Zdražování stavebních materiálů? Je za tím covid i investiční horečka vlád, říká ekonom

Stojí za tím čtyři hlavní důvody. Ten první je takový spíše technický. Materiály nejsou knedlíky, specificky český produkt. Jsou stejné všude na světě a díky obchodu existuje jedna světová cena. Ta česká se pak od ní může lišit jen do rozdílu v ceně dopravy.

Stoupají-li světové ceny, musejí stoupat i české. Ceny u nás tedy rostou, protože rostou po celém světě.

Druhý důvod je výrobní. Ve světě zavřely nejen obchody, ale i výrobní provozy a pracovní trh. Když nefunguje ekonomika, vyrábět je vždy dražší. I materiály musí někdo vyrobit, a když v mnoha zemích odešli zahraniční pracovníci z dolů a továren do svých zemí, dnes mají často problém se vrátit.

Nedostatek pracovníků opět zdražuje výrobu. A i když je někde na světě nějakého materiálu více než jinde, stále je problematické (a tedy drahé) je dovézt. Spousta lodí je zakonzervována a zbytek nemůže najít posádku. Lodní doprava byla vždy plně internacionální a cestovní omezení jsou pro ni smrtelná.

Třetím důvodem je proměna nakupujících. Místo řemeslníků, jejichž nákazy se někteří báli, si více stavíme a rekonstruujeme sami. Místo restaurací více vaříme doma. To vše vede ke změnám výroby a prodejních kanálů. Staré věci a materiály leží v profesních skladech a nové věci se musejí vyrobit pro nové uživatele. Na toto dovybavení je potom potřeba více materiálu.

Ten také tkví v nové poptávce, a to té budoucí. Evropa i Amerika se chtějí z krize „proinvestovat“. Tyto investiční celky musí někdo vyrobit – z materiálů – a znásobit tak tlak na růst jejich cen. Ale v tom je alespoň kouzlo trhu – nečeká na tento šok a zvyšuje ceny již nyní.

Tím motivuje výrobu, aby pak bylo materiálů dostatek, až to vlády skutečně rozjedou. Jinak by nám pak hrozilo, že by byl skutečný nedostatek, a ceny by vyletěly ne na dvojnásobek, ale třeba pětinásobek. A to už by pak zavánělo skutečnou krizí.

Jak říkal fyzik Niels Bohr, předpovědi jsou vždy těžké, zejména ty o budoucnosti. Ceny materiálů budou růst déle, než mnoho ekonomů na začátku lockdownů čekalo, když predikovali, že krize sníží inflační tlaky.

Nákladovou inflaci západní svět nepamatuje od 70. let, tak vše posuzuje jen očima poptávky. Kdyby nebylo snah států pumpovat peníze do ekonomiky, krizová poptávka by skutečně mohla snížit tlak na růst cen materiálů.

Ale spousta lidí zapomněla, jak křehká je moderní výroba. Jak potřebuje otevřené hranice nejen států, ale i okresů.

Pokud by nám šlo jen o zastavení růstu cen materiálů, pak ano. Kdyby teď G7 udělala prohlášení „přečetli jsme si rozhovor na Novinkách a rušíme plány na investice“, pak by se cena spousty materiálů rychle propadla. Ale nám by to moc neprospělo.

Stálé proměny vládní politiky mohou trh destabilizovat více než některá rozhodnutí, která přilévají olej do ohně. Pokud totiž budou dodržena, investoři se s nimi nějak vypořádají.

To bychom ostatně mohli označit za pátý důvod růstu cen, zejména v Česku – lidé ztratili důvěru, že stát dodrží jakékoli slovo, tak se snaží jakkoli pojistit. Pokud mohou, tak i vyššími cenami. Nevědí, kdy zase v pondělí bude všechno jinak, než se v pátek oznámilo.

O ty bych se bál nejméně. Růst jejich cen je mnohem více ovlivňován sezonností zemědělské produkce. Covid přišel loni před začátkem nové sklizně, a tak mu byla nespravedlivě přisuzována velká role, i když ceny v té době rostou téměř každý rok. Opět se zdražila spíše doprava než vlastní produkce.

Ale je pravda, že na světovém trhu zdražovaly například obilniny. Západní domácnosti se na začátku pandemie zásobily těstovinami a dalšími trvanlivými potravinami, což prodražilo jídlo chudému rozvojovému světu, který už tak trpí omezením dopravy mnohem více. Jak ukázal ekonomický nobelista Amartya Sen – za hladomory nemůže nedostatek jídla, ale problémy v jeho distribuci.