Článek
Ceny potravin stoupají, a bohaté státy si tak snaží zajistit zdroje, ale současně tak ohrožují budoucnost zemí, které na tyto smlouvy přistoupily, uvádí zpráva charity, která koordinuje boj s chudobou.
Například brazilsko-japonský podnik plánuje podle listu The New York Times v Mosambiku produkovat potraviny pro export na 140 000 kilometrech čtverečních, tedy na ploše skoro dvakrát větší, než zabírá Česká republika.
Ale jsou i další příklady. V roce 2009 si libyjská firma pronajala 1000 kilometrů čtverečních v Mali od vlády, která však jaksi "pozapomněla" na místní domorodé obyvatele, kteří do té doby půdu využívali. Agrobyznys se podporuje i na Filipínách, kde cizincům stačí uzavřít partnerství s nějakým místním investorem.
Týdeník Economist upozorňuje, kam takové prodávání či pronajímání půdy někdy vede. V Sierra Leone jedna švýcarská společnost slibovala vytvoření 2000 pracovních míst pro místní farmáře. Nyní na 400 kilometrech čtverečních pěstuje suroviny pro výrobu biopaliv a pracovních míst pro místní vytvořila jen 50. Je totiž běžné, že si zahraniční společnosti dovezou vlastní pracovníky.
Krmivo pro velbloudy
Nezřídka pak vznikají i paradoxní situace, například když ve válkou a hladomory sužovaném Súdánu společnost ze Spojených arabských emirátů sklízela v roce 2008 čirok (který je součástí místní stravy), aby s ním krmila doma velbloudy. Oxfam upozorňuje i na to, že hlad po půdě šroubuje její cenu vzhůru, a tak někteří investoři na dříve nakoupených pozemcích nic nepěstují a čekají na větší zhodnocení investice.
A nebudou zřejmě čekat marně, protože do roku 2015 hodlá na 200 soukromých společností investovat 30 miliard dolarů - tedy přes půl biliónu korun.