Telička: Členství v Unii je pro nás kotva, potenciál jsme ale nevyužili

Který moment byl v rozhovorech o přístupu Česka klíčový?

Zásadní bylo podání přihlášky za člena v lednu 1996 a také následující měsíce, kdy jsme museli v jednáních s Evropskou komisí při zodpovídání asi sto dvaceti stran detailních otázek prokázat, že jsme zemí, která je schopna v horizontu několika let se do Unie začlenit, že má velmi dobře zmapované, jaké dopady to v jednotlivých oblastech přinese.

S tím samozřejmě souviselo nalezení dostatečného konsenzu na české politické úrovni a zároveň do jisté míry dotlačení vlády k tomu, aby proces koordinace přípravy na vstup i v technické rovině brala vážně a zabývala se jím.

To byl první klíčový moment, dalších pak bylo při samotných jednáních v Evropě bezpočet.

Co z toho vám nejsilněji utkvělo v paměti?

Asi nejvíc to bylo úplné finále jednání na summitu Evropské unie v Kodani, kdy jsme jako česká delegace z něj odcházeli jako poslední. To znamená v době, kdy ostatní země už ukončily jednání, spokojily se s tím, čeho dosáhly, tak my jsme ještě večer jednali o finančních otázkách.

A společně s Polskem se nám podařilo udělat ještě krok, který představoval přímý příjem ve výši 747 milionů eur (18,1 miliardy Kč) do českých veřejných rozpočtů. Věděli jsme, že čerpání prostředků ze strukturálních fondů bude v prvních letech členství často nad síly těchto zemí, a šli jsme touto cestou.

Některé další země jako Maďarsko a Slovensko, vědomy si toho, že toto jim uniká, se snažily nás přesvědčit k tomu, abychom je vrátili do těchto jednání.

Souběžně jsme hráli ještě na dvou šachovnicích, a to o Benešových dekretech a o jaderné energetice, respektive o tehdejším odporu některých členských států v čele s Rakouskem vůči jaderné elektrárně Temelín.

Někteří politici vás ale kritizovali, že jste nás v některých oblastech prodal lacino. Hovořilo se třeba o výjimce pro cukrovary. Například Chorvatsko si později vyjednalo více výjimek než my. Jak se na to díváte s odstupem času?

Myslím si, že výsledky a to, co následovalo už v prvním roce po našem vstupu, hovoří za vše. Za prvé nezávislé studie i od odborníků z mezinárodní akademické obce jednoznačně prokázaly, že Česko bylo jednou ze dvou zemí, které dosáhly těch nejuspokojivějších výsledků. Za druhé jsme naplnili z 95 procent mandát, který jsme dostali od vlády.

Myslím si, že v té době neměl tak vysoké procento nikdo. Nárůst příjmu českých zemědělců už po roce členství byl ze všech přistupujících zemí nejvyšší a z roku na rok činil skoro sto dvacet procent. Výtky z úst odpůrců byly často takovým klasickým politikařením, ale když se jich kolikrát člověk zeptal, nebyli vůbec schopni zformulovat konkrétní poznámku. Bylo evidentní, že s těmi výsledky ani nejsou seznámeni.

A co se týká cukrovarů?

Co se týká cukrovarů, které začaly být regulovány evropskými kvótami, tak problémy sektoru netkvěly v přístupových jednáních, ale v silně regulovaném a daném cukerném režimu EU v sektoru s velkou nadprodukcí. Ale snad ještě více v tom, jak byly u nás cukrovary privatizovány.

České cukrovarnictví bylo zasaženo především v letech 2006 až 2009, kdy některé zahraniční firmy se chovaly dle přísloví bližší košile než kabát a dříve zprivatizované cukrovary zavřely a odešly.

Takže ten problém byl někde jinde. Nicméně jsme stále nejen soběstační, ale také vyvážíme.

Debaty se točily i kolem nabývání zemědělské půdy, výsadby vinic, produkce mléka a podobně. Vyjednávala se mimo jiné určitá přechodná období, po která pak naše nekompatibilní legislativa ještě mohla platit po vstupu. Problém ovšem často byl, že naše tehdejší legislativa byla do značné míry špatná a děravá.

Kterou vyjednanou výjimku považujete za důležitou?

Byla přechodná období, která jsme skutečně potřebovali. Třeba v oblasti daňové, kde jsme jich vyjednali pět či šest. Je ale dobré také připomenout, že pokud si některá země něco vyjednala a další o to měla rovněž zájem a ještě vyjednávala, tak to zpravidla také dostala, pokud požádala. Ani staří členové Unie neměli zájem na tom, aby mezi přistupujícími zeměmi byly velké rozdíly.

