Šéf antimonopolního úřadu: Reálné ceny potravin v Česku neznáme

Na některých produktech maloobchodní řetězce vydělají více, ale na některých mají dokonce zápornou marži. To znamená, že podíváme-li se na celkové výsledky, pohybuje se zisk obecně v jednotkách procent a můžeme ho označit spíše za přiměřený.

Ale to, co je asi úplně nejpodstatnější pro českého spotřebitele, je meziroční růst cen potravin, který je nyní jedním z nejnižších v Evropské unii.

V roce 2022, tedy právě v období vysoké inflace, jsme prováděli sektorové šetření na pět základních druhů potravin. Ukázalo se, že si všichni ve vertikálním řetězci od prvovýroby přes zpracovatele až po ten maloobchod promítali svoje zvýšené náklady do konečných cen. Takže v tomto ohledu nelze říct, že někde je viník.

Ono to spíš ukazuje u některých komodit na globalizovaný svět. To znamená, že i to, co se rozhodne na úplně jiném trhu než evropském, má na něj vliv. A jsou tu i sezónní výkyvy, změny počasí.

Zároveň je potřeba říci, že to je cena energií, která se extrémně promítá do celé ekonomiky. Nebavíme se jenom o potravinářství. Od výše energií v podstatě dekódujeme vysoké ceny v řadě odvětví.

Nekritizoval bych vládu, ale spíš bych se podíval na systém orgánů. Máme tady i regulační orgány v oblasti energetiky, máme Energetický regulační úřad, máme nastavenou energetickou legislativu. Tam hledejme příčiny.

Ukazuje se, že je to regulace, která nám brzdí v mnoha ohledech rozvoj trhů, možná by to stálo za systémovou změnu.

Nebo jsou to technické předpisy, ty se dnes ukazují jako největší brzda pro inovaci a pro to, aby jiní hráči mohli na trh vstoupit třeba i s jiným inovativním řešením, které ale neodpovídá technickým standardům.

To je problém. I z hlediska našeho úřadu musím konstatovat, že reálné ceny potravin v Česku neznáme, protože 80 procent zboží se prodává ve slevách. Jsme v tom evropský unikát.

Když se podíváte na ty nesmyslně ceny vánočních kolekcí, které se v listopadu prodávaly i za šest set korun, tak si položme otázku, proč to tak je. Vždyť přece to za tu cenu nikdo nekoupí.

A ono to je proto, že obchodníci potřebují vyhovět novele spotřebitelského zákona, abychom věděli, z čeho se pak vypočítává sleva za posledních 30 dnů. Takže je to vlastně klamavé ve vztahu ke spotřebiteli, ale odpovídá to zákonu. Pak si musím položit otázku, jestli takový zákon byl dobře promyšlen a dává smysl.

Vymyslíme-li regulaci, neměla by fungovat způsobem, který se nám ukazuje jako absurdní. Myslím si ale, že záměr je správný, chyba to nebyla. Spotřebitel by měl dostávat transparentní cenu.

Cenová nestabilita, tedy když se ceny na trhu mění, to je základ fungujícího tržního prostředí. Čím větší je rozptyl v cenách, tak tím víc to ukazuje na fungující trh a konkurenci. Zastáncem cenové regulace rozhodně nejsem.

Jiná věc je ale otázka ceny a klamavé praktiky vůči spotřebiteli. To je samozřejmě na legislativní úpravu.

Pokud bychom ale zavedli francouzskou regulaci, to znamená přísná pravidla pro slevové akce, tak musíte umět politicky vysvětlit, že lidem neberete slevy, ale že jdete k tomu, aby dostávali transparentní informaci o ceně zboží. A musíte mít jistotu, že to někdo nezneužije a nedojde k nárůstu cenové hladiny. Český spotřebitel byl vždy citlivý na cenu a na slevy a po vysoké inflaci se to ukazuje dvojnásob.

Když jsme se o tom ale v době vysoké inflace bavili v zemědělském výboru Sněmovny se zástupci politických stran, tak jsem vnímal, že není vůbec politická vůle regulovat slevové akce právem.

Otázka je, jestli po tom vůbec někdo volá. Spotřebitel vnímá to, že se prodává 80 procent zboží ve slevách, jako svůj zájem a má pocit, že skutečně dostává zboží levněji. Psychologie je ve fungování trhů mnohem důležitější než reálná data.

Oligopol je velice častá struktura trhu. Sám o sobě není nic škodlivého a nejde o protisoutěžní jednání. Otázka je, jak ta struktura vypadá.

Naše oligopolní struktura, tak jak jsme ji i měřili, odpovídá v oblasti maloobchodu Německu, Rakousku či Velké Británii. Je to středně koncentrovaný trh, který je vysoce konkurenční. Což dokládá i to, že na českém maloobchodním trhu nedošlo za posledních dvacet let k žádným fúzím, které by strukturu maloobchodu s potravinami výrazně ovlivnily.

