Švejnar: Evropa se může s Trumpem dohodnout

Zatím to je přestřelka a vyhrožování. Myslím si, že Donald Trump chce dosáhnout toho, když například říká, že zavede na Evropu 25procentní clo, aby druhá strana přišla s nějakým návrhem, který mu umožní nové tarify vůbec nezavést nebo je zavést nižší. Říká: Budeme uvalovat symetricky stejná cla, jaká oni uvalují na nás.

Takže kdyby Evropa některá cla snížila, například na americká auta, která jsou teď vyšší, než jaká platí v Americe na evropská, na stejnou úroveň, Trump by to přijal. Klidně by cla mohla na obou stranách spadnout i na nulu, což už se mu ostatně jednou, když byl v prvním prezidentském období, jako myšlenka od jeho poradců zamlouvalo.

Nemusí to tedy určitě skončit zavedením 25procentních tarifů. Kde ale Amerika nejspíš neustoupí, je Čína.

Chce zajistit, aby se v kriticky důležitých ekonomických a technologických oblastech, které se dají využít i vojensky, nerozvíjela tak rychle. Tady si myslím, že nejen cla, ale dokonce i zákaz vývozu určitého zboží do Číny může být cíl sám o sobě, nikoliv vyjednávací taktika.

Podobně jako Putin nebo Trump má čínský prezident Si Ťin-pching imperialistické, expanzivní tendence ve svém okolí – například v Jihočínském moři, směrem k Tchaj-wanu a tak dále, a Čína vydává značné prostředky na zbrojení.

Mimochodem to, že Čína je hlavní protivník, na kterého je třeba se soustředit, je asi jediné, na čem dnes v Americe panuje shoda mezi republikány a demokraty.

Kdybychom si odmysleli Putina a Ukrajinu, tak by dávalo ve strategickém uvažování NATO smysl, aby se Evropa „postarala“ o Rusko, a Spojené státy by se zase mohly soustředit na Indo-Pacifik, tedy hlavně na Čínu.

Evropa je velká ekonomická mocnost, a není tedy důvod, aby 80 let po druhé světové válce tady nadále působila osvobozující americká armáda jako bezpečnostní záruka.

Ano, Evropa ještě pořád silná je. Všeobecně si ale neuvědomujeme a často i podceňujeme rozměr poklesu síly Evropy v celosvětovém měřítku. Okolo roku 1990 Evropa a Japonsko dohnaly Spojené státy ekonomicky a zdálo se, že v řadě oblastí je brzy předstihnou. Jenže Japonsko pak víceméně stagnovalo a Evropa rostla jenom velice pomalu, zatímco Amerika zažívala silnou dlouhodobou konjunkturu. Takže USA jsou teď ekonomicky silné, silnější, než je Evropa.

Když se člověk podívá na statistiky, tak Amerika už padesát let s určitými výkyvy drží 25 procent světového hrubého domácího produktu. Evropa měla před padesáti lety přes 30 procent a teď je těsně nad 15 procenty. Sešup Evropy a obdobně Japonska je nejvýraznější relativní ekonomický pokles v moderních dějinách. Naopak Čína a řada dalších zemí přitom posilují. Evropa nicméně stále silná je.

Ano, je to bohatý region s velmi dobrým lidským kapitálem, který ale není dostatečně dobře využitý. Ani alokace zdrojů není efektivní, a hlavně proto se konkurence Evropy proti Americe snižuje.

Není to přitom jen omezeními či státními regulacemi. Dobrý příklad je vývoj internetu, který vznikl de facto v Evropě, ve švýcarském vědeckém středisku CERN. Zatímco ale v USA se internet rychle rozšířil v akademickém prostoru a záhy i v soukromém sektoru, evropské firmy jako Siemens či ABB do toho nešly.

Kdybychom se kolem roku 1990 podívali na žebříček dvaceti největších firem na světě, bylo by v něm pět až osm – záleží, jak se to počítá – evropských firem. Teď tam není ani jedna, možná s výjimkou LVMH, která se ovšem zabývá luxusním zbožím. Z evropských technologických firem tam není žádná.

