Zámečník: Vláda měla vrátit vyšší zdanění příjmů

Vládní balíček přináší na šedesát opatření, zejména daňových. Jak ho hodnotíte?

Je to těžce vybojovaný kompromis velmi složité koalice, která není bůh ví jak koherentní z hlediska programových priorit.

Je něco, co tam chybí?

Některá opatření měla být do něj přidána. Jestliže má existovat spravedlnost, tak nemáme dělat výjimku u spotřební daně na víno v podobě nulové sazby. Efekt spotřební daně by dopadl nejvíc na ty, kteří mají nejlevnější, tedy dovážené víno. Navíc by to přinutilo domácí producenty jít na co nejvyšší kvalitu, aby si udrželi svoje postavení na trhu. Je-li tam daň z litru, tak efekt na cenu je nejvýraznější u nejlevnějšího dodavatele, což Češi nejsou. Proč se máme tvářit, že by to zásadním způsobem poškodilo českou ekonomiku a vinařství, když se fakticky jedná o přebalení levných produktů dovezených často odněkud mimo EU?

Spotřební daň z tichého vína chce koalice řešit později. Je nyní podle vás správné, že koalice balíček ještě mění?

To je normální život, to by nemělo nikoho překvapit.

Exprezident Zeman označil balíček za chaotizační. Po­dle něj by místo šedesátky rozpočtově často marginálních opatření stačila dvě, a to vrátit zdanění příjmů na úroveň z doby superhrubé mzdy a zrušit slevu na poplatníka. Nebyl by to efektivnější způsob, jak získat peníze, podle Zemana až 200 miliard?

Miloše Zemana jsem opravdu málokdy chválil. Ale v době, kdy se připravoval daňový balíček pro rok 2020, jsem jeho návrh chválil, protože trval na tom, aby zrušení superhrubé mzdy bylo jen dočasné. Paní ministryně financí Schillerová tehdy říkala, že to nejde, ale samozřejmě že by to šlo, pouze by se muselo stanovit, že efektivní sazba daně 20,1 procenta se stane statutární od příslušného data. Do toho se jim nechtělo. Miloši Zemanovi v tomto rozumím a říkám: ano, to je pravda. Daňovou slevu na poplatníka bych ale nechal, protože to je věc, která je orientována na sociálně slabší.

Balíček zvyšuje některé daně a ruší daňové výjimky. K celkovému zlepšení salda rozpočtu o 150 miliard do dvou let však mají vést i škrty ve výdajích státu, hlavně v dotacích. Neohrozí to konkurenceschopnost našich firem? Okolní státy přece dotace také poskytují.

Konkurenceschopnost se vytváří opravdu jinak než sbíráním dotací. Když si uděláte následnou studii, k čemu to vlastně přispělo, zda ke slibovanému zvýšení konkurenceschopnosti, a tady se odvolávám na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, tak efekt na konkurenceschopnost a zvýšení exportu nebyl veškerý žádný. Takové dotace potom můžete prohlásit nejen za zbytečné, ale i škodlivé.

Je ale potřeba pracovat na základě dat a i při rušení dotací se dívat na to, kdo byli příjemci a jaké měli výsledky. Těm, kteří nedokázali dosáhnout slibovaných efektů, bych to bez milosti zrušil. Když podmínkou dotace má být zvýšení konkurenceschopnosti, ale firma to neprokáže, tak proč by ji měla dostávat? Podpory pro malé a střední firmy se dají obhájit, pro velké hodně obtížně.

Udrží vláda plánovaný schodek pod 295 miliardami?

Z vývoje hospodaření jsem měl do května hrůzu. Teď mám ale pocit, že jsou blízko. Když ministr Stanjura říká, že to dokáže za cenu ještě dalšího úsilí, tak v tom se jeho aparát touto dobou zásadněji mýlit nemůže. Pravděpodobně vědí, co říkají.

Ale není to trochu se štěstím? Už od začátku roku se zdálo, že rozpočet plave dost na vodě, když uvážíme odchylku v odhadovaných příjmech z mimořádných odvodů, náklady na valorizace důchodů a podobně. Nezachraňují to dobré zisky firem?

Když děláte rozpočet, tak nemáte údaje za druhé pololetí, kde vzrostla míra zisku korporátních společností. Pracovalo se jen s přibližným odhadem, kdy věděli, že v předchozích čtvrtletích nebyla rentabilita špatná. Loňský rok byl plný ekonomických šumů, to se špatně plánuje.

Například z bank ale stát nezíská plánované desítky miliard. Je to kvůli daňové optimalizaci, jak varovali třeba i vládní Piráti?

