Ukrajinci potíže pracovního trhu nevyřeší, říká Dlouhý

Dnes už docela dobře víme, co jsou hlavní zdroje inflace, ale moc nevíme, jak s ní dobře bojovat. Je důležité rozlišovat jak poptávkové faktory inflace, tak nabídkové, převážně nákladové. A na té nabídkové straně, které faktory jsou domácí a které jsou dovezené jako externí šok, přičemž mezi všemi těmito faktory asi největší vliv mají právě ty dovezené vnější šoky. Zejména drahé energie nyní zvyšují ceny všeho ostatního.

Na poptávkové straně to ze začátku byly nahromaděné úspory z doby covidu, kdy lidé nemohli utrácet, přispělo také tehdejší rozběhnutí ekonomiky, stejně jako rozhazovačná politika minulé vlády z volebních důvodů. V celé Evropě je to také důsledek hodně uvolněné politiky centrálních bank v období covidu a dlouhodobého kvantitativního uvolňování.

Ano, byl to krok k podpoře evropské ekonomiky, který však zvýšil měnovou zásobu a přispěl k inflaci. Externí šoky mají nicméně prvotní původ v nárůstu cen plynu. Před rokem touto dobou se začaly výrazně vyprazdňovat zásobníky plynu v celé Evropě.

Původně to byl důsledek nižší poptávky během covidu, vlastníci zásobníky tolik nedoplňovali, a když chtěli doplnit, tak se ukázalo, že Gaz­prom nedodává. Nemůžeme vyloučit, že to byla příprava na válku. Nedostatek plynu pak vedl k prudkému růstu jeho ceny, to zvedlo ceny elektřiny a prvotní inflační šok druhé poloviny loňského roku byl na světě.

Následoval druhý šok, válka. To ceny energií samozřejmě nestabilizovalo, naopak. Navíc inflaci prohloubila jednak obecná nejistota, jednak růst cen v jiných oblastech, příkladem mohou být zemědělské produkty.

Ukrajina i Rusko jsou významnými vývozci třeba na Střední východ, což znamená, že obchodníci ze Středního východu nyní přicházejí k nám a jejich poptávka tlačí ceny, například pšenice, nahoru. Nepřímým inflačním faktorem je struktura našeho energetického trhu, kdy stát nemá v rukou v podstatě žádné okamžité regulační nástroje.

Konečně nezanedbatelným faktorem je sice pochopitelná, ale silně proinflační snaha odborů tlačit na růst mezd. Podnikatelé proto navíc k nákladové inflaci musí zvyšovat mzdy, což je ještě umocněno nízkou nezaměstnaností, tedy nedostatkem lidí, a to i při zpomalení růstu.

To je pravda. Inflační očekávání odráží pohled investorů a podnikatelů do budoucna, na inflaci v Evropě i doma. Jistě jsou podnikatelé, kteří – když jim to trh dovolí – marže udržují, růst nákladů přenášejí automaticky. Někteří při vidině vyšší budoucí inflace marže i zvyšují, možná v některých případech i situaci zneužívají.

Velké množství podnikatelů musí však marže snižovat, často velmi dramaticky. Záleží to na tom, o jaký trh se jedná, jestli jsou to produkty, které lidi musí kupovat, tam se to daří převést okamžitě, třeba potraviny.

Poptávka se však kvůli dopadům vysokých cen energií bude patrně snižovat a omezovat ji budou lidé nejen z nízké, ale možná i ze středně příjmové vrstvy. Pak zde pořád bude skupina lidí, kteří budou utrácet stejně i nadále. Společnost se začne trochu štěpit na ty, co to zvládnou, a na ty, co opravdu budou potřebovat pomoc, podporu.

Očekávání ČNB, že inflaci dostaneme ke dvěma procentům ve druhé polovině roku 2023, považuji za optimistické, bude to později. A ptám se, zda je nutné držet inflační cíl dvě procenta, nebylo by lepší třeba ho zvýšit na tři? Stabilizovat rychleji i ta inflační očekávání.

Odhadnout vrchol neumím, hodně se hovořilo o létě, po létu, ale záleží to samozřejmě na ukrajinském konfliktu, který hodně přilévá do ohně inflačním očekáváním. Souvisí to s tím, jak vůbec budou vypadat dodávky fosilních paliv z Ruska.

Záležet pak bude i na tom, jak dlouho budou narušené nabídkové řetězce dalších surovin typu vzácných kovů či zemědělských základních produktů. A také, jestli opět nedojde k nějakému narušení nabídkových řetězců u mezivýrobků, typickým příkladem jsou ty již slavné čipy.

Pokud se nepřeruší dodávky fosilních paliv, tak bych očekával vyšší inflaci po celý tento rok, ale od jara 2023 další zvyšování už ne. Do té doby nás však inflace trápit bude, s dopadem na životní úroveň, bude mít i vliv na nákladovost firem a konkurenceschopnost.

