Šéfka jaderného úřadu Drábová: Potřebujeme čtyři bloky a k nim i malé reaktory

V Evropě se v poslední době hovoří o renesanci jádra, ve světě se připravují desítky reaktorů. Jde skutečně o znovuzrození zájmu o jádro? A pokud ano, co se změnilo?

V této oblasti se na svět nedá pohlížet jako na celek. V jižní, jihovýchodní Asii a zejména v Číně renesance jádra nebo jeho rozvoj zcela jistě nastaly už na začátku tohoto století. Na chvíli tam byl rozvoj zabrzděn v roce 2011 po havárii v japonské Fukušimě.

Když s nadějemi hovoříme o renesanci jádra, mluvíme o té části světa, která byla sedmdesát let tahounem rozvoje jaderné energetiky. To znamená o Evropě a Severní Americe. A tam situaci proměnily uplynulé tři roky.

Co se změnilo?

Začalo být zřejmé, že bez jaderné energetiky nelze splnit, a teď mluvím o Evropě, naše závazky, které jsme přijali k omezování vlivu člověka na klima. Teď už se smí nahlas říkat, že bez jaderných elektráren si Evropa může nechat o uhlíkové neutralitě k roku 2050 zdát.

Pohled na jádro velmi výrazně otočila hra, kterou jsme konečně prohlédli. Hrálo ji s námi Rusko, aby nás udrželo v závislosti na svých fosilních zdrojích. A to, co udělali Putin a ruská vláda zcela otevřeně v roce 2021, že nám ukázali, že energetika, zejména zemní plyn, se dá použít jako zbraň. I to vedlo k tomu, že si Evropa uvědomila, že chceme-li zvýšit nezávislost na ruských fosilních palivech, je jedním z nástrojů jádro.

Severní Amerika je v trochu jiné situaci, zejména Spojené státy, protože mají zásob fosilních paliv a zejména břidlicového plynu na svém území víc než dost.

Nové bloky plánuje i Česko. Opravdu je jednoznačně potřebuje?

Chceme-li mít rozumnou státní energetickou koncepci a naplňovat ji, měly by jaderné elektrárny pokrývat podíl, který je v ní předvídán. To znamená do roku 2050 něco mezi 45 a 50 procenty spotřeby elektřiny.

Koncepce dále předpokládá něco okolo 35 procent obnovitelných zdrojů, což se v téhle chvíli zdá jako velmi ambiciózní. Zbytek bude muset být suplován alespoň po jistou dobu plynovými elektrárnami. Otázkou také je, jak dlouho se provozovatelům a majitelům našich uhelných elektráren vyplatí je provozovat.

V současné době těch šest bloků, čtyři v Dukovanech a dva v Temelíně, pokrývá asi zhruba 38 až 40 procent naší spotřeby elektřiny. Jenže musíme počítat s tím, že dukovanské bloky dosáhnou okolo roku 2025 čtyřiceti let provozu. Můžeme předpokládat, že se vyplatí do nich investovat, aby bylo možné je udržet v provozu šedesát let, což znamená do roku 2045. Ale ve chvíli, kdy budou muset být odstaveny a odejdou do důchodu, vypadne dvacet procent pokrytí spotřeby nízkoemisní elektřinou.

Takže i kdyby se podíl jádra nezvyšoval, těch dvacet procent je záhodno mít připraveno v nových jaderných blocích.

A nebude možné v roce 2045 životnost dukovanských bloků znovu prodloužit, třeba o deset let?

Ve světě, konkrétně můžeme zmínit Finsko nebo případně USA, provozovatelé směřují k sedmdesáti letům, ale není to sázka na jistotu. Protože nejstarší jaderná elektrárna na světě, švýcarská Beznau, je v provozu padesát pět let. To znamená, že s tím životem po padesátce moc zkušeností nemáme. A i když to žádné modely, měření ani analýzy nenaznačují, mohou se tam projevit nečekané věci. Prostě víme málo. Proto je dobré sázet na jistotu a mít alespoň jeden nový blok řekněme k roku 2036 připravený k provozu.

Hovoří se až o čtyřech blocích, dva nové by nahradily ty současné dukovanské a další dva by vznikly v Temelíně. Budou čtyři bloky stačit?

Je vhodné k nim ještě uvažovat o možné roli reaktorů s menším výkonem. Dnes se jim říká malé modulární reaktory, ale ony nemusí být tak malé. Mohou mít výkon třeba 300 megawatt, jeden z projektů má dokonce plánovaný výkon 470 megawatt, což odpovídá jednomu dukovanskému bloku.

A pro tyto menší bloky by se daly najít, a už se na tom i pracuje, i jiné lokality, než jsou Dukovany a Temelín, a mohly by najít uplatnění i v energeticky náročných provozech. Například polský PKN Orlen uvažuje o docela velkém počtu malých bloků pro své rafinérie.

Když jste zmínila menší reaktory, u nich jsou asi výhodou nižší počáteční náklady na výstavbu, ovšem cena výroby vychází vyšší než u velkých bloků. Nebude to problém?

Může být trochu minus, že budou těžko soupeřit v ceně vyrobené kilowatthodiny, ale nižší počáteční kapitál a s tím spojená nižší cena peněz je velmi podstatná věc. Protože menší obnos si půjčíte výhodněji.

Pro reaktory s menším výkonem hovoří jejich elegantnější soužití s obnovitelnými zdroji, a to zejména s fotovoltaikou v létě. Pokud bude množství fotovoltaik hodně vysoké, může se stát, že bude těžké rozhodovat o tom, která elektřina půjde do sítě. Bloky o menších výkonech to dokáží ekonomicky zvládat elegantněji.

Jaká vlastně může být cena jednoho bloku? U všech čtyř se ozývají i hlasy o ceně přes bilion korun. Za kolik se ve světě jaderné elektrárny staví?

Čína staví elektrárny v rozmezí dvou a dvou a půl tisíce eur na instalovaný kilowatt. V Česku nebo v Evropě se dá spíš předpokládat něco mezi čtyřmi a pěti tisíci eur. Ale odhad pět tisíc euro (zhruba 150 miliard korun – pozn. red.) za blok o výkonu 1200 megawatt by měla být horní hranice.

To je okamžitá cena bez nákladů na financování? Kolik by vyšly náklady s financováním?

Ano. Cena financování záleží na tom, jak k jaderným elektrárnám bude přistupovat finanční sektor. Celkové náklady pak velmi záleží na tom, jak bude postavena smlouva. Jak a za co bude odpovídat dodavatel, jak bude investor schopen si vynutit stavbu včas a za dohodnutý rozpočet. A to jsou nejistoty, ze kterých mnozí rádoby experti těží a hovoří o bilionech korun.

Budou ČEZ nebo stát schopny si stavbu včas a za dohodnutý rozpočet vynutit?

Když nebudou, tak zaplatíme krvavé peníze.

Poslední připojené bloky v Evropě byly ve Finsku a na Slovensku. Ve Finsku, kde stavěla francouzská EDF, bylo zpoždění deset let…

Když to řeknu velmi zdvořile, EDF doručuje nové bloky opravdu suboptimálně. Na druhou stranu nechci, aby se v Evropě používaly čínské metody řízení staveb, ale EDF tam postavila dva bloky analogické tomu finskému relativně včas a za dohodnuté peníze. Takže to jde.

Co říkáte unijní Dohodě o klimatu, tedy Green Dealu, a tomu, jak je prosazován?

Ta myšlenka je správná. A nejen proto, že se k přírodě a planetě nechováme nikterak hezky a měli bychom se nad tím zamyslet. Ona nám taky planeta říká: Lidi nechte toho, nebo se vás zbavím. A říká to stále hlasitěji.

Ale za myšlenkou Green Dealu je daleko pragmatičtější věc než omezování vlivu člověka na klima. Základní myšlenka je ta, že Evropa musí omezit svou závislost na fosilních palivech. Prostě proto, že už je na svém území prakticky nemá. To znamená, že je dováží a často z velmi nepříjemných států. Čím víc omezíme závislost na fosilních palivech, tím nezávislejší a svobodnější budeme.

Elektřina z fotovoltaiky se prezentuje jako čistá, ale výroba panelů už taková být nemusí…

Elektřina vyrobená pomocí fotovoltaického panelu čistá je. Ale až když ten panel vyrobí v Číně, vytěží pro něj suroviny, použijí elektřinu z uhelných elektráren, pak jej naloží na obrovskou kontejnerovou loď, dopluje do Evropy a vyloží se. Ty kroky před tím my blahosklonně nevidíme.

U nových bloků v Dukovanech se zvažuje takzvané suché chlazení. Mohla byste vysvětlit jeho výhody, případně nevýhody?

Výhoda je jednoznačná. Suché chlazení si můžete představit jako chladič v autě. Tedy máte vodu v trubkách, kolem nichž proudí vzduch. To znamená, že se voda v podstatě neodpařuje. Suchým nebo hybridním chlazením ušetříte odpar z chladicích věží v podstatě z více než osmdesáti procent. Takže ohledně spotřeby vody je to opravdu velká výhoda.

Nevýhodou je asi tří- až pětiprocentní snížení výkonu. Může se zdát, že to za to stojí. Ale když si to majitel propočítá na šedesát, nebo pro nové bloky i osmdesát, let provozu, tak jsou to strašné peníze. Pokud ale budeme chtít mít v Dukovanech v provozu v nějakou dobu souběh čtyř stávajících bloků a dvou bloků nových, tak to jinak nepůjde.

V Dukovanech se ještě čtyři roky bude používat palivo od ruského TVEL. Nově jej má v licenci od TVEL dodávat také francouzský Framatome. Nehrozí riziko, že by licenci ruská stran odebrala?

Takové riziko existuje vždycky, ale vždycky také platí pravidlo: sleduj peníze. Takže je to nějakým způsobem výhodné pro obě strany. Vždy se může stát, že TVEL dostane politický rozkaz nedodat už ani peletku, na druhou stranu ruský prezident Vladimir Putin ty peníze potřebuje.

Udělám takovou emotivní poznámku. Je to trochu obchod se svědomím. Jak vláda, tak ČEZ dělaly a dělají všechno pro to, aby paliva od TVEL dostaly kvůli energetické bezpečnosti co nejvíc. Protože ačkoliv to vláda zcela jistě nedělá s nadšením, tak když si máte rozmyslet, jestli v zimě elektřina zajistí základní potřeby jako teplo a světlo, dáte přednost tomu, že se musíte o své lidi postarat.

Jak se na ceně toho jaderného bloku podílí zvýšené bezpečnostní požadavky po havárii ve Fukušimě?

Byly zvýšeny požadavky na odolnost proti zemětřesení, extrémnímu větru, sněhu a dešti. A poslední úvahou je, jak se připravit na tornádo. Projektanti to museli zohlednit genericky, tedy ne specificky na tu kterou lokalitu. Každý projekt je vytvořen jako vzorový, který se ale potom – a to způsobuje zvýšení ceny – musí přizpůsobit parametrům dané lokality, kde se bude stavět.

Zvýšení nákladů na bezpečnost se po Fukušimě odhaduje na dvacet pět až třicet procent ceny nového bloku v porovnání s cenou bloků stavěných na konci minulého století.

Pro spotřebované palivo se budou muset stavět úložiště jaderného odpadu. Obce, o nichž se v Česku uvažuje, z toho velkou radost nemají. Jak je to jinde ve světě?

Těsně před spuštěním je úložiště vyhořelého paliva ve Finsku v lokalitě Onkalo. Tam se ani moc místní komunity přesvědčovat nemusely. Je totiž blízko jaderné elektrárny Olkiluoto a komunity mají velmi dobrou zkušenost s kompenzacemi, které dostávají za to, že tam jaderné zařízení je.

Druhá věc je, že ve Finsku a obecně v severských zemích je důvěra lidí ve státní instituce nesrovnatelně vyšší než to, co sledujeme zde. Tady už je nedůvěra ke státu a institucím tak extrémní, že nás to omezuje v dalším rozvoji.

Co si myslíte o tom, že Německo asi před rokem odstavilo poslední tři jaderné bloky? Už se k jádru nevrátí?

K těm odstaveným blokům už ne, ale další generace začne nové jaderné technologie zase využívat. Němci jsou do té míry pragmatičtí a technicky a inženýrsky zdatní, že se k jádru vrátí. Asi ne tahle generace politiků, ale ta příští. Jsem o tom přesvědčena.

Sledujete radiační situaci na Ukrajině. Jak to teď vypadá se Záporožskou elektrárnou, kde jsou bloky odstavené. Hrozí tam nějaké nebezpečí?

Záporožská elektrárna je pro celosvětovou jadernou komunitu včetně dozoru neuralgický bod. Nedovedli jsme si představit, že bude jaderná elektrárna, která zároveň funguje jako vojenská základna pro okupanty, a ještě navíc na frontové linii.

Pro elektrárnu je to situace velmi křehká. Ale všech šest bloků je už skoro dva roky odstaveno, což tu situaci zlepšuje a z hlediska bezpečnosti nebo možnosti nějakého masivního úniku radiace je o hodně lepší.

Teď ale začínají prosakovat zprávy, že by Rosatom mohl dostat pokyn z Moskvy jeden z těch bloků znovu spustit, což má spoustu aspektů. Prvním je, že když Putin přikáže, tak to Rosatom udělá, a není nástroj, který by tomu zabránil.

Myslíte si, že by Rosatom mohl učinit kroky, které by vedly k nějakému většímu incidentu?

Jsem přesvědčena, že takové kroky neudělá. Kdyby začalo být zřejmé, že náběh bloku neodpovídá standardu, tak to přeruší.

Pak je tady otázka, zda je na více než jeden blok po zničení Kachovské přehradní nádrže dost chladící vody. Je jí tam dost pro ty odstavené bloky.

Další věcí je, že na blocích probíhala po dva roky jen minimální údržba. Nevím, kolik čerstvého paliva mají k dispozici pro jeho případnou výměnu.

A jedno z nejužších míst je personál. Počet lidí tam dramaticky poklesl, protože Rusové odmítají do elektrárny pustit kohokoliv, kdo nemá ruský pas. Někteří Ukrajinci to podepsali a ruský pas mají, ale valná většina z nich odešla.