To je nedorozumění. Ke snížení čisté úrokové marže došlo proto, že mezi bankami je konkurenční boj: některé banky se financují na trhu, nemají přebytek vkladů nad úvěry. Když sazby na mezibankovním trhu rostou, mají tendenci nabídnout střadatelům atraktivnější úročení. Větší banky, které měly přebytek vkladů, pak musely samozřejmě taky zvednout vkladové sazby, aby o své klienty nepřicházely. To není daňová optimalizace, nýbrž konkurenční boj.

Všichni se upínají k šetření. Když ale stále balancujeme na hraně recese, neměla by se vláda zaměřit více na prorůstová opatření?

Na ta je dobré se zaměřovat soustavně a odstraňovat úzká hrdla z ekonomiky. To je ale tradičně slabé místo české hospodářské politiky. Nám zlepšování podmínek pro podnikání a vyšší potenciální růst nejde dlouhodobě.

V čem je problém?

Například v tom, že u nás strašně dlouho trvá výstavba, a to brzdí rozvoj, stejně jako další byrokratické brzdy v podobě tuctů razítek, správních lhůt a tak dále.

Další věc je, že na trhu práce máte asi nejsilnější rezervu v ženách, které jsou na rodičovské dovolené velmi dlouho, často opakovaně za sebou a pak se to s nimi bohužel táhne celý život v jejich výdělcích, vyměřených důchodech. To můžeme uvolnit tím, že budeme masivně investovat do předškolních zařízení pečujících o děti a pak rodičovskou zkrátíme, protože Česko ji má jednu z nejdelších na světě.

Vláda chce také motivovat firmy pro zkrácené úvazky…

Když se vám přehřívá trh práce, tak jde o to, vytvořit takové podmínky, aby ti, kdo chtějí, mohli svěřit péči o dítě nějakému předškolnímu zařízení a co nejrychleji se vrátili na pracovní trh, třeba i na zkrácené úvazky.

Na hospodářský růst letos můžeme zapomenout. Je už ale podle vás ekonomika z nejhoršího venku?

Já v to doufám, i navzdory špatným číslům z konjunkturních průzkumů, která přicházejí z Německa. Všechny tuzemské makroekonomické prognózy na příští rok vidí růst HDP kolem 2,3 procenta. V Česku se důležitý automobilový průmysl letos zvedl a přispívá k HDP docela dobrým tempem.

Pamatujete si, že by ekonomika někdy stagnovala a nezaměstnanost přitom zůstala tak nízko jako nyní?

Souvisí to s tím, že z trhu práce odcházejí lidé často i do předčasného důchodu. Hrubá chyba od vlády byla je k tomu podněcovat. Všichni si pamatujeme, jak ministerstvo práce minulý podzim lidem říkalo, aby toho využili. Teď jim to stejně musejí nějakým způsobem pokrátit, protože to stát finančně neunese.

To jsou nešťastné záležitosti, které si bohužel vyrábíme sami. Výsledkem je to, že ekonomika stagnuje v situaci přehřátého trhu práce. V takovém případě musíte buď zvětšit nabídku, nebo zvýšit dovoz pracovní síly z ciziny. Více možností již nezbývá.

Největší téma posledních dvou let je inflace. Česko patří mezi státy, které zdrtila nejvíce. Jak to?

Myslím si, že začne hodně klesat na začátku příštího roku. Poslední kvartál ještě nebude vypadat dobře kvůli srovnávací základně, ale pak to i ze stejného důvodu srovnávací základny půjde hodně výrazně dolů.

U nás byly za covidu poměrně štědré podpory, které nebyly přesně zacílené, a měnová politika byla také velmi uvolněná. Nejdříve se to promítlo do úspor kvůli uzávěrám a snaze o vyšší tvorbu rezerv vzhledem k nejistotě, ale po uvolnění ty peníze přetékaly do spotřeby, což vytvořilo podhoubí pro rychlé navýšení spotřebitelských cen. U nich se projevuje asymetrie – nahoru vyskočí rychle, ale klesají pomalu, i když ceny vstupů už jsou dole. To známe nejen z Česka, ale i z jiných zemí.

Krajně nepříjemná epizoda vysoké inflace byla způsobená i strukturou ekonomiky a faktem, že ještě před covidem měla přehřátý trh práce s velmi vysokým převisem volných pracovních míst a vysokým tlakem na mzdy. Do toho vypukla válka na Ukrajině, a i těch zahraničních pracovníků byl spíš nedostatek.

V čem má struktura naší ekonomiky nedostatky?

Máme energeticky náročná odvětví závislá na plynu a vůbec na velkém odběru energií, kde prudce stouply ceny. Ať už potřebujete elektřinu nebo zemní plyn, v obou případech byla cena provázaná a skokově vzrostla. Nákladový šok se pak přenesl do celého řetězce, jak se přeléval do dalších článků až na spotřebitele. Komu se to nedařilo, ten zaznamenal pokles zisků až do ztrát. Ale na makroekonomické úrovni jsme viděli opačný proces – postupný nárůst míry zisku, která je vysoká dodnes.