Nejsem zastánce tvrzení, že na českém trhu již pro další maloobchodní řetězec není místo. Vždy je na trhu místo pro nové hráče.

Lze se zaměřit na podporu lokálních producentů, omezit tu extrémně drahou a náročnou logistickou cestu. Tyto náklady se promítnou do konečné ceny. To znamená, chce-li někdo jíst pomeranče v lednu, tak je logické, že cena logistiky se do ceny promítne.

Takže spíš by se dalo, bavíme-li se i o Green Dealu, podporovat přímé dodavatelsko-odběratelské řetězce. To znamená prvovýroba, lokální spotřeba potravin. Tam tak vysoké vstupní náklady nepotřebujete, ale potřebujete vytvářet síť odběratelů.

To znamená začít se skutečně bavit o tom, že lokální producenti budou dodávat do lokálních veřejných institucí. To, myslím si, potom může vést k vytvoření paralelní konkurence vůči maloobchodním řetězcům.

Některé oligopolní trhy jsme si v Česku vytvořili do značné míry sami. Já za odstrašující příklad uvádím trh mobilních telefonních služeb. Tam stát provedl aukci na čtvrtého operátora a výsledkem bylo posílení těch tří stávajících. To se prostě nepovedlo a oligopol tří ještě zesílil.

Dalším příkladem je energetika, i když ta je dnes v pohybu, takže se uvidí, jak se to bude vyvíjet do budoucna.

My si v sobě z Rakousko-Uherska neseme mnohem víc, než jsme si schopni připustit. Tu lásku k byrokracii a k regulaci tady máme. Míra regulace v Česku je skutečně velmi vysoká. A to je brzda pro trh.

Celá současná ekonomika, politika i dozorová činnost je založena na datech. V Česku bohužel máme tolik regulatorních opatření, které znemožňují sdílet data mezi institucemi, že to brání smysluplné analytice toho, jak vlastně trhy vypadají. První vlaštovkou ale je, že od ledna máme nově jako úřad přístup k datům cenových orgánů.

Druhá věc je, že proběhla diskuse na téma, co by přispělo k rozhýbání konkurence v některých hodně rigidních oligopolních strukturách. Dospělo se k novele zákona o ochraně hospodářské soutěže, která zavádí nový soutěžní nástroj umožňující na základě sektorového šetření přijmout některé regulatorní kroky.

Také bychom měli dostat možnost posuzovat fúze, na které podle současné úpravy nedosáhneme. Důležité je i to, aby úřad mohl trestat za přestupek za kartely i fyzické osoby, neboť kartel udělá vždycky člověk z masa a kostí. Vede to pak k větší ochotě spolupracovat s úřadem.

Označuji to dlouhodobě a konstantně za revoluční hazard punkového stylu, kde chybí data. Ta se začala zjišťovat až poté. A já jsem dlouhodobě navrhoval, abychom se vydali evoluční cestou.

Tedy, zkraťme lhůty, každý systém se dá zdokonalovat. Pojďme zavést plnou apelaci, odstraňme instanční ping-pong mezi prvním a druhým odvolacím stupněm. Když to šlo ve stavebním řízení, tak proč by to nešlo u veřejných zakázek. Také zaveďme motivační prvky pro to, aby účastníci řízení nepodávali rozklady k předsedovi úřadu tím, že se jim vrátí třeba významná část kauce. Dále zkraťme lhůtu pro podávání správních žalob, která je dnes dvouměsíční. A zvedněme soudní poplatek.

Ale to nebylo vyslyšeno a vznikl radikální návrh, který dezinterpretuje i to, jak fungují obdobné úřady v zahraničí. Vede to totiž k tomu, že nikdo nenese odpovědnost za rozhodnutí úřadu jako celku.

Když se podíváme na srovnání s unijními státy, ukazuje se, že se v ČR podaří na úrovni zadavatelů uzavřít 99 procent zakázek, což je evropské pozitivní unikum. Jenom jedno procento je napadnuto u našeho úřadu, to je kolem 220 řízení ročně. V zahraničí jsou to tisíce. Takže námitkové řízení by mělo být zachováno. To vnímají ovšem někteří reformátoři jako už ten první stupeň z pěti.

A ta síla předsedy v monokratickém orgánu se už rozmělnila v podstatě na čtyři osoby: na tři místopředsedy a předsedu. To už se stalo a rádo se to opomíná. To byl poměrně radikální krok pro fungování úřadu.

Mně jako předsedovi projde rukama v rámci rozkladového řízení možná tak půl procenta veškerých zakázek, které jsou v Česku zadávány. Bavíme se o vyšších desítkách rozhodnutí ročně. A to je moje odpovědnost a mně podřízeného odboru druhého stupně, kde je předvídatelnost základní cíl.

Proto jsem zastánce monokratického rozhodování. Kolektivní rozhodování jsme si u nás v Česku už vyzkoušeli a měli bychom se poučit, jak to také může dopadnout. Ministerstva jsou také monokratické úřady.