Srovnání cen českých piv: Dražší neznamená kvalitnější

Za nejnižší ceny lze z větších českých pivovarů pořídit piva značky Braník. A to jak desítku, kterou lze v akci koupit i za osm korun a v průměru o tři koruny dráž, tak jedenáctistupňové pivo, jež stojí v lahvi průměrně 17 korun.

Mezi nejlevnější pivovary patří i Svijany, Krušovice a Staropramen. Naopak nejdražší desítkou je aktuálně značka Radegast Plzeňského Prazdroje, která stojí v lahvi průměrně okolo 18 korun.

Odpověď na to, proč jsou některá piva levnější či dražší, vězí podle expertů hlavně v obchodním marketingu. Jinými slovy, peníze vynaložené na to, aby byla značka vidět, se promítají v konečné ceně.

„Ty největší pivovary vesměs disponují obdobnými technologiemi, mají obdobný výrobní postup, takže rozdíl v cenách pak spočívá v tom, jak se dokážou prezentovat. Určitě neplatí korelace, že dražší pivo značí lepší pivo,“ míní pivovarský expert z České zemědělské univerzity Tomáš Maier.

Nejmenší vliv na celkové náklady mají pro někoho překvapivě vstupní suroviny.

„Velký pivovar je schopen se vejít s náklady za chmel a ječmen na půllitr do nějakých 70 haléřů, maximálně do koruny. Tím jsme u toho, že rozdíl v nákladech na deseti a dvanáctistupňové pivo je minimální. Na vstupních surovinách činí maximálně dvacet haléřů, spíše méně,“ podotkl Maier.

Podle Tomáš Erlicha, předsedy Sdružení přátel piva, rozhoduje o ceně také doba zrání piva. „Proto mnohé pivovary zkracují výrobu, aby ušetřily na nákladech,“ řekl Právu.

Hlavním důvodem toho, že výsledná cena desítky a dvanáctky je rozdílná, je tedy hlavně vnímání spotřebitele. „Zkrátka, pivovar je si vědom toho, že za dvanáctku si může říci o několik korun vyšší cenu. Pak je tam ještě o 32 haléřů vyšší spotřební daň mezi desítkou a dvanáctkou,“ dodal Maier.

Spotřební daň z půllitru desítky je 1,60 Kč, z půllitru dvanáctky pak 1,92 Kč. Nicméně z pohledu spotřebitele je tento rozdíl nicotný v porovnání s tím, jak rozdílné jsou pak konečné ceny pro něj. Pokud totiž porovnáme nejlevnější desítku a nejdražší dvanáctku v lahvi, dostaneme se na rozdíl téměř sedmnácti korun.

„Nejdražšími ležáky jsou u nás Pilsner Urquell, Budvar a Bernard. Za tím hledejme ale pouze a jen marketing,“ doplnil Maier.

Podle něj může být dobrým ukazatelem například občanské sdružení První pivní extraliga. Jeho členové každoročně v několika kolech hodnotí ležáky ze všech českých průmyslových pivovarů. Třikrát vyhrál například ležák pivovaru Březňák, který lze koupit v plechovce průměrně za cenu okolo 17 korun. Patří tak mezi nejlevnější z kategorie ležáků.

Při výrobě desítek a nízkostupňového moku pivovary často šetří i tím, že pivo uvaří silnější a pak ho zředí.

„Vaření na vyšší stupňovitost čili metoda HGB výrazně snižuje náklady. Používají ji takřka všechny velké pivovary. Uvaří výrazně silnější mladinu, třeba o stupňovitosti 18. Ta se nechá vykvasit a těsně před stočením se zředí odplyněnou vodou třeba na devítku,“ vysvětlil Maier.

Pivovar tím ušetří hlavně na energiích, avšak vliv na kvalitu není zrovna pozitivní. Legislativa navíc už od roku 2018 pivovarům neukládá povinnost značit piva dle stupňovitosti.

Cenový rozdíl mezi stejným pivem ve vratné lahvi a plechovce může být až osm korun. Vyvstává tedy otázka, proč a které je lepší koupit.

„Dražší plechovkové pivo je odrazem jeho rostoucí spotřeby v tuzemsku, ale i recyklačním potenciálem obalů. V Česku se vytřídí jen zhruba čtvrtina hliníkových obalů. Recyklovaného hliníku je u nás tedy nedostatek a musí se dovážet ze zahraničí, což zvyšuje náklady,“ vysvětlil agrární analytik Petr Havel.

Když ale pomineme ekonomický aspekt, plechovkové pivo je z hlediska vlivu na chuť lepší volbou. Nepropouští totiž světlo. Přesto je většina prémiových piv prodávána v zelené lahvi.

„Světlo je obecně nepřítel piva. Zelené lahve jsou z hlediska skladování ještě horší než hnědé, propouštějí totiž mnohem více světla. Schválně si kupte dva ležáky, jeden dejte na pár dní za okno na sluníčko a druhý do ledničky a porovnejte pak chuť,“ uzavřel Maier.