Sociolog Prokop: Zabavit dávky pro dítě za přestupek rodiče je na hraně ústavnosti

Chápu, že v některých případech je přísnost nutná. Myslím si však, že to jde dělat mnohem lépe a s menšími důsledky pro děti než tímto zákonem. Ten je navíc podle mého názoru minimálně na hraně ústavnosti.

Jeho problém je, že i na relativně bagatelní přestupky se váže zabavování dávek v hmotné nouzi, které jsou garantovány v Listině základních práv a svobod. Je přitom poměrně paradoxní, že jde o přestupky jako urážka veřejného činitele, kterou česká pravice chtěla nedávno zrušit jako šikanózní. Případně nějaké velmi volně definované přestupky proti soužití – včetně toho, že se člověk „vůči jinému dopustí schválnosti“ či ho „nepravdivě obviní z přestupku“.

Druhá věc, která mi na novele vadí, je, že trestá celou rodinu dost zásadním způsobem, který může vést ke ztrátě bydlení. Jednak trestá celou domácnost za chybu jednoho z jejích členů, jednak ji připraví o příjem, který se často rovná hranici mezi bydlením a nebydlením.

Ústavní soud teď zrušil takzvané bezdoplatkové zóny, kde se čekala velká diskuse. Neumím si představit, že projde odebírání Listinou dané základní podpory dětem za to, že se jejich otec dopustil bagatelních přestupků. Jen tím ztratíme tři roky, přiděláme práci obcím i soudům a odsuneme skutečné řešení.

Problémové také je, že se odebírání dávek hmotné nouze váže na volně definované přestupky i jednu obecní vyhlášku a obec má relativní volnost, jak s tímto operovat. Některé obce přitom v minulosti prokázaly kreativitu v tom, jak využívat nedostatků v české legislativě.

Jedním z příkladů je skutečnost, že v Česku se příliš nekontroluje spádovost škol. Řada měst tak posílá děti z azylových domů a ubytoven do speciálních škol. Protože vymezí spádovou oblast tak, že radnice a azylový dům spadají do spádové oblasti speciální školy. Různými prostředky se to děje v Kladně, Mělníku, ale i jinde.

Potom jsou tu případy vyhlášek, které Ústavní soud o několik let později prohlásí za neústavní. Různé zákazy sedět na zídkách, ale i zmíněné bezdoplatkové zóny.

Z těchto důvodů se obávám, že když se na obecní vyhlášku naváže takto destruktivní věc pro rodinu, může ze strany části obcí docházet ke zneužívání.

Problém s exekucemi v Česku je, že nezabavitelné minimum se počítá pro vaši vlastní osobu a potom tam máte nějaký bonus na manžela a za všechny děti. Ve velké rodině, kde jsou v exekuci oba partneři, tak má každý bonus za partnera a všechny děti. Tento výpočet je v podstatě likvidační pro samoživitelky nebo důchodce, kterým se ta minima za další osoby nezdvojují. Ve velkých rodinách na druhé straně máte poměrně velká nezabavitelná minima, takže už nezbývá moc co srážet.

Můžeme tak diskutovat o tom, jestli křížení minim nevede u velkých rodin k tomu, že se skoro nic nesráží a není možné, aby se pokuty zaplatily. Obce se to potom snaží obejít strháváním hmotných dávek. Navíc ti lidé mají v exekuci ve frontě často staré exekuce od různých predátorských poskytovatelů, které už dávno měly být zrušeny. V jistém smyslu tak jde o snahu obcházet nefunkčnosti systému exekucí.

Nezapomínejme však, že ti lidé v exekuci mohou dlužit i jiným věřitelům, například manželce na výživném nebo někomu za nájem. A stát nebo obec, místo aby se v seznamu dlužníků zařadily na konec fronty, kvůli nějakému naprosto bagatelnímu přestupku předbíhají. Ve frontě se dostanou úplně na začátek, seberou člověku dávky ve hmotné nouzi. Těm, co mají kromě toho i příjmy z práce, to omezí celkový příjem a šanci splácet dluh ostatním věřitelům.