U některých přechodných období, která jsme vyjednali, se můžeme zpětně ptát, jestli vůbec měla smysl. Například zákaz nabývání vedlejších nemovitostí. Naše tehdejší legislativa cizincům velmi snadno umožňovala nabýt vedlejší nemovitost v Česku přes bílé koně, přes založení podniku a podobně. Politici ale nevyslyšeli náš apel, abychom před vstupem připravili legislativu, která by toto obcházení znemožňovala.

Prohlásil jste, že v prvních letech po vstupu do EU mělo Česko na víc. V čem svůj potenciál nenaplnilo?

Těch aspektů je vícero. Vstup do Evropské unie znamenal integraci do vnitřního trhu a využívání volného pohybu zboží, osob, služeb, kapitálu zároveň s možností čerpání značných finančních prostředků v rámci strukturálních fondů, spolupráci na společných projektech a podobně. To vše dávalo prostor pro vytvoření prostředí, které mohlo být zajímavější pro zahraniční investory a obchodníky, aby u nás zakotvili, ale i pro celkový dynamický rozvoj ekonomických sil.

Nechám stranou kauzy, které se týkaly podvodů nebo toho, že někdo něco rozkradl. Naše země hlavně neměla jasnou, propracovanou strategii, jak nové možnosti, které jsme se vstupem do EU získali, využít k transformaci a ke zvýšení konkurenceschopnosti celých odvětví české ekonomiky. Zároveň si politická reprezentace neřekla, čím chceme, aby Česká republika do budoucna byla, aby nebyla v uvozovkách pouhou montovnou automobilů, ale aby byla opravdu lídrem v některých oblastech, jako se třeba Estonsko stalo lídrem v oblasti digitalizace.

Určitě jsme mohli sehrát výrazně aktivnější roli při koncipování jednotlivých evropských politik a v regulatorní činnosti uvnitř EU. Měli jsme si říct a jít za tím, co chceme dosáhnout, co chceme v EU vyjednat, spojit se s tím, s kým máme společné zájmy.

Proč k tomu nedošlo?

Politická reprezentace se cítila lépe v české kotlině a nebyla schopna obstát v těžší konkurenci na evropské úrovni. Tam pro dosažení svých cílů potřebujete i pochopení pro své partnery, schopnost hledat řešení, ale i kompromisy a zároveň být aktivní a snažit se točit kormidlem. Potenciál, který Česko mělo jeden z nejvyšších z hlediska vyjednaných přístupových podmínek a toho, že jsme historicky průmyslově a kulturně poměrně vyspělou zemi, se nepodařilo naplnit, protože jsme vnímali Unii jako spíš protistranu, nikoliv jako uskupení, jehož jsme součástí a jehož vývoj můžeme ovlivňovat, a to i ke svému prospěchu.

Zlepšilo se to za posledních vlád?

Je to taková sinusoida, řekl bych ale, že markantní pozitivní posun nastal krátce před předloňským českým předsednictvím v Unii a během něj. A také po něm, byť se domnívám, že jsme mohli lépe naložit s tím velmi dobrým jménem, které jsme v době českého předsednictví získali. I z toho jsme mohli lépe těžit, lépe cílenou a vyšší aktivitou.

Nyní máme celkem konstruktivní, vyváženou politiku a myslím si, že i velmi zodpovědnou v oblasti bezpečnostní, samozřejmě v kontextu ruské agrese na Ukrajině. Na druhou stranu nadále nevyužíváme možnosti, které tady jsou, abychom postupovali rychleji třeba v transformaci některých sektorů ekonomiky, tak abychom byli podstatně konkurenceschopnější.

Asi se nebavíme jenom o dotacích…

Nejde jenom o dotace, dochází tady k digitalizaci ekonomiky a Unie si uvědomuje, že v řadě oblastí zaostáváme za Spojenými státy i některými asijskými zeměmi, takže se snaží vytvořit ekosystém, naladit příslušným způsobem politiky, vytvořit regulatorní prostředí a zároveň posílit kybernetickou bezpečnost.

Pomocí poskytovaných finančních prostředků je zde možné změnit systém a vytvořit podmínky pro fungování digitálních firem a start-upů anebo investorů i větších firem. Musíme nastavit koncept digitalizace v konkrétních sektorech, což samo o sobě bude mít příznivý dopad na vývoj digitálních firem, protože budou mít jasno, kam směřujeme, jaké možnosti jsou, co se bude požadovat, jaké výzvy jsou, jaké jsou na to finanční prostředky.

Ty musíme správně využít. Zároveň stát musí vytvořit podmínky pro to, aby byla přístupná data. Data jsou základ pro digitální rozvoj. Musíme vytvářet podmínky pro rozvoj digitální ekonomiky a provést celou řadu reformních kroků, a to i ve vzdělávacím systému.