V obtížné situaci jsou hlavně malí a střední podnikatelé, nejvíc v energeticky nejnáročnějších oblastech, jako jsou sklárny, některé zemědělské podniky apod. Velký podnik bude třeba rok ve ztrátě, sníží se mu odbyt, akcionářům klesne cena akcií, vyhodí současný management, ale ten podnik přežije, bude normálně dál fungovat, normálně vyrábět.

Sešli jsme se s vládou a rozhodli jsme se, že se budeme bavit podle tří časových horizontů – okamžitá, krátkodobá opatření, dále střednědobá v horizontu jednoho až dvou let a dlouhodobá. Vláda se rozhodla zatím inflaci řešit sociálním kanálem, zvýšením přídavků na děti, podporou důchodců atd., nicméně podnikatelé mají pocit, že pro ně zatím žádná okamžitá podpora není.

To se nyní snad změní, vláda s námi jedná, ale otevřeně řečeno, podnikatelé v krátkém období mnoho očekávat nemohou. Vláda nemá v rukou legislativní či technické nástroje, aby mohla regulovat třeba ceny energií. Stejně tak stav veřejných financí nedovolí nějaké kompenzace, které by navíc musely být daleko plošnější a složitější než v době covidu. Nicméně dohodli jsme se zhruba na devíti bodech, shodli jsme se však, že je nebudeme zatím medializovat.

Některé možnosti i v oblasti kompenzací dává tzv. dočasný krizový rámec Evropské komise. Dohodli jsme se vytvořit na to pracovní skupiny a do měsíce by měl být hotov nějaký konkrétní návrh krátkodobých kroků.

Ve střednědobých opatřeních jsou zásadní změny na energetickém trhu, tak aby vláda nějaké regulační nástroje v rukou opravdu měla.

Dále, pokud se Evropa chce během dvou let odpoutat od dovozu plynu z Ruska a současně i zvýšit nezávislost na ruském dovozu ropy, pak vláda musí vyjednat konkrétní podmínky právě pro naši zemi. To je velmi důležité i z pohledu další inflace, neboť pokud v podnikatelské veřejnosti převládne názor, že máme k dispozici krizová řešení, sníží se též inflační očekávání.

Pak je to dlouhodobý horizont, kdy se jedná především o změnu energetického mixu. Jde především o definitivní potvrzení výstavby jaderné energetiky a přehodnocení podpory obnovitelných zdrojů. Jedna věc je, že se nám nelíbí některé aspekty Green Dealu, druhá věc je si přiznat, že ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie zaspala.

Máme pouze velkou, ale politicky zdiskreditovanou fotovoltaiku. To je nutné napravit a připravit skutečně efektivní, realistický a celospolečensky prosazovaný program podpory obnovitelných zdrojů. To nám pak dá prostor pro politická jednání s cílem přehodnotit některé střednědobé cíle v oblasti dekarbonizace, když ty dnešní při současném rychlém odpoutání se od ruských dovozů paliv nejsou pro ČR realistické a ekonomicky schůdné.

Pořád situace není katastrofální, aby masově propouštěly střední a větší podniky. Bojím se bankrotu malých a středních podnikatelů, což nezaměstnanost může zvýšit, ale ne nějakým zásadním způsobem.

Co se týká pracovního trhu, nejsem si jist, zda nám současná ukrajinská migrační vlna pomůže. Možná v některých sektorech, jako jsou služby, a v některých regionech. V průmyslu však téměř vůbec.

Pokud by nemalá část Ukrajinců zde trvale zůstala, pak samozřejmě ano, ale v horizontu 10 až 15 let, v příští generaci. Takže napětí na pracovním trhu bude pokračovat a je to problém. Inflace se jednou stabilizovat bude, válka jednou skončí, budeme chtít znovu restartovat ekonomiku k solidnímu růstu, ale „nebudou lidi“, minimálně v některých segmentech.

V Česku je v krizových situacích rozpor mezi společensko-sociálním cítěním zaměstnanců a odborářů, kteří mají pocit, že reprezentují ty, kteří jsou ekonomicky opravdu postiženi, a stejným cítěním podnikatelů, kteří mají pocit, že je na ně taky obrovský tlak. A jeden druhému nevěří.

Skupina reprezentovaná odbory naznačuje, že podnikatelé jsou bohatí, že to na ně nedopadne a že mají svoje auta, golf, dovolené a marže a že by mohli daleko víc zvyšovat platy a snížit si zisky. Já na to odpovídám, ať se jedou podívat na malé a střední zámečnické a další firmy, kde ti majitelé často mají životní úroveň, která je postižena někdy i více než u nízkopříjmového zaměstnance. Po takových ranách, jako je růst cen energií, se sotva drží nad vodou.

No, to je ovšem něco jako průměrná teplota za nemocnici, která také nic neříká o zdraví jednotlivých pacientů. Například energetické firmy nyní mají vzhledem k situaci nadstandardní zisky, což zvyšuje celkový balík zisků firem.

Ale ať se pan Středula (předseda Českomoravské konfederace odborových svazů – pozn. red.) podívá na některé menší firmy, kde – opakuji – najde podnikatele, kteří mají stejně těžký život jako nízkopříjmový zaměstnanec.

Jestli někdo chce v této době jít touto cestou, tak je to krajně nezodpovědné.

Pokud by šly odbory do generální stávky, tak samozřejmě tím ohrozí sociální smír. Stejně tak jako si myslím, že ohrožují sociální smír nezodpovědné billboardy hnutí ANO, které míří na podprahovou úroveň lidí, kteří skutečně trpí, ale vytváří v nich pocit, že někdo tady za to může a nejmenuje se Andrej Babiš, ale nějak jinak. To je strašně nebezpečné hraní si s ohněm.

A teď nechci říct, jestli za něco může Babiš nebo Fiala. Ale jde o to, že politici, jakkoliv rozumím, že se blíží komunální a prezidentské volby, si prostě musí uvědomit, že potřebujeme sociální smír, a ne že mám nějaký politický cíl, kterého chci dosáhnout, ať se děje, co se děje.

Určitě se minimální mzda musí zvýšit. O dva tisíce je ale mnoho. Kolik budeme navrhovat, si ještě rozmyslíme. Všichni, kdo o tom uvažují, si musí uvědomit, že se nejedná ani tak o samotnou minimální mzdu, protože tu pobírá kolem tří procent zaměstnanců, ale jde o zaručené mzdy, které se od minimální odvíjejí a jejichž růst má už zásadní dopad na inflaci a makroekonomickou stabilitu.

Podnikatelé budou muset mzdy kvůli situaci na pracovním trhu zvyšovat, i když se jim to samozřejmě nelíbí. Jsou připraveni částečně absorbovat růst mezd i do snížených marží, ale má to svoje hranice. Navíc čísla jasně ukazují, že podnikatelé mzdy zvyšují už teď, tak proč vyhrožovat generální stávkou?

A je lepší zvyšovat mzdy přes jednání mezi podnikatelem a zaměstnancem, ať je v podobě kolektivního, nebo individuálního, než byrokraticky administrativním úkonem, automaticky, právě přes zaručené mzdy zvýšit celkovou mzdovou hladinu příliš vysoko.

To překvapuje i mě. Přes to razantní zvýšení základních sazeb a zdražení úvěrů, zatím to tak je. Opravdu naše průzkumy ukazují, že větší problém je dopad inflace, hlavně nárůst cen energií a situace na pracovním trhu, případně byrokracie a přebujelá administrativa. To se může samozřejmě výrazně změnit, protože efekt zvyšování jak základních sazeb, tak i dalších kroků ČNB se vždy projevuje až s nějakým časovým zpožděním.

Poptávkové tlaky, o kterých jsme na začátku mluvili, se postupně budou vyčerpávat a zřejmě začnou převládat ty nabídkové, nákladové. V takové situaci může být politika ČNB pro boj s inflací méně efektivní. A to jak v podobě zvyšování základních sazeb, tak přes intervence na posílení koruny. Ta by musela posílit hodně vysoko, aby to inflaci uklidnilo. To by ovšem zase znevýhodnilo exporty a zpomalilo ekonomiku ještě víc.

Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet v dalších týdnech. Zda se poptávkové tlaky opravdu vyčerpají, nebo zda se nákladové šoky a z nich následná inflace, přes růst mezd, projeví nadále i na poptávkové straně. Čím více budou odboráři úspěšnější se zvyšováním mezd, tím spíše může ČNB ještě dále zvyšovat sazby.

ČNB bude muset tyto věci podrobně analyzovat a nový guvernér navíc udělal chybu, když hned při své inauguraci naznačil, co bude chtít, aby dělala bankovní rada v srpnu. Za to země zaplatila částí devizových rezerv, ČNB musela okamžitě intervenovat, aby zamezila poklesu koruny.

Je to do určité míry otázka, do jaké míry vláda může mít v rukou některé nástroje. Už jsme mluvili o tom, že krátkodobě toho moc není, kromě stabilizace veřejných financí. Každý krok, který alespoň trochu sníží dopad růstu cen energií do nákladů firem, však centrální bance v boji s inflací pomůže.

Absurdní otázka pro prezidenta Hospodářské komory, z této pozice nemohu připustit žádné výrazné zvyšování daní. Jako Vladimír Dlouhý ekonom však řeknu, že pokud nebudeme stabilizovat veřejné finance, nebo dokonce připustíme další růst deficitu a zadluženosti, pak nás během tří čtyř let zvýšení daní nemine. Pokud tuto krizi přežijeme s tím, že deficity a zadluženost se nezhorší, tak si dokážu představit, že relativně nízká daňová úroveň, která je pro českou ekonomiku charakteristická, by mohla tuto krizi přežít.

Nechci to komentovat, je to jeho výsostné rozhodnutí. Já jsem se o tuto funkci ani nijak nesnažil, dozvěděl jsem se o tom ze sdělovacích prostředků. Panu prezidentovi jsem pak jen sdělil, že pokud mě vybere, tak to přijmu.

Mohu pouze potvrdit, že jsem na post v expertním týmu pana prezidenta rezignoval. Nic dalšího komentovat nebudu.