Ve státech, jako je Austrálie, kde se v nějaké formě zavádělo srážení sociálních dávek, to nebylo příliš efektivní. Ukázalo se totiž – konkrétně v oblasti školství – že to trestání je příliš těžkopádné. Dítě nechodí do školy, zamešká neomluveně 100 hodin v jednom pololetí. Následně se o tom musí rozhodovat a trest pro rodinu přijde třeba rok po vzniku problému. To je příliš pozdě a nefunguje to.

Proto to v Austrálii nevedlo ke snížení počtu neomluvených zameškaných hodin. Je to paradoxně mnohem méně efektivní než posílání dopisů rodičům, kde je škola upozorní, že dítě zameškalo 80 hodin a průměr ve škole je 50. Nebo zavedení sociálního pracovníka, který těm rodinám volá hned v 8:10, když nejsou ve škole. Podobné měkké metody, poměrně jednoduché, jsou v zahraničí otestované a efektivnější než zabavování dávek.

Pokud už by se v oblasti školství mělo pracovat s dávkami, tak by bylo možné převést přídavky na děti pod správu školy. Nikoliv způsobem, kdy trest může vést ke ztrátě bydlení, kdy trest přichází za rok a kdy je podle zkušeností ze zahraničí neefektivní. Ten převod přídavku už dnes jde udělat. Navíc to jde na vzdělání toho dítěte, na obědy, výbavu, výlety. Není to jen trest.

I ten předchozí návrh MPSV byl navázán na sto hodin. Paradox podobných politik je, že se snaží působit co nejpřísněji, ale zároveň jsou velmi neefektivní a pomalé. Absence má totiž smysl řešit především na začátku školního roku a na začátku školní docházky, tedy v první a druhé třídě.

V první třídě se odučí zhruba 400 hodin za pololetí. Začít situaci řešit ve chvíli, kdy dítě zamešká neomluveně sto hodin, znamená čekat zhruba na konec pololetí, kdy už je situace často téměř neřešitelná jinak než propadáním. V deváté třídě se asi dá sto zameškaných hodin vyprodukovat dříve, na druhou stranu v tu chvíli už je ten člověk v rámci vzdělávacího systému často ztracený a situace se také v podstatě nedá řešit.

V tomhle je tedy novela v jistém smyslu až příliš mírná. Řešit by se to mělo třeba po dvaceti hodinách a méně brutálně, aby se nevytvářely problémy třeba pro další děti v rodině. Třeba aby kvůli jednomu deváťákovi, který má problém s alkoholem a má absence, rodina nepřišla o bydlení a nedopadlo to na jeho sourozence v první třídě.

Možná se ta změna postoje netýkala tolik školství jako té druhé oblasti, a protože si uvědomili, že to může být protiústavní.

Já mohu uvést příklad právě ze vzdělávání, kde teoretickým vysvětlením neúspěšnosti vzdělávací politiky je, že v části nejnižší společenské třídy se vyvíjí něco, čemu část sociologů říká kontra-školní kultura. Jedná se o postoje ke vzdělávání, které nejen nedoceňují jeho význam, ale část těchto lidí považuje školu za instituci, která je vůči nim nepřátelská.

Předpoklad těch, kteří prosazují represivní opatření, je, že lidé učiní racionální volbu. Že si spočítají, že pokud nebudou děti posílat do školy, přijdou o dávky, tak je tam radši pošlou.

Ve skutečnosti to ale v rodinách a komunitách, na které je to cílené, může dále prohloubit kontra-školní kulturu. Rozšíří se totiž pocit, že škola je nepřátelská instituce. A to i na lidi v této části společnosti, které konkrétní opatření nepostihlo. Může tak dojít i k negativnímu dopadu na docházku v důsledku rozšíření tohoto postoje.

Nejlepší výsledky pak v této oblasti mají dvě obce – Trmice a Krnov. Konkrétně v Krnově zvolili opačnou cestu, která se ukázala jako úspěšná i v zahraničních výzkumech ve Španělsku nebo v Americe. Podstatou je, že začleníte rodiče do rodičovských klubů a aktivit, aby překonali pocit, že jde o nepřátelskou instituci. A dětem dáte předškolní vzdělávání, v němž se rodina naučí fungovat se školou a dítě je lépe připravené.

