doma.

O obrazy i grafiky se ale je asi potřeba starat, aby nezašly, neztratily na hodnotě.

Záleží na tom, co je to za umělecká díla. Sochu z bronzu asi stačí prostě oprášit. Hodně specifické jsou práce na papíře, což je materiál extrémně citlivý na sluneční světlo. Takže je vhodné vybírat místo, kam nesvítí.

Ideálně by se měly zarámovat pod takzvané antireflexní sklo, který zabrání průsvitu ultrafialového záření. To samé platí u fotografií, které mohou vyblednout. A vlastně i plátno může někdy na světle chřadnout.

Kromě světla byste si měli dávat pozor i na vlhkost. Asi by vám dílo nemělo viset v kuchyni, kde se odpařuje voda nad hrncem. Jinak není třeba se vlastnictví umění nějak obávat, žádnou velkou speciální péči nevyžaduje.

A podle čeho – pro inspiraci – vybíráte díla pro J&T banku?

Naše sbírka je hodně specifická a úzce zaměřená. Nepřistupujeme k ní jako k investiční, ale spíš institucionální sbírce, jejíž hodnota leží v mapování vývoje mladého umění. Vybíráme do ní výhradně díla umělců, kteří získali Cenu Jindřicha Chalupeckého.

To je cena určená pro umělce do 35 let věku, která se uděluje od roku 1990 a která poskytuje náhled na to, jak se od Revoluce vyvíjí mladé české umění.

V devadesátých letech ji získávali umělci, které dnes považujeme za matadory současného umění, dnešní laureáti mnohdy teprve studují a širší veřejnosti jsou zatím zcela neznámí.

A proč zrovna tato cena?

Sbírku jsme zakládali ve stejné době, kdy se J&T Banka stala partnerem právě Ceny Jindřicha Chalupeckého. To spojení proto dávalo smysl, a navíc nám to umožnilo zaměřit sbírku na období, kterým se české sbírkotvorné instituce moc nezabývaly.

Lákalo nás vytvořit něco, co v institucích zatím chybí a co může mít zásadní dopad pro chápání vývoje současného umění. Byla to v tu dobu etapa českého výtvarného umění, která byla téměř nemapovaná a zároveň dost důležitá.