Americké společnosti více vyvíjejí, investují, razí směr a mají pak díky tomu jako lídři i větší zisky. A teď je otázka, co bude s umělou inteligencí. Zda Evropa této šance přes svůj potenciál opět nevyužije, a budou to USA a Čína, kdo získají náskok a výhody.

Evropa má třeba hodně začínajících inovativních startupů a je schopná je stimulovat. Problém je v tom, že technologicky náročné startupy kupují velké technologické firmy, které jsou na výši, a to jsou zpravidla americké firmy, kterým pak startupy pomáhají posouvat se dál v inovacích.

Evropské společnosti navíc o tyto startupy často ani nemají zájem. Proti dřívějšku přitom stále více platí, že vítěz bere vše, už nestačí být jen průměrný. A to nejen ve firemní sféře.

Problém pro Česko a celou střední a východní Evropu je i v tom, že se zde neklade důraz na to, jak vysoko v mezinárodním hodnocení jsou naše univerzity. Naše nejlepší Karlova univerzita je obvykle na děleném čtyřstém až šestistém místě.

Z pohledu Evropské unie po odchodu Británie ji navíc už v žebříčcích nereprezentují školy jako Oxford či Cambridge. EU tak nemá žádnou univerzitu v první dvacítce. A pokud je to tak, že se od špičky odvíjí vše ostatní – a nejlepší univerzity přitahují nejlepší profesory a studenty, talenty z celého světa –, pak má Evropa v tomto ohledu velký problém.

Navíc na rozdíl od USA nemá tolik nerostných surovin, proto by se měla o to víc opírat o lidský kapitál. Je to pro nás úplně zásadní. Například Číňané si toto uvědomují a své studenty v USA na nejlepších univerzitách podporují, aby to pak učili na čínských školách.

Evropa i samotné Česko by se měly v první řadě soustředit na špičkový výzkum, jak základní, tak aplikovaný, a s tím propojené školství. Pokud tady budeme mít špičková vědecká pracoviště a školy, může to přitáhnout také investory z řad velkých nadnárodních společností.

Určitě by bylo dobré zrychlit a zjednodušit povolovací řízení, případně i nabízet investorům vhodné pozemky, jako to dělají třeba v Polsku. Firmy nechtějí vyrábět za pět let, ale nejlépe už za rok a my se tímto pomalým a administrativně náročným přístupem střílíme do vlastní nohy.

Všechno je to propojené: efektivnost, fungování ekonomiky, infrastruktura. Měli bychom mít dobrý systém dálnic a rychlovlaků. Poláci si postavili dálnice za evropské peníze, což jsme my neudělali, a ty peníze už nejsou k mání. Měli bychom se z toho poučit. Tím, jak vítěz čím dál víc bere všechno, tak průměrnost, kterou my vynikáme, nebude oceňována.

A životní úroveň nám neporoste tak, jako poroste jinde. V Polsku před 25 lety dosahovaly mzdy v průměru 50 procent našich, teď je to 85 procent a dál to poroste. Čili nás pomalu předstihují i v životní úrovni.

Myslím si, že Evropa je na řadě, Trumpova administrativa o tom vážně uvažuje. S Evropou si to podle všeho nechtějí tolik rozházet, na druhou stranu Trump je naštvaný, protože ze statistik vidí, že Evropa má vyšší cla a víc do USA vyváží, než z nich doveze.

Nedívá se ovšem na služby, které Spojené státy dovážejí do Evropy, dívá se jenom na zboží. Když se to ale vezme dohromady, tak je to z pohledu obchodní výměny prakticky vyrovnané.

Myslím si, že tady také bude záležet na tom, jak Evropa vycení zuby. Kdyby postupovala jako Kanada a Čína a rovnou zavedla protiopatření, Trumpovi a jeho poradcům bude jasné, že mají proti sobě silnou kompetenci, a myslím si, že se bude více vyjednávat. V kuloárech se bezpochyby jedná už teď.