V Krnově se tak zvýšila docházka, zlepšily se i výsledky v měření PISA, které si škola sama interně dělá. Jinými slovy, preventivní opatření a zahrnutí rodičů do dění fungují. V Trmicích se zase snaží, aby se děti ve škole cítily bezpečně a braly ji třeba i za únik před rodinným světem, pokud mají problematické rodiny. Docházce tak zase pomáhá, když to pro děti není další nepřátelské prostředí.

Když to zobecním na aktuální novelu, tak zůstává tedy otázka, zda to pomůže omezit přestupky a patologické jevy, jak si slibují předkladatelé, protože si ti lidé dají pozor, když vědí, že je na ně páka. Nebo jestli u nich naopak dojde k posílení dojmu, že stát je nepřátelská instituce. To jsou věci, které by ale měli mít vyzkoumané ti, co ten zákon předkládají.

Sám jsem měl možnost s ekonomem Štepánem Jurajdou z IDEA při CERGE-EI v rámci NERVu pomoct napsat analýzu, jež ovlivnila podobu covidového programu Antivirus C, který v konečné podobě pomáhal malým firmám.

Ukázali jsme totiž, že takto to funguje v zahraničních zemích. Dále jsme ukázali, že program Antivirus B je výhodnější pro velké firmy, které ho také podle dat MPSV více čerpaly, zatímco pro malé firmy to bylo velmi obtížné, protože přináší dost administrativy za omezenou podporu.

Z toho vyplynulo, že Antivirus C, který odpouští sociální odvody, by bylo vhodné zaměřit na malé firmy do 50 zaměstnanců. S podmínkou, že nebudou propouštět. Analýza vedla k velké změně původního znění Antiviru C, který měl být zaměřen na firmy s dvousměnným provozem, tedy hlavně velké firmy, a bez navázaní na udržení zaměstnanosti. V tomto případě jsem tak měl dobrý pocit, že se analýzou podařilo vládu přesvědčit ke smysluplnému kroku.

Ono se to do nějaké míry děje. Třeba MPSV v té analýze Antiviru C s námi pracovalo v součinnosti. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby se to dělo systematičtěji, u každého resortu a u každé nové politiky nebo nového opatření. Bohužel jsou tu ale také opačné příklady, kdy to nešlo.

V případě změny daně z příjmů fyzických osob (DPFO) se takový postup nepodařil. Chudým lidem by pomohla změna struktury zdanění a odvodů. Naše analýza s IDEA při CERGE-EI ukázala, že v důsledku toho, že výrazná část zdanění práce v Česku probíhá skrze odvody, nejchudší kvintil (20 procent) zaměstnanců platí ze superhrubé mzdy přes 37 procent na odvodech a DPFO.

Je to dané i tím, že nevyčerpají slevy, které se nepřevádí do bonusů, i tím, že kvůli povinnému minimu u zdravotních odvodů člověk v případě kratšího úvazku platí větší procento ze mzdy. Po změně daní, k níž došlo, se snížilo zatížení většině zaměstnanců. S výjimkou spodního kvintilu. Až 15 procent zaměstnanců s nejnižšími příjmy z toho nemělo prakticky nic. A zdanění spodní pětiny se snížilo asi o jeden až dva procentní body.

Náš návrh byl ponechat sazby, ale zvýšit slevu na poplatníka. Ta by se navíc převáděla do bonusu, tedy pokud by ji člověk nevyčerpal v rámci snížení daně, tak by se vlastně snížil zbytek odvodů na sociálním a zdravotním pojištění, kde žádné slevy nejsou.

O zhruba deset let dříve podobnou věc řešil taky v NERVu kolega ekonom Miroslav Zámečník. Ten prosazoval po vzoru některých zemí takzvanou podlahu. To znamená, že se i sociální pojištění platí třeba od příjmů nad 100 tisíc korun. Tím vzniká sleva i v těch odvodech, které jsou v Česku jedny z nejvyšších.

Oba návrhy by nízkopříjmovým pomohly k vyšším čistým příjmům a rychlejšímu splacení případných exekucí. Snížilo by na ně také tlak, aby se přesouvali do stínové ekonomiky, příjmů na ruku, dohody a podobně. Pomohly by té části populace, na kterou míří zabavování dávek hmotné nouze, aby se postavila na nohy. Mohl by se i snížit počet lidí, kteří jsou na takové pomoci závislí.