Ve kterých oblastech by mohlo být Česko lídrem?

Když se podíváme, jaké jsou před námi výzvy, tak určitě jsou to hybridní střety. Mezi lídry můžeme být v kybernetické bezpečnosti či digitalizaci dopravy a služeb. Prostor je i v oblasti Green Dealu, tedy přechodu Evropy na zelené energie. Nemůžeme soukromému sektoru nic nařídit, ale můžeme vytvořit podmínky.

Jsme však pasivní, snažíme se vývoji spíše bránit. Mohlo by se nám pak ale stát, že jiné země budou třeba pro automobilový průmysl, který je pro nás klíčový, atraktivnější než my nejenom díky levnější pracovní síle, ale že budou více inovativní, že budou mít co nabídnout.

Postěžoval jste si, že u nás dominují iracionální debaty o zelené dohodě i migračním paktu. Nejsou ale legitimní otázky, zda si Green Dealem Evropa nepodlamuje konkurenceschopnost či zda živelná imigrace nepřivádí k moci nacionalisty, populisty a nemůže rozložit evropské společnosti?

Nejsem si vědom toho, že by se Česko potýkalo s nějakou migrační vlnou s výjimkou té, která se týká války na Ukrajině. Nic takového nám reálně ani nehrozí. Přesto tady máme extremisty, lidi, kteří používají klišé, lžou, manipulují, vyvolávají obavu, dezinterpretují migrační pakt a podobně.

Migrační pakt představuje řadu nástrojů, které mají přispět k tomu, aby Evropa byla schopna efektivněji čelit nelegální migraci. V české iracionální debatě se vypichuje jeden jediný, o tom, jestli jsou tam kvóty a jestli dojde k nějakému přerozdělování lidí.

Je to nástroj intelektuálně a politicky impotentních politiků, kteří nemají co nabídnout, a tak ho využívají, aby sbírali politické body u veřejnosti, se kterou bohužel předtím nikdo potřebnou debatu nevedl.

A co se týká Green Dealu?

Planetu máme jenom jednu. Ano, můžeme se bavit o konkurenceschopnosti a podobně, ale faktem je, že z hlediska změn klimatu se řítíme do čím dál většího maléru. A je i řada českých podniků, které to zvládají, jsou inovativní, investovaly a vzaly si to za své a jsou lídry v určitých odvětvích. Pak je tady ale mnoho podniků, i velkých zaměstnavatelů, kteří potřebují, aby Green Deal měl jasné parametry, limity, jasnou cestovní mapu.

Průmyslová politika na úrovni EU jim pak musí pomoci a vytvořit podmínky, aby transformaci zvládly, aby byly do budoucna konkurenceschopné. Podobně postupují i Čína a Amerika.

Zelená dohoda dozná patrně jen drobných úprav, zejména co se týká nejbližšího období do roku 2030. Teď je třeba podpořit tuto transformaci nějakou průmyslovou dimenzí, aby to tyto podniky zvládly a po roce 2030 díky vlastní schopnosti s využitím toho ekosystému začaly naplňovat cíle, které jsme si stanovili.

Kdybyste to měl shrnout, jaké hlavní výhody nám členství v Evropské unii přineslo?

Už v době, kdy jsme podávali přihlášku členství, jsme si samozřejmě chtěli sáhnout na výdobytky toho bezprecedentního integračního procesu, především to bylo začlenění do vnitřního trhu. Ten umožňuje volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu pro naše občany a firmy s významem pro celou zemi. Dále to je možnost se podílet na nejrůznějších společných projektech od vědecko-výzkumných projektů po projekty průmyslové, dopravní a další.

Samozřejmě nám významně pomáhala finanční pomoc na vyrovnávání rozdílů mezi členskými zeměmi, ale za ještě podstatnější bych označil to, že máme dnes členstvím v Unii jakousi kotvu. Věřím, že jsme nezvratně ukotveni v prostoru, kam patříme. S těmi, se kterým sdílíme historii, tradice, ale i hodnoty a perspektivu. Zároveň ta kotva představuje bezpečí pro naši zemi v globálním kontextu, bezpečí pro občany, bezpečí v rovině obranné, přes kybernetickou až po ekonomické jistoty.

Coby členská země také můžeme spoluvytvářet prostor, ve kterém žijeme a působíme, a ovlivňovat to, jak bude vypadat. Pamatuji si, když jsem působil v orgánech Unie, jak třeba vyspělá země, jako je Norsko, přišla na jednání a jak nerovný vztah to byl, až mi norských kolegů bylo líto. My můžeme nést spoluodpovědnost za jednotlivé politiky, rozhodnutí, normy, které na nás mají dopad. Když to připodobním, spoluvytváříme dům, ve kterém máme sousedy. Byt si zařizujeme podle sebe, pak ale máme společné prostory a tam se musíme shodnout. Dohromady je to dobré místo k životu.

Někteří politici výhody členství v Unii zpochybňují…

Pokud bychom v Unii nebyli, měli bychom opět překážky pohybu osob, služeb a zboží. A podívejme se, jak se v Británii po zkušenostech s brexitem v posledních letech výrazně změnil poměr jeho zastánců a odpůrců.

My navíc velikostí nejsme Velkou Británií, byli bychom ostrůvkem uvnitř samotné Unie, ze kterého by byl problém něco někam dostávat a něco dostávat sem. Navíc bychom jen těžko mohli ovlivňovat dění kolem nás.

Při vstupu do Unie jsme se zavázali přijmout euro, ale zatím se tak nestalo. Máme ho podle vás za cenu ztráty vlastní měnové politiky přijmout?

Ano, závazky se mají plnit, ale zase někdo může říct, že Švédsko do dneška euro také nepřijalo. Můj primární argument je, že bez eura nikdy nebudeme plně integrovaní do Evropské unie. Dokud ho mít nebudeme, nebudeme mít takovou pozici a vliv. V eurozóně se řeší nejen její otázky, ale šířeji tam vzniká nějaké porozumění, koalice, které pak jdou na jednání celé Evropské unie.

Poslední průzkumy ukazují, že tři čtvrtiny firem jsou jednoznačně pro zavedení eura, a co se týká autonomní měnové politiky, mohli bychom se bavit, zda byla vždy dobrá, zda není drahá. A že placení korunou má ekonomické dopady, představuje administrativní zátěž pro podniky a rizika a že by vynaložené prostředky jinak mohly investovat do svého rozvoje, do lidí a platů a podobně.

Euro má ekonomickou, ale i politickou rovinu a tou je větší integrace, zapojení a vliv. Když se podívám na současný vývoj na Slovensku, tak můj dřívější kolega z vyjednávacího týmu, který jsem měl čest vést, říká, že ještě že Slovensko euro má, protože pro něj je to dnes ta největší kotva z hlediska jeho směřování.

Takže pokud chceme být ukotveni v tom problematickém globálním světě, euro by nám dalo takovou poslední pojistku na té kotvě.

Jaké největší výzvy teď Evropu čekají?

Určitě je to bezpečnost, ve všech dimenzích, o kterých jsem mluvil. Především ale musíme posilovat schopnost čelit vnějšímu nebezpečí.

Za druhé je to větší soběstačnost Unie, a to nejen v rovině obrany. Můžeme si představit řadu oblastí, ve kterých nesmíme být odkázáni na někoho jiného. Bavili jsme se o digitální ekonomice a významu digitalizace, přitom jsme stále odkázáni na čipy, které se vyrábějí mimo Evropu. A zdaleka to není jen o čipech.

Pak je tu zmiňovaný Green Deal. Musíme brát vážně, kam se Evropa a svět řítí. Nezbude nám než cíle naplňovat, ale pojďme to dělat způsobem, že vytvoříme podmínky pro to, abychom to ekonomicky zvládli a aby naopak náš průmysl a služby se staly motorem transformace a dosažení těchto cílů, tak abychom to celé dostali pod kontrolu.

Američan z Texasu nebo Ohia vám o sobě řekne, že je Američan, zatímco Čech, Němec, Francouz či Ital vám o sobě nikdy jako první neřeknou, že jsou Evropané. Změní se to někdy?

Staletá národní identita převládá. Ale pro mě to není to nejpodstatnější. Naprosto respektuji, že se bude Francouz, Čech či Švédka, Ital nebo Chorvatka cítit primárně jako Francouz, Chorvatka či kdokoliv jiný. Důležité je, že se považujeme i za Evropany, evropské občany, chceme společný projekt, na kterém jsme doslova závislí. Že společně postupujeme správným směrem, spolu i odbouráváme případné problémy a vnímáme výhody, které nám Evropská unie přináší.

Věříte jako bývalý vrcholný diplomat v diplomatické řešení války na Ukrajině?

Věřím, ale musí být pro to vytvořeny podmínky.

Nastane to, až budou obě strany motivovány jednat, až se nebude jednat pod hrozbou raket a další partneři poskytnou dobré služby k tomu, aby jednání byla úspěšná. Musí se však při nich i vyslat jasný signál, že nemůžete hnát na smrt statisíce lidí, zdecimovat města a pak se z toho vyvinit a vše zakonzervovat mírovým nebo diplomatickým jednáním. To je v civilizované společnosti absolutně nepřijatelné.