Ve většině případů se účast v hromadné žalobě lidem vyplatí, říká k novému zákonu advokátka

Kritici zákona namítají, že jeho podoba je oproti jiným evropským státům poněkud okleštěná. Poukazují třeba na to, že hromadně lze žalovat pouze firmu, a nikoliv stát, samosprávu nebo zaměstnavatele. Mělo jít podle vás ministerstvo spravedlnosti hlouběji a pole působnosti rozšířit?

Obecně lze říci, že stát, obec či kraj mohou být v některých situacích rovněž posouzeny jako podnikatelé, pokud uzavírají smlouvy související s jejich obchodní, výrobní nebo obdobnou činností. Jednotlivé případy budou potom posuzovány individuálně. Posouzení státu, obce, nebo kraje jako podnikatele je poměrně složitou právní úvahou, kterou se zabýval i Nejvyšší soud ČR. Praxi k zákonu nicméně zatím neznáme, neboť nabyl účinnosti teprve 1. července 2024.

Naopak pojem spotřebitele je zákonem definován velmi rozsáhle. Zákon předpokládá, že spotřebitelem je nejen osoba, která vystupuje mimo rámec svého podnikání či povolání, ale i podnikatel, který zaměstnává méně než 10 osob a jehož roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahují 50 milionů korun.

Co se týče zaměstnavatelů, na vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zákon skutečně nevztahuje.

Jedním z hlavních aspektů nového zákona je tzv. model opt-in, tedy aktivní přihlašování zájemců do hromadné žaloby. Původně přitom ministerstvo počítalo s opačnou variantou opt-out neboli odhlašováním, tu ale nakonec zavrhlo s tím, že opt-in respektuje volbu spotřebitele. K jakému modelu se stavíte vy?

Osobně se přikláním k modelu opt-in, a to z několika důvodů. Aby se spotřebitel mohl jako člen skupiny hromadného řízení účastnit, je třeba, aby se přihlásil žalobci, například spotřebitelské organizaci. Podle mého názoru je tento přístup vhodnější, protože spotřebitel tak vyjadřuje svůj zájem být účastníkem řízení a být v něm na základě práv zúčastněného člena aktivní. Pokud by o spor neměl zájem a aktivně se do něj nezapojoval, například ve formě obstarávání důkazů, sdělování skutečností apod., bylo by to pro žalobce velmi obtížné. Ačkoliv směrnice model opt-out umožňuje, z doporučení k jejímu provedení mi implicitně vyplývá preference modelu opt-in.

Zástupci podnikatelů vyjádřili obavy ohledně prověřování neziskových sdružení sloužících jako žalobce. Podle nich by se z hromadných žalob totiž mohl stát nástroj účelového konkurenčního boje firem skrze soudy. Může tomu tak skutečně být, nebo je toto riziko zákonem dostatečně ošetřeno?

Nástroj účelového konkurenčního boje byl v rámci přípravy zákona zmiňován zejména vzhledem k povinnosti zveřejnit o vedeném hromadném řízení informace. Jako paralelu přitom kritici uváděli zneužívání věřitelských insolvenčních návrhů, kdy je insolvenční soud povinen oznámit zahájení řízení vyhláškou do dvou hodin poté, kdy návrh obdržel.

Srovnávání důsledků věřitelského insolvenčního návrhu s podáním hromadné žaloby ale není zcela přiléhavé.

Proč?

Nelze třeba žalovat pohledávku ohledně majetku v majetkové podstatě nebo nelze vykonat exekuci. Podání insolvenčního návrhu představuje mnohem citelnější zásah, a to především s ohledem na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Zahájení hromadného řízení z právního hlediska zásadní následky, které by se mohly negativně podepsat na výkonu činnosti žalovaného a na něj navázaných osob jako dodavatelů, odběratelů, zákazníků nebo zaměstnanců, nepůsobí. Žalovaný není zahájením hromadného řízení nikterak omezován v nakládání se svým majetkem, dříve zahájená řízení, která se jej a jeho závazků týkají, mohou nadále pokračovat. Vyloučena nebo zásadně omezena není ani možnost věřitelů uplatňovat jejich nároky individuální cestou.

Diskutovanou částí zákona byla také výše odměny pro žalobce v případě vyhraného sporu. Horní limit je stanoven na 16 procent. Alternativou je maximální částka 2,5 milionu korun, pokud je odměna stanovena paušálně. Je to dostatečné?

Pro zajištění transparentnosti a ochrany spotřebitelů platí, že výše odměny se stanoví již na počátku řízení a určuje ji v procentech soud. Žalobce uvede procentuální odměnu v hromadné žalobě, na jejímž základě soud rozhodne a odměnu s konečnou platností určí již v usnesení o přípustnosti žaloby. Odměna je nárok žalobce vůči žalovanému, avšak dotýká se přímo práv zúčastněných členů skupiny, jelikož z jejich přisouzeného nároku se vypočítává a strhává. Vypočítává se tak zásadně z toho, co bylo členům skupiny přisouzeno. To je ospravedlnitelné tím, že členové skupiny nenesou žádná rizika, nemusejí v řízení figurovat, činit úkony, navrhovat důkazy apod.

Aniž by tak cokoliv udělali, mohou z řízení jen profitovat a v případě neúspěchu jim kromě ztráty nároku nic dalšího nehrozí. I proto odměnu určuje již v úvodu řízení soud a spotřebitel v době, kdy podání přihlášky zvažuje, procentuální výši odměny zná a může si spočítat, zda se mu účast v hromadném řízení vyplatí. Je pravděpodobné, že ve většině případů se mu účast v hromadném řízení i se zohledněním odměny žalobce vyplatí.

Nehrozí ale, že se z toho stane nový druh podnikání, kdy bude někdo na žalobách cíleně vydělávat?

Jako žalobce může figurovat pouze osoba nebo organizace, která existuje delší dobu, splňuje řadu podmínek a získá akreditaci od ministerstva průmyslu a obchodu. Tyto subjekty následně podléhají ze strany MPO pravidelné kontrole. Neziskové osoby budou navíc zapsány na celoevropský seznam oprávněných osob. Již vzhledem k povinnosti delší existence organizace se domnívám, že tento model zneužívání zákona v nejbližších letech nehrozí.

Podle největší spotřebitelské organizace dTest hrozí, že spotřebitelské organizace se do žalob nepohrnou, protože není vyřešená otázka financování. Náklady na přípravu, analýzy či na advokáty totiž nejsou malé, navíc v případě prohry organizace nedostane nic. Jsou podle vás tyto obavy namístě?

Především je třeba podotknout, že kromě odměny má žalobce v případě úspěchu právo i na náhradu nákladů řízení, tj. zpravidla na náhradu soudního poplatku a odměny za jednotlivé úkony. Náhrada nákladů řízení bude v takovém případě řešit i financování právního zastoupení.

Financování žalobce může být zajištěno i prostřednictvím třetí osoby, přičemž původ finančních prostředků přezkoumává v takovém případě soud a žalovanému jsou přiznána všechna procesní práva. Má mj. právo předložit návrh, na jehož základě musí soud tuto otázku přezkoumat, a v návrhu může uvést, že původ finančních prostředků je podezřelý a naznačuje možný střet zájmů nebo zneužití práva. Ve stejném smyslu se potom může žalovaný před soudem vyjadřovat, předkládat důkazy nebo činit návrhy.

Na druhé straně pokud žalobce v soudním řízení prohraje, ani jemu není nic hrazeno, jeho úkony v řízení nejsou nikým dotovány. Domnívám se, že takové řízení je v souladu s principem spravedlnosti a rovného zacházení.

Když se podíváte na zákon jako na celek, komu jde podle vás více naproti? Spotřebitelům a spotřebitelským organizacím, které budu poškozené zastupovat, nebo potenciálním šmejdům?

Vzhledem k tomu, že je zákon sepsán s cílem snazšího a levnějšího přístupu spotřebitelů k soudu, určitě jej hodnotím jako prospotřebitelský. Jak dalece ovšem bude individuálním spotřebitelům pomáhat, to poznáme až z další praxe.

Můžete uvést nějaké konkrétní případy z nedávné minulosti, kdy se využití hromadné žaloby nabízelo?

Ze spotřebitelské praxe jde například o podvodné seznamky, kdy se spotřebitelé registrovali, jejich členství se automaticky prodlužovalo a po určitém měsíci se za něj strhávaly z účtu spotřebitele peníze. Byli tu také podomní prodejci nabízející energetické služby. Ti nechali spotřebitele podepsat, často i pod záminkou měření stavu měřidel, novou smlouvu o dodávkách energií nebo plnou moc k přepisu. Stávající dodavatel pak ukončil závazek s pokutou za předčasné ukončení, nebo naopak pokud potom chtěli s novým dodavatelem závazek ukončit, byl jim účtován poplatek za předčasné ukončení. Z nedávné minulosti lze pak zmínit třeba i příběh vrácení kelímků na pražském majálesu.