Článek
Nejhorší pro rodiče, případně i jejich současné partnery, jsou-li rozvedení, je pocit bezmocnosti. Co s tím? Praxe hovoří jasně: čím déle se zavírají oči a řeší se to domluvou a čím později nastoupí restrikce, tím menší jsou šance, že to přestane. Naopak.
Známý psycholog Jeroným Klimeš je zastáncem nekompromisního postoje. Radí v takových situacích doma zavést polovojenský režim. Oprostit se od vzpomínek, že ještě nedávno to bylo moje roztomilé malé děťátko.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
„Maminko, už mě neuvidíš“
„Matce jsem poradil, aby byt rozdělila na zónu, kde žije a kam už dcera nesmí vstoupit, nebo jen za přítomnosti matky. Na dveře do obýváku se z chodby dala koule a matka měla klíč k nim neustále u sebe na krku. U soudu nechala matka dceři dočasně omezit právní způsobilost, a to tak, že všechny případné smlouvy, které by uzavřela nad částku 500 korun, by byly neplatné,“ popisoval před časem Klimeš sérii opatření v případě sedmnáctileté dívky.
Doma kradla, nadělala dluhy u operátorů, nechávala u sebe v pokojíčku přespávat bezdomovce a narkomany. Matka hrozila, prosila, zakazovala, vymýšlela motivace. Vše marné. Dcera s ní umně manipulovala a vydírala třeba tím, že uteče navždy z domu, že už ji nikdy neuvidí, přes noc ležela demonstrativně na chodbě přede dveřmi, schoulená na rohožce u dveří. Peklo na zemi, matka div neskončila v blázinci.
Za minutu dvanáct zašla k ráznému psychologovi, který například svým ještě malým dětem vede finanční deník. Mají systém odměn za práci doma, ale také pokut, když něco nesplní. Aplikovaná finanční gramotnost, dokud je ještě čas, řeklo by se. Jeho postupy zabraly i u zmíněné dospívající dívky. Srovnala se. Nekrade, nedělá dluhy. Trvalo to rok a matka nesměla slevit.
Kde se stala chyba?
„Můj dvaadvacetiletý syn bydlí pořád s námi. Práci má nárazovou, často nám lže a žádnou nemá. Válí se a jen z nás tahá peníze. Když neuspěje u mě, otočí si kolem prstu manžela. A když je nedostane, prostě jde a vezme si je. Nenajde-li je, zmizí nějaké věci. Nevím, co s tím, už je mi lépe v práci než doma,“ svěřuje se pětačtyřicetiletá pedagožka s vysokoškolským vzděláním v technickém oboru.
Přitom působí na základní škole, kde je velmi oblíbená, své svěřence, i ty problematické, zvládá perfektně. Bez zvýšeného hlasu. Přirozená autorita. Doma má však oči pro pláč. Zajímavé je, že druhý syn je z úplně jiného těsta. Věnuje se počítačům. „Nevím, kde se stala chyba, nerozumím tomu,“ přiznává pedagožka. Možná je to tím, že nemá takovou oporu vůči synovi v manželovi, míní psycholog. Manžel je muzikant.