Životní úroveň máme z nových členů EU nejvyšší po Maltě a Kypru

Průměrný Čech při vstupu do Unie dosahoval 81 procent bohatství průměrného Evropana, loni to podle dat Eurostatu bylo už 91 procent.

Pro posouzení ekonomické konvergence – tedy přibližování ekonomické úrovně jednotlivých zemí – se nejčastěji používá hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly.

„Ten zjednodušeně vyjadřuje bohatství připadající na jednoho průměrného obyvatele, očištěné o rozdíly v cenách mezi zeměmi. Měl by tedy přibližně vyjadřovat, jak „bohatý“ je průměrný Čech, Polák či Slovák, když nakupuje zboží a služby ve své zemi,“ vysvětlil hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil.

Česko se za poslední tři roky od evropského průměru mírně vzdálilo z úrovně 93 procent průměru na 91 procent. V životní úrovni jsme ale i tak za dvacet let předehnali země jako Řecko, Portugalsko či Španělsko a přiblížili se Itálii.

Na druhou stranu, většina zemí, které stejně jako Česko vstoupily do EU v roce 2004, dokázala růst rychleji. Polsko se z životní úrovně odpovídající necelých 52 procentům evropského průměru dostalo na 80 procent, Litva dokonce z 50 na 87 procent průměru EU.

Rychleji rostly i Estonsko či Lotyšsko. Slováci pak za dvacet let posílili z 59 na 73 procent, Maďaři z 63 na 76 procent evropského průměru.

Z deseti zemí, kterým Unie otevřela brány v roce 2004, je nad evropským průměrem pouze Malta (105 procent). Proti Česku je životní úroveň vyšší ještě na Kypru (95 procent průměru EU), ve Slovinsku je pak srovnatelná s naší.

Bulhaři a Rumuni byli v roce 2007, kdy vstupovali do EU, na 35 procentech jejího průměru, loni to už bylo 64, respektive 78 procent.

Co se týká našich západoevropských sousedů, Němci byli loni na 115 procentech evropského průměru a Rakušané na 123 procentech.

Na to, že brzy dožene bohatší západoevropské státy z hlediska životní úrovně, může Česko podle ekonomů zatím zapomenout.

„Před dvaceti lety jsme věřili, že konvergence proběhne rychle, každodenní skutečnost je však jiná. Důvody jdou za námi: průměrný výkon naší ekonomiky a petrifikovaná technologická struktura národního hospodářství,“ uvedl bývalý rektor VŠE v Praze Richard Hindls.

Pokud jde o číselný podíl HDP k úrovni hrubého domácího produktu bohatých zemí, Česko rozdíl formálně mírně snižuje.

„Ale podíváme-li se, jak klopýtavě investujeme do výzkumu, školství, do moderních technologií, jak fungují běžné služby, železnice, silniční infrastruktura, rozdíl se nesnižuje. Stačí si porovnat třeba jen Rakousko, které je nám ekonomicky, geograficky i historicky blízké, abychom viděli, jaká je realita,“ podotkl Hindls.

To, že se Česko v horizontu pěti až sedmi let nedostane na evropský průměr, si myslí i bývalý premiér a guvernér ČNB Jiří Rusnok.

„Proces konvergence – tedy dohánění ekonomické úrovně našich bohatších sousedů – bude nadále pokračovat, ovšem čím dál pomalejším tempem, a vyrovnání se nejbohatším zemím Evropy zůstává v nedohlednu,“ konstatoval pak analytik Cyrrus Vít Hradil.

Částečně je to přirozené, protože nejsnazší je dohánění z nízkého základu.

„Zjednodušeně řečeno, po pádu železné opony jsme byli tak chudí, že nám stačilo s bohatým Západem navázat kontakt a zapojit se do jeho ekonomiky jakýmkoliv způsobem,“ uvedl Hradil.

„I to totiž bylo násobně lukrativnější, než co jsme znali před rokem 1989. Jakmile jsme se ovšem k jeho úrovni blahobytu dostali blíže, přestává být pouhé následování dostatečné,“ doplnil.

Je to podle něj podobný princip jako u „jízdy v háku“ v cyklistice. „Držet se v závětří za prvním jezdcem – v našem případě hlavně za Německem – je relativně jednoduché,“ přiznal Hradil.

„Dostat se na jeho úroveň či jej dokonce předjet ovšem znamená vystavit se plné síle větru, což je násobně obtížnější. V ekonomickém kontextu to znamená přestat napodobovat a stát se inovátorem a průkopníkem,“ zdůraznil Hradil.

Dodal, že problémem je nastavení české společenské mentality i hospodářské politiky, které preferují zachovávání starých pořádků a minimalizaci ekonomických rizik.

„Dobře to ilustrují nedávné pandemické a energetické krize, ale i aktuální debata o rozvolnění zákoníku práce,“ podotkl.

Ekonom Petr Zahradník z České spořitelny poukázal na to, že relativně nejblíže teď má Česko, co se týká průměrné životní úrovně, k Itálii, Kypru a Maltě.

„To jsou realistické cíle, které, za předpokladu zajištění slušného růstu, můžeme splnit do konce této dekády. Další na řadě je pak již Francie, což bude obtížnější, nicméně stále ne nesplnitelné,“ věří Zahradník.

Česko teď podle něj musí hlavně mobilizovat „udržitelné a stabilní zdroje růstu“ tak, aby se přiblížilo průměru EU.

„A současně se dívat i za nás, kde se vytvořila v naší bezprostřední blízkosti značná tlačenice, kdy nám šlapou na záda Litva, Estonsko a další země, a současně se poučit i velmi negativním příkladem Slovenska, který bychom neměli za žádnou cenu následovat,“ dodal Zahradník.