Nebezpečí je, že všichni lidé okolo Trumpa jsou na něm velmi závislí a nejsou ochotní mu odporovat v míře, v jaké mu v některých záležitostech odporovali ministři z jeho první vlády.

V principu chce, z jeho pohledu, zlepšit situaci Spojených států. A myslí si, že celní válkou nebo hrozbou takové války dosáhne ústupku od jiných zemí. Evropa musí ukázat, že její ekonomika je dostatečně silná, a také, že nepotřebuje větší ochranu od Spojených států.

Ukazuje se, že obchod se Spojenými státy není pro celou Evropskou unii zase tak obrovský. Pro některé země je důležitější než pro jiné. Zatímco pro Kanadu představuje velkou část hrubého domácího produktu, pro Evropu jako celek je to jen 2,5 až tři procenta HDP. Pro Německo to ale bude zhruba dvojnásobek a skrz něj by to mělo dopad na nás.

Vždy je lepší se dohodnout a to by měli Trumpovi říkat i jeho poradci. A vysvětlit mu možné dopady na domácí ekonomiku. Varující jsou pro něj signály o inflaci, ale také zprávy z burzy, která v posledních týdnech klesla na úroveň, kde byla před jeho zvolením.

Pokud by Trump cítil, že by ekonomika mohla ochabnout a že ceny pro Američany začnou růst, tak si to bude mnohem více rozmýšlet. Říká sice, že dopady nebudou velké a budou krátkodobé, ovšem velmi záleží na tom, jak dlouho budou celní opatření platit.

Už v minulosti ale pronášel výroky a sliboval věci, které pak neuskutečnil. Čili většinou se to před volbami bralo tak, že jeho extrémní výroky jsou spíše nadsázka než něco, co by se snažil opravdu uvést v chod. Také připojení Grónska ke Spojeným státům se bralo jako nadsázka, ale teď znovu zopakoval, že ho chce.

Anebo to, že by se Kanada stala 51. státem USA. I když Republikánská strana, která Trumpa podporuje, Kanadu vlastně nechce, protože říkají, že bude vždy volit demokraty, tak i tady je lepší si povědět: Nikdy neříkej nikdy.

Já si myslím, že Trump především vidí sebe a chce, aby byl viděn jako prezident, který vejde do dějin. S Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem sdílí takové to vidění světa z 19. století, kdy mocnosti mají rozdělené sféry vlivu a konkurují si, ale v rámci těchto sfér. Takže Ukrajina je pro něj méně než Kanada, Grónsko či Panama, když Putin říká, že Ukrajina je v jeho sféře vlivu.

Trump vidí, že Čína má nějaký zájem, stejně tak Írán, a jsou mu cizí myšlenky prezidenta Woodrowa Wilsona, že Amerika je gigant, který by měl šířit vznešené myšlenky demokracie, svobody, osobní svobody a tak dále do světa.

Nyní je to v určitém smyslu až návrat k Georgi Washingtonovi. Ten izolacionismus prosazoval, protože tehdy nová americká republika byla strašně křehká, a on varoval před tím, aby se Američané nepouštěli do sporů a válek ve světě, aby svoji ekonomiku, národ a republiku prostě mohli utvořit. Amerika tak má ten silný izolacionistický přístup v genech a Donald Trump ho má trochu taky.

Takže mu nezáleží na spojencích tolik, jako záleželo administrativám před ním a možná po něm. Uvidíme, kdo přijde po něm. Kdyby se měli vrátit demokrati, tak to bude určitě jiné, než kdyby tam pokračoval jeho viceprezident J. D. Vance. Nebo kdyby chtěl Trump změnit ústavu a pokračovat ve funkci.

Je to tedy taková kombinace všech těchto věcí společně s jeho utkvělými představami o tom, jak toho docílit. Proto ta cla a vyhrožování, tvrdá vyjednávání.

Putin chytře řekl: u nás je spousta místa pro americké podniky, které tady mohou těžit, investovat a vydělávat. To je hudba, která Trumpovu sluchu lahodí. Je to komplikované, ale má to tyto elementy v sobě. Nakonec je proto ochoten udělat kroky i vůči dosavadním spojencům. A najednou se situace tak změnila, že se Evropa musí začít starat o sebe. Zajistit, že kdyby Spojené státy podporu ukončily, že je schopná ubránit se Putinovi sama.

Myslím, že ji vidí jako slabšího partnera, což Evropa je, i když je početnější. Na druhé straně i chápe, že je pro Ameriku výhodné s Evropou obchodovat. Tedy za podmínek, které jsou pro USA výhodné. Chce partnerství, na kterém Amerika nebude prodělávat jako nyní, jak je o tom přesvědčen.

Co se týká spojení velkých firem s jeho administrativou, myslím, že to dělají chytře. Že na to, co se Marku Zuckerbergovi (majitel Facebooku) a dalším nepodařilo prosadit v Evropě, nyní budou používat americkou vládní sílu, aby se jim snažila cestu vydláždit a umožnit, aby měli podnikání tady i jinde co nejvíc usnadněné.

Tak Musk je také osoba sama o sobě. A je dobré se zamýšlet nad tím, jak on a také Vance se začali míchat do vnitroevropských politik v Německu nebo v Anglii.

Co bude s NATO, je velká otázka. Trumpovi nebude vadit, když Evropa bude do něj hodně přispívat. A zvlášť, kdyby se NATO dalo využít tam, kde on má zájem, a nejenom tam, kde má zájem Evropa, tak v něm bude ochoten zůstat.

S Čínou mu ale moc nepomůže, to by se NATO muselo hodně rozšířit, aby to fungovalo. Na druhé straně Trump samozřejmě ví, že i jeho jednání s Putinem je úspěšnější, když Putin chápe, že Amerika má takto větší moc.

Ekonomicky rozhodně ano, vojensky asi moc ne. Protože Čína a Evropa jsou velcí obchodní partneři a Čína nechce ztratit evropský ani americký trh. Teď bude trochu ztrácet americký s těmi celními opatřeními, takže Evropa by mohla pomoci Trumpovi. V rámci zavádění cel nebo jejich eliminace mu může například slíbit, že s ním bude postup vůči Číně nějak koordinovat.

Pro Ukrajinu bude těžké dostat zpět všechno území. Je ale zřejmé, že podle toho, co Evropa udělá a co Trump bude ochoten udělat, Ukrajina může získat lepší, nebo horší pozici.

Je přitom jasné, že Trump nechce být ten, kdo by dával hlavní garanci. Ale kdyby se Evropa vzchopila a byla připravena v tradičním smyslu dát garance s tím, že Amerika by to přikryla nukleárním deštníkem, aby Rusové nechtěli používat nukleární zbraně, může to být účinné.

Evropa není schopna přijít okamžitě s dlouhodobou strategií. Kdyby se ale rozhodla, že Ukrajině nabídne na rok nebo na dva, řekněme, dvojnásobek trojnásobek vojenské pomoci, což je teď tak jedna desetina procenta evropského HDP, tak si myslím, že Putin by rázem pochopil, že je potřeba s Evropany vyjednávat.

A Trump někde před časem říkal, že by Evropa mohla kupovat americké zbraně. Tak tedy to, co Evropa není schopná vyrobit, by nyní mohla od USA koupit.

Ano, ale toto by snadno zvládla, ať už ze svých nynějších rozpočtů, nebo půjčkou. Nešlo by o závratnou sumu a bylo by to krátkodobé. A nakonec by to třeba Evropa ani nemusela úplně Ukrajině dát, protože jen to, že by se to mohlo stát, by bylo odstrašující a mohlo by vést k jednání, jež by mohla válku ukončit.