S kamerou v prvním trvalém hlubinném úložišti na světě. Finsko tam pohřbí vyhořelé jaderné palivo

Fasujeme pevnou obuv, reflexní vestu, malý dýchací přístroj a helmu s baterkou a lokátorem. Natáčet smíme pouze na povolených místech a bez průvodce nesmíme udělat ani krok mimo trasu. Bezpečnostní podmínky při návštěvě místa, kam se má vyhořelý jaderný odpad uložit na statisíce let, jsou přísné.

Onkalo začala firma Posiva Solutions, kterou vlastní finské energetické společnosti, budovat už v roce 2004. Z původně vytipovaných pěti lokalit zvolili tu, která se nachází jen pár kilometrů od elektrárny Olkiluoto. Elektrárna se třemi červenobílými bloky se nachází na stejnojmenném ostrově, který obklopují vody Botnického zálivu.

Na povrchu tvoří úložiště řada budov, jež jsou schované za okolními lesy, v podzemí se pak rozpíná systém tunelů a komor. Aktuálně má na délku deset kilometrů, další budou postupně přibývat. Do sta let by měla vzniknout spleť 50 kilometrů chodeb.

„Jsme ve finální fázi, přes 80 procent systémů bylo otestováno a povoleno,“ odpovídá ředitel Posivy Mika Pohjonen na otázku, jestli už je pro start vše připraveno. Spolu stojíme na místě, kde cesta vyhořelého paliva - toho již existujícího i v budoucnu vyprodukovaného - k finálnímu uložení započne.

„Tomuto místu se říká horká komora a slouží pro zapouzdření prvků vyhořelého jaderného paliva do měděného obalu, který má vevnitř litinovou vložku,“ přibližuje Pohjonen.

Sem se vyhořelé palivo, stále generující množství tepla, přiveze z chladicích bazénů jaderných elektráren. Ty má Finsko v současnosti dvě a podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii vyrábějí zhruba 35 procent z tamní celkové spotřeby elektřiny.

V horké komoře se radioaktivní materiál vysuší a přeloží do robustních kanystrů. Ty se doplní plynným argonem, pečlivě uzavřou a zkontroluje se jejich neprodyšnost. Většinu práce odvedou stroje, celý proces bude automatický, dohlížet na něj bude na dálku jen několik zaměstnanců.

Pak naplněné kontejnery zamíří výtahem pod zem a bludištěm tunelů na místo konečného pohřbení. Nachází se v hloubce téměř 450 metrů a do těchto prostor při prohlídce směřujeme i my. Rychlým výtahem se v podzemí ocitáme za něco málo přes minutu, dál se pak v širokých chodbách pohybujeme elektroautem.

„Tohle je jeden z těch prvních skutečných tunelů na finální uložení vyhořelého jaderného paliva,“ ukazuje mluvčí Posivy Pasi Tuohimaa na první z pěti aktuálně připravených ukládacích chodeb vyražených ve stabilním skalním podloží.

Chodba je dlouhá 350 metrů a vejde se do ní třicet až čtyřicet obalových válců odolných proti korozi. Vkládat se budou vertikálně do připravených vrtů vzdálených od sebe vždy osm metrů. Prozatím jsou na jejich místech vidět jen úzké průzkumné díry, jimiž si odborníci ověřují kvalitu podloží.

Připravený vrt se pak obloží bentonitem, bobtnajícím jílovým materiálem, který má zajistit dlouhodobou životnost kontejneru a poskytnout mu vhodné chemické prostředí. Na závěr se bentonitem zasype kompletně celá chodba, jež se pak definitivně uzavře „plombou“.

Kontejnery takto uložené k věčnému spánku by podle Posivy neměl ohrozit ani vzestup oceánů nebo třeba další doba ledová.

„Garantujeme, že vyhořelý jaderný odpad bude v Onkalu izolovaný od lidí a přírody na dalších 100 tisíc roků. Ale to je vlastně docela krátká doba, když vezmete v úvahu, že naše skalní podloží je 1900 milionů let staré a stále drží,“ uvažuje Tuohimaa.

Celý postup uložení od a do zet si Finové plánují vyzkoušet při testovacím provozu (tzv. trial test), který bude trvat několik měsíců a začne letos v říjnu. Přihlížet mu budou i  odborníci z pěti zemí, včetně těch českých. Chtějí na něm sbírat zkušenosti pro budoucí úložiště v tuzemsku.

Ostrý provoz zařízení Onkalo, jehož celkové náklady se vyšplhají na 110 milionů eur, je pak plánován na příští rok.