Rusnok: Strop na energie byl pozdě a vysoko. Zvedlo to inflaci

Je to už rok, co centrální banka naposledy zvyšovala úrokové sazby. Bylo to těsně před vaším odchodem z jejího čela. Od té doby sazby nerostou, ale inflace zůstává vysoká, na dvojciferných hodnotách. Proč?

Za tím, proč inflace vystoupala tak vysoko a drží se tak relativně dlouho, je souběh několika nepříznivých faktorů, které s naší inflací pohnuly víc, než to bylo jinde.

Je to hlavně přehřátý pracovní trh a dlouhodobě rychlejší tempo růstu mezd než produktivity práce. Reálné mzdy sice teď klesají a loni klesaly drsně, ale předtím roky neklesaly a rostly rychleji, než rostla národohospodářská produktivita práce.

K tomu máme extrémně přepálený trh nemovitostí. Myslím si, že toto víc a víc vystupuje do popředí, že celý ekosystém kolem nemovitostí, stavebnictví, vystřelil cenově do závratných výšin. My dnes máme opravdu extrémně drahé nemovitosti. Zejména v atraktivnějších lokalitách jsou dražší než v bohatších zemích kolem nás nebo ve stejně bohatých.

Skrze imputované nájemné, které vyjadřuje náklady vlastnického bydlení, jsme kvůli tomu měli jednu dobu asi nejrychlejší jádrovou inflaci v Evropě, než nás potom předstihli možná Maďaři nebo některé baltské státy.

Jsou ještě nějaké příčiny?

Dalším faktorem je, že vláda evidentně přistoupila k zