Článek
Černý kontinent má totiž co dohánět. V subsaharské Africe je podle údajů Světové banky za rok 2017 elektřina dostupná pro méně než polovinu obyvatelstva, pro 44,6 procenta lidí.
Více než půl miliardy Afričanů nemá přístup k proudu. A mnoho dalších, zejména na venkově, získává elektřinu jen z drahých a ekologicky škodlivých dieselagregátů. Projekty řešící jejich problém s energií pomocí solárních panelů sice existují, jsou však spíše ojedinělé.
Peníze z Asie
Není proto divu, že se v celé řadě afrických států objevily nové projekty na výstavbu uhelných elektráren. Čtyři se již staví, mj. v Maroku a v Jihoafrické republice (JAR).
Dalších 24 projektů bylo ohlášeno, z toho deset již má povolení ke stavbě a u dalších deseti se o získání tohoto povolení jedná. Skupina Global Energy Monitor tvrdí, že v afrických zemích existuje dokonce již více než sto projektů uhelných elektráren v různém stadiu rozpracování.
Pokud budou všechny tyto projekty dokončeny, počet uhelných elektráren v Africe stoupne dramaticky. Zatím jich na kontinentě není mnoho, pouhých 32. Více než polovina z nich, devatenáct, se nachází v JAR, kde má také přístup k elektřině plných 85 procent obyvatelstva. A většinou je to elektřina z uhlí.
Řada afrických států by asi na výstavbu nových uhelných elektráren neměla peníze. Ale tady přicházejí ke slovu mezinárodní investice. Západ sice dává od uhelných elektráren ruce pryč, asijské státy je však stále rády podpoří. Platí to v prvé řadě pro Čínu, která se v tomto ohledu angažuje mj. v JAR, Keni, Pobřeží slonoviny, Zimbabve a Tanzánii. Podle Global Energy Monitor stojí Peking za polovinou ze zvažovaných projektů afrických uhelných elektráren.
Nejde však jen o Peking. Podle údajů britského thinktanku Overseas Development Institute (ODI) je do uhelných projektů ochotno investovat také Japonsko, Jižní Korea a Indie. Podle ODI se přitom podpory na stavbu uhelných elektráren jen v letech 2014 až 2017 celosvětově zvýšily ze 17 na 47 miliard dolarů ročně.
Bližší než slunce
ODI proto běduje nad „vývozem znečišťujících energetických systémů do zemí, které se nacházejí v ranějším stadiu rozvoje“. A poukazuje i na německé firmy, které se podílejí na výstavbě jihoafrické uhelné elektrárny Kusile.
Některé státy, mimo jiné Jihoafrická republika a Keňa, se hlásí k využívání slunce a dalších zdrojů obnovitelné energie, ale to je dlouhodobý cíl. V reálu sázejí spíše na levné a snadno dostupné uhlí, pokud ho mají.
Uhelné projekty přitom začínají narážet na odpor, zejména v Keni, která by ráda postavila šest tepelných elektráren. Lidé se tam brání mj. proti výstavbě uhelné elektrárny na pevnině v blízkosti oblíbeného turistického ostrova Lamu. Elektrárna za dvě miliardy dolarů je však součástí rozsáhlého rozvojového projektu, který má Keni pomoci naplnit záměr stát se do roku 2030 středně rozvinutou rozvojovou zemí.
| Role „černé” energetiky |
|---|
| Uhelné elektrárny provozuje 78 zemí světa a dalších 16 je chce postavit |
| Od roku 2000 se kapacita uhelných elektráren zdvojnásobila: produkují 2024 gigawattů |
| Postaral se o to zejména dramatický nárůst těchto zdrojů energie v Číně a Indii |
| Uhelné elektrárny ve světě vyrábějí nyní dvě pětiny veškeré elektřiny |
| Podle Greenpeace přitom vyprodukovaly jen loni 10 miliard tun oxidu uhličitého |
Keňa dnes vyrábí 70 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů a nedávno otevřela největší větrnou elektrárnu na kontinentu s výkonem 310 megawattů. To je však třikrát méně, než kolik by mohla vyrobit jen tepelná elektrárna u Lamu. Úřady tvrdí, že obnovitelné zdroje nejsou schopny zajistit elektřinu dost rychle a v dostatečném množství.
Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že spotřeba energie v Africe stoupne do roku 2040 trojnásobně a že jen polovinu z ní půjde vyrobit z obnovitelných zdrojů. Sázka na energii z uhlí by přitom nebyla žádným krátkodobým řešením. Životnost uhelných elektráren je totiž podle Global Energy Monitor asi 40 let.