Středula: Na zrušení superhrubé mzdy doplatí nízkopříjmoví zaměstnanci

To je situace, kterou pan premiér úplně nevnímá tak jako my a zaměstnavatelé. On to vnímá, že když si s někým napíše nebo se vidí online, tak to je tripartita. Ale tady se mýlí. Tripartita je orgánem, který projednává věci týkající se zaměstnanců a zaměstnavatelů a má své regule. Pan premiér je šéfem tripartity a já společně s předsedou svazu průmyslu Jaroslavem Hanákem jsme místopředsedové tripartity a víme, že tady se bohužel nevede správně sociální dialog na nejvyšší úrovni. Navíc jsme 21. září měli mít tripartitu, která byla zrušena bez stanovení náhradního termínu. Až tento týden v úterý nám bylo sděleno, že pan premiér svolává tripartitu na příští pondělí.

Čekají nás jednání o návrhu státního rozpočtu pro rok 2021 nebo stavebním zákonu a další věci související s přípravou evropských prostředků pro čerpání v příštím období a do toho se přidala další témata, ještě vážnější. Máme národní plán rozvoje, který by měl být základem pro čerpání několika stovek miliard korun, které přicházejí z EU, máme nedořešený kurz­arbeit, zhoršující se situaci kolem covidu, kdy dlouhodobě požadujeme, aby vláda doporučila preventivní opatření i zaměstnavatelům, protože v řadě podniků je sami příliš neřeší.

Máme příslib od ministryně práce Jany Maláčové (ČSSD), že termín bude stanoven nejpozději do konce tohoto týdne. Situace je horší než loni, a to v tom, že máme o měsíc posun, a navíc že státní rozpočet vypadá úplně jinak než rozpočty, které si pamatujeme z minulosti, takže tlak bude obrovitý.

Do toho jdou ještě některé nápady vlády, jako je například zrušení superhrubé mzdy, které s rozpočtem zacvičí výrazně a v jeho návrhu v tuto chvíli ještě nejsou tyto dopady ani zahrnuty. Témat, která potřebujeme projednat, je opravdu hodně, například i otázka výše minimální mzdy.

Chceme ji zvednout na 16 tisíc korun. S tím samozřejmě souvisí i zvýšení zaručené mzdy.

Já myslím, že už to neplatí, protože se již řešila otázka zvýšení platů v sociálních službách. Nechci, aby to vyznělo nevhodně, ale vláda rozhodla o tom, že rozdělí 2,9 milionu respirátorů učitelům. A hasiči, kteří nemají dostat přidáno nic, to rozvezou těm, kteří dostanou přidáno 9 procent. Je to takový paradox.

Stejně tak ve zdravotnictví. V dubnu jsme slyšeli slova pana premiéra ve smyslu: pochopili jsme, jak jsou podhodnoceny profese zdravotníků, zdravotních sester, nezdravotnického personálu. Teď slyšíme: proč by se jim mělo přidávat? Další paradox. Navíc lidé, kteří pomáhali a neustále pomáhají v redistribuci prostředků například pro podnikatele, OSVČ, to jsou lidé, kteří jsou zaměstnanci státu. Oni to museli odvést nad rámec své agendy, kterou museli také zvládnout. A těm se v této chvíli ukazuje dlouhý nos?

To nevypadá příliš na podporu ekonomiky. Netušíme, jak chce někdo dosáhnout růstu ekonomiky, když lidé budou mít do kapsy hluboko při relativně vysoké inflaci, jedné z nejvyšších EU. To si zjevně vláda vůbec ne­uvědomuje. Zamrznutí platů by šlo proti šanci na relativně rychlý restart české ekonomiky zejména v oblasti spotřeby.

Podle čeho soudí? To znamená, že lidé, kteří pracují v obchodech, lenošili na pokladně? Leželi a opalovali se, když bylo léto? Ne, pracovali v celé covidové době. Stejně jako ti, kteří pracují třeba u vodovodů a kanalizací, nebo ti, kteří pracují v lesích při odstraňování kůrovce, nebo ti, kteří pracují v elektrárnách nebo kopali uhlí právě pro výrobu elektřiny. Ekonomika v obrovském množství oblastí funguje zcela stejně a v některých oblastech možná ještě více, než to bylo před covidem, a lidé mají právo na nárůst příjmů.

Vždyť se tady jedná o přerozdělování zisků. Slyšíme sice zprávy o pozastavení rozdělování dividend, ale to je jen dočasnou záležitostí. A proč by lidé neměli mít podíl na dobrém hospodářském výsledku subjektu, který funguje? Samozřejmě u subjektů, které mají problémy, jako je oblast cestovního ruchu, tam odbory požadavky na navýšení platů nemají. Ale říkat generálně, že v celé ekonomice se nebudou zvyšovat platy, pro to nevidíme žádný důvod. To je proti svobodě kolektivního vyjednávání.

Teď budou začínat, strany teprve zjišťují, jaké škody jsou nebo nejsou, je to opravdu velmi individuální. Například v oblasti stavebnictví je obrovské množství práce a ta práce se skutečně realizuje. Tlak na růst mezd je oprávněný nejen kvůli inflaci, ale i kvůli vládou chystanému zvýšení ziskovosti firmám. Vláda jim umožnila tzv. loss carryback, tedy možnost odepsat si letos ztrátu ze zisků v letech 2018 a 2019.

Dáváme a je to individuální, ale rozhodně se to pohybuje mezi šesti až osmi procenty tam, kde jsou firmy úspěšné.

Samozřejmě. Učitelům vláda říká, že to dá, u zdravotnictví je konflikt, a co se týká ostatních profesí, tak nevidíme důvod, proč by tam nemělo dojít k přidání, obzvlášť když se předpokládá inflace kolem tří procent. Lidé normálně pracují, takže nevím, proč by neměl dostat přidáno hasič, policista i další.

Myslím, že konflikt se nějak vyřeší, protože i nový ministr zdravotnictví Roman Prymula (za ANO) si uvědomuje, že bez personálu prostě situaci zvládnout nemohou. Někteří lidé jsou opravdu čtrnáct dní na směnách. Myslím si, že lidem za takovouto činnost odměna náleží. Riskují vlastní zdraví a někteří bohužel položili i život.

Obecně v přístupu k platům máme dvě možnosti: buď to myslíme vážně, že chceme restartovat ekonomiku, anebo ne. Už jsme si v roce 2009 užili „krásného“ přístupu, že se proškrtáme k prosperitě. Neproškrtáme se. Tímto způsobem to nejde. Pokud budou peníze v ekonomice, tak ekonomika pojede. Pokud ale nebudou lidé spotřebovávat, budou likvidovat další části ekonomiky. To je realita.

Tím pádem se vylije každý rok z rozpočtu 90 miliard korun. To si málokdo uvědomuje, ale musí se to někdy zaplatit. A až na to dojde, tak to dopadne na nízkopříjmové skupiny občanů. Opětovně zaplatí celou tuto šarádu, která nedává žádný smysl. My jsme všechny vládní daňové nápady spočítali a vyšlo nám to na částku ročního vyjádření 204 až 224 miliard korun, o které vláda chce zkrátit rozpočty. Pro obce a města to dělá asi minus 80 miliard.

Odmítáme se chovat populisticky. Máme třicetiletou zkušenost proti politikům a ta zkušenost říká: ten obří výpadek příjmů rozpočtu někdo zaplatí a naše informace jsou takové, že se chystá, že to bude zase obyčejný zaměstnanec, a to ten nejméně příjmový. Ale tato část rovnice se tady neříká, protože je předvolební čas, po krajských volbách nás čekají sněmovní.

My budeme říkat lidem pravdu, i když možná budeme méně populární. Vždycky to zaplatí zaměstnanci a důchodci, protože příjem veřejných rozpočtů je z 87 procent tvořen příjmy od zaměstnanců a důchodců, a to prostřednictvím daně z příjmů, odvodů a nepřímých daní skrze spotřební daně nebo DPH. Jen 13 procent příjmů je z podnikatelské činnosti.

To jsou obrovité prostředky, takže opravdu to zaplatí zaměstnanec nebo důchodce třeba prostřednictvím zdražení spotřeby nebo rodina s dětmi. Protože někdo to zaplatit musí. Jinak to nejde. Jestli si někdo myslí, že tady někdo vytiskl hromadu peněz, které může takto utrácet, tak to bohužel tak není. Nebo možná místo roušek se bude lidem ve finále posílat tiskárna na peníze, ale zatím jsem ten návrh neslyšel, takže asi ne.

Příčiny jsou zejména hluboko v transformaci v 90. letech, kdy výrazně poklesla hodnota české koruny. Tehdejší vláda usoudila, že musí zásadním způsobem změnit podíl mezd na zisku firem, a toto snížení bylo opravdu radikální. Levnou práci považovala tehdejší garnitura za komparativní výhodu české ekonomiky. To je ale koncept pro rozvojovou zemi.

Už v roce 1991 kvůli tomu výrazně klesly reálné příjmy našich občanů kvůli mzdové regulaci, která trvala až do roku 1995. Bylo jim to předkládáno tak, že jde o nutné utažení opasků, ale to trvá vlastně dodnes. A ziskovost podnikatelských subjektů je u nás díky nízkým mzdám stále o pětinu vyšší, než je v Německu.

Navíc tady máme dividendové a další toky z ČR, které v úhrnu ročně činí 600 až 700 miliard korun. Část je v dividendách a část v rámci daňové optimalizace na podnikové bázi. Vlastníci firem realizují přidanou hodnotu jinde, mimo území naší republiky. A my jsme vlastně těmi soumary, kteří to mají všechno zaplatit, od té ziskovosti počínaje až po daňovou tíži konče.

K platům v západoevropských zemích jsme se dosud ani nepřiblížili. Z hlediska produktivity práce jsme teď na dvou třetinách německé, ale co se týká mezd, jsme na jedné třetině německých. To určitě není v pořádku.

Situace ve firmách je různá, ale obecně zvyšování platů zvládnou. Ty, co to nezvládnou, by to nezvládly ani za jiných okolností. Nechceme skok o 30 nebo 40 procent, ale požadujeme, abychom se postupně přibližovali výdělkům v západoevropských zemích. Pokud se přibližovat nebudeme, zamrzneme v té levné ekonomice. Tlakem na mzdy přispíváme vlastně i k tomu, aby se modernizovala ekonomika.

Náš odhad podle všech známých opatření, která vláda komunikuje, je, že deficit státního rozpočtu nebude 320 miliard Kč (jak ho představila Schillerová – pozn. red.), ale bude se blížit půl bilionu korun.

Myslíme si, že kurzarbeit nám tady opravdu chyběl a že české firmy jsou vůči firmám zahraničním, které takový nástroj využívají, v konkurenční nevýhodě. Podivuji se ale nad tím, jakým způsobem se to třeba formuluje ze strany politiků, protože kurzarbeit pomáhá firmám, ale nepomáhá zatím zaměstnancům, protože nemusí vyplatit plnou mzdu za zaměstnance. Náhrada, o které se hovoří (vláda schválila 70 procent čisté mzdy za neodpracovanou dobu – pozn. redakce), je pro zaměstnance ztrátou.

Podle paragrafu 209 zákoníku práce – překážka na straně zaměstnavatele, musí zaměstnanec dostat částku mezi 60 až 100 % svého příjmu bez ohledu na tyto výpadky. Navrhované nastavení kurzarbeitu je pro zaměstnance mnohem méně výhodné než v Německu, o kterém se často mluví. Tam je až stoprocentní náhrada. Myslíme si, že i u nás by měla být vyšší, než jak byla vládou navržena. Umíme si představit, že to bude 80 procent, hovoříme o hrubém příjmu, ale díváme se na realitu a myslíme si, že oprávněný je požadavek aspoň 80 procent čistého a zároveň zvýšení limitu na 1,5násobek průměrné mzdy jako maximální výše.

Kvitujeme, že podporu nemůže mezi firmami získat někdo, kdo je v daňovém ráji, a že tam bude omezena platba dividend. To považujeme za správné, a je to vlastně průlomové, že se toto dostane do českého práva.

Je to velice složité, nikdo si nepřeje, aby někdo vlivem nákazy přišel o život, ale my vnímáme dvojité měřítko. Jedním je občan, který se pohybuje hromadnou dopravou nebo chce jít na večeři či do divadla. Je na vás spousta opatření ve prospěch zdraví, ale když jdete do fabrik, tak nic. Jdete do společných šaten, společných sprch a potom se někteří diví, že se šíří nemoc.

To je docela zvláštní situace a my to vnímáme velmi negativně. Doporučení pro podnikovou úroveň prakticky žádné není. Lidé přitom pracují i na centimetry od sebe a mají těžkou fyzickou práci. Vždycky říkám, že když chcete vědět, jaké to je, tak si vezměte roušku a vyjděte si do osmého patra. A lidé v těžkých profesích toto musí mít po celou pracovní dobu.

Přijdou mi také zvláštní výzvy typu „nebudeme zavírat ekonomiku“ nebo „nezavírejte školy, my potřebujeme pracovní sílu“. Buď je tady na prvním místě zdraví lidí, anebo něco jiného. Tak ať někdo řekne, že je to něco jiného a že zdraví to není. Doufám, že nikdo nic takového nikdy neřekne.

Otázka zní, jak dlouho by takový lockdown měl trvat. V roce máme minimálně dva úseky, které jej skoro přinášejí, spojením svátků s víkendem, což vede k tomu, že se ekonomika vypne třeba na čtyři dny dohromady. A koncem roku dochází k útlumu ekonomiky na 14 dní a nikdy se nic nestane.

Jestliže si epidemiologové myslí, že to epidemii zastaví nebo výrazně zpomalí, protože nám stále narůstá počet nakažených a zdravotní systém může být tak zatížen, že to nemusí zvládnout, faktické 14denní zastavení nepřinese fatální škody. Jde jen o to, aby vláda v této souvislosti řešila otázku následné pomoci ekonomice.

Některé části ekonomiky už jsou v lockdownovém režimu, kulturní zařízení také.

Přesto budou odvětví, která pořád pojedou. Pojede zdravotnictví, výroba potravin, těžba pro výrobu elektrické energie, doprava, práce u vodovodů a kanalizací. To jsou činnosti, které jsou nepřetržité, a musí se zabezpečovat vše důležité.