U mezd už svítí světlo na konci tunelu, říká Rusnok

Reálné mzdy v Česku kvůli vysoké inflaci letos klesaly už druhým rokem, lidé tak chudnou. Budou Češi i příští rok obracet každou korunu, nebo se situace zlepší?

Pokles průměrných reálných mezd, který jsme zažili za roky 2022 a 2023 je skutečně mimořádný. Bude činit okolo jedenácti procent kumulativně, čímž se reálnou úrovní mezd vrátíme v čase zpět o zhruba pět let. To je něco, co jsme od doby na počátku transformace nezažili. Proto se ani nelze divit, že mezi lidmi nepanuje zrovna skvělá nálada.

Nicméně, v tomto ohledu světlo na konci tunelu již nesměle problikává. Pokud se naplní současné prognózy České národní banky nebo ministerstva financí jakož i ostatních analytických pracovišť, pak bychom v příštím roce již měli vidět růst reálných mezd někde v intervalu tří až pěti procent a podobně v letech následujících.

Každopádně to ale znamená, že na reálnou úroveň dosaženou v roce 2020 se nedostaneme dříve než v roce 2026, a to ještě za předpokladu, že se současné, podle mého soudu poněkud optimistické prognózy opravdu naplní.

Jak v té souvislosti hodnotíte snahy vlády o konsolidaci veřejných financí?

Stav veřejných financí se za posledních několik let opravdu prudce zhoršil. Do roku 2019 se saldo veřejných financí pohybovalo okolo vyrovnané bilance. To znamená, že v některých letech bylo mírně záporné, v letech 2017 až 2019 pak bylo dokonce kladné. Maximální hodnota byla v roce 2017, a to plus 1,5 procenta hrubého domácího produktu.

Setrvale také klesal poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu. Ten dosáhl svého dna v roce 2019, a to ve výši 30 procent HDP.

Od roku 2020, tedy od covidové krize, se trend prudce otočil, roční schodky se blížily až k šesti procentům HDP a celkový dluh na konci tohoto roku bude dosahovat asi 45 procent HDP. V tomto kontextu tedy snahu vlády o nápravu neudržitelného vývoje veřejných financí hodnotím rozhodně pozitivně. K obsahu konsolidace mám ale výhrady.

Jaké?

Prakticky veškerá odborná veřejnost se dnes shodne na tom, že největší škodu na kondici veřejných financí spáchalo významné snížení daně z příjmu fyzických osob v rámci zrušení takzvané superhrubé mzdy.

Toto snížení daní prospělo v zásadě pouze vyšším středním, a hlavně pak vyšším příjmovým skupinám. Výsledkem je to, že veřejné finance přišly v dnešních cenách o zhruba 120 až 140 miliard ročně. Ke slibovanému oživení hospodářství po covidu ale nedošlo. Většina těchto dodatečných příjmů totiž skončila ve zvýšených úsporách benefitujících příjmových skupin.

Dále se prohloubila majetková nerovnost. Takže logickým krokem jakékoliv konsolidace by bylo nejprve zcela, nebo alespoň částečně napravit tento hospodářsko-politický omyl. K tomu bohužel vládní koalice nenašla odvahu.

Vládní kroky i tak k ozdravení veřejných financí ale směřují…

Z hlediska reálného posílení udržitelnosti našich veřejných financí budou mít dlouhodobě mnohem pozitivnější dopad změny v důchodovém systému než samotný konsolidační balíček. Nicméně tato opatření musíme brát jako celek.

I tak ovšem potřeba napravovat veřejné finance nezmizí ani po roce 2025 a v podstatě to bude trvalý úkol pro jakékoliv další vlády. Strukturální schodek totiž zůstane na dlouhodobě neudržitelné úrovni okolo dvou procent HDP, kdežto žádoucí stav zajištující dlouhodobou udržitelnost se pohybuje někde v intervalu od 0,25 do 0,75 procenta HDP.

Pokud totiž chceme zhruba zachovat současný rozsah poskytovaných veřejných služeb a sociálních transferů, je zcela zřejmé, že při dnešní úrovni celkové daňové kvóty toho není možno dosáhnout.

Je však načasování daňového balíčku a škrtů v pořádku? Ekonomika se vyvíjí hůř, než se ještě v létě předpokládalo. Nemůže ji to ještě více zabrzdit?

Samozřejmě z čistě technického či, chcete-li, teoretického hlediska to není ideální načasování. Ale v reálném makroekonomickém životě, v konkrétní politické situaci nelze s ideálním načasováním počítat. To načasování se řídí především politickým cyklem, nikoliv až tolik tím ekonomickým.

Jedná se prakticky vždy o soubor opatření, která většinou nezvyšují popularitu vlády a politických stran, které za ní stojí. Navíc u nás v menší a velmi otevřené ekonomice platí, že jsme dominantně ovlivnění vnějším prostředím. Pozitivní změna u našich hlavních obchodních partnerů, tedy Německa, zbytku eurozóny, Polska, má krátkodobě na náš ekonomický výkon mnohem větší vliv než naše vlastní hospodářská opatření.

Pokud to shrneme, je potřeba počítat s tím, že konsolidační balíček bude mít v roce 2024 jistý „protirůstový“ dopad, ČNB ho odhaduje kolem půl procenta HDP. Nicméně to není dostatečný důvod k odkládání nezbytné konsolidace veřejných financí.

Co tedy může účinně pomoci nastartovat tuzemskou ekonomiku a jak k tomu může přispět vláda?

Krátkodobě by to mohl být zásadní pozitivní obrat ve výše zmíněném relevantním zahraničí, to jest zejména v německé ekonomice. A v tuzemsku pak zejména obnovení růstu spotřeby obyvatelstva, která představuje největší část HDP z hlediska jeho tvorby.

Vím, že je to teď tak nějak v kurzu, ale za sebe bych moc nespoléhal na vládu a nějaké její zázračné opatření. Ta má objektivně, hlavně v menší otevřené ekonomice, omezené možnosti. Vláda se musí spolu s centrální bankou postarat především o obnovení elementární makroekonomické rovnováhy zvláště v oblasti inflace a veřejných financí. To je podmínka nutná, ale nikoli dostačující pro obnovení udržitelného ekonomického růstu a postupné zvyšování potenciálu ekonomiky.

V dalším pořadí může vláda přispět tím, že ona sama a jí řízené instituce státu budou fungovat tak, aby hladký chod ekonomiky nekomplikovaly. To znamená, že musí svou činností snižovat úroveň veškerých barier růstu, a nikoliv je navyšovat.

A z dlouhodobého hlediska?

Pro dlouhodobou prosperitu je nezbytné, aby vláda přispěla ke kvalitní infrastruktuře všeho druhu, počínaje dopravou a energetikou, a vytvářela prostředí pro inovace, což například začíná kvalitním školstvím a končí efektivním přenosem výsledků vědy do praxe.

Dojde příští rok k oživení ekonomiky, jak vláda tvrdí? A není zde riziko, že dál neporoste?

Všechny relevantní prognózy – počínaje ČNB přes ministerstvo financí, ale i bankovních institucí a mezinárodních organizací – počítají s obnovením růstu ekonomiky. Nicméně to vypadá na to, že toto oživení bude jen velmi pozvolné.

Většina předpovědí postupně inklinuje zhruba k růstu HDP v reálném vyjádření pouze okolo jednoho procenta pro příští rok. O něco lépe by to mohlo vypadat až v roce 2025, kdy už předpovědi hovoří o výkonu zhruba okolo 2,5 až tří procent růstu reálného HDP.

Riziko, že by ekonomika i v příštím roce klesala, je v tuto chvíli relativně malé, nicméně v dnešním světě plném nejistot ho nelze zcela vyloučit. Na druhou stranu existuje i určitá nevelká pravděpodobnost, že nakonec porosteme již v příštím roce vyšším tempem než pouze okolo jednoho procenta.

Z mého pohledu bude klíčový vývoj v zahraničí, hlavně v Německu, a pak rovněž to, jak se budou vyvíjet ceny energií zejména pro průmysl. Pokud by měly opět citelně růst, pak bych spíše sázel na pokračování současné stagnace.

A co inflace? Máme se obávat lednového přecenění?

Myslím si, že obavy by nám v ničem nepomohly. Již při vyhlášení návrhu na úpravu daně z přidané hodnoty v rámci konsolidačního balíčku jsem patřil k těm, kteří veřejně toto opatření kritizovali. Fiskálně to veřejným financím nic nepřinese, když odhad je minus čtyři miliardy pro stát.

Současně veškeré zkušenosti z minulosti nás učí, že při menším poklesu sazby DPH si obchodníci v naprosté většině případů o tento pokles pouze navýší svoji marži a na konečné ceně výrobku nebo služby se to neprojeví. A tento vývoj předpokládám rovněž od ledna 2024.

Takže očekávám zhruba stagnaci cen u výrobků, kde dojde ke snížení DPH. Naopak tam, kde dojde k jejímu zvýšení, respektive přeřazení zboží či služby do vyšší sazby, tam nepochybně prodejci toto promítnou do koncové ceny. Proto asi v lednu určité navýšení cen uvidíme.

Nicméně určitě se nebude opakovat leden 2023, kdy se prudce zvýšily zejména ceny energií pro domácnosti. Za celý příští rok pak odhaduji průměrnou inflaci v intervalu tří až čtyř procent.

Je v pořádku, že už ČNB začala snižovat sazby? Nebo s tím ještě měla radši počkat?

Poslední rozhodnutí bankovní rady ČNB považuji za logické a zdůvodněné, nakonec o tom svědčí asi i to, že pro něj hlasovalo všech sedm členů bankovní rady.

Prognóza připravená odborným aparátem již pro listopadové měnové jednání bankovní rady doporučovala začít se snižováním sazeb již při tomto listopadovém rozhodování. Správná měnová politika musí být vždy „vpředhledící“. Úrokové sazby totiž ovlivňují ekonomiku a zejména cenový vývoj se značným zpožděním. V našem případě je to dvanáct až osmnáct měsíců.

Jestliže prognóza centrální banky předpokládá, že inflace v roce 2024 se bude blížit k horní hranici tolerančního pásma inflačního cíle ČNB, to jest ke třem procentům, pak nedává smysl udržovat sazby na úrovni sedmi procent. Zvláště když je česká ekonomika ve stagnaci či mírné recesi, mzdový vývoj je umírněný a bilance veřejných financí se má postupně citelně zlepšovat.

To snížení bylo spíše symbolické…

Domnívám se tedy, že nebyl důvod ho již dále odkládat, i když stále máme určitou nejistotu ohledně dalšího vývoje inflace.

V odhadech pro příští rok se nicméně pohybujeme na úplně jiných úrovních než v posledních dvou letech. Dnes ještě nevíme, zda průměrná inflace v roce 2024 bude kolem tří procent nebo v krajním případě k pěti procentům, kdežto v minulém a v tomto roce jsme se pohybovali mezi deseti a téměř 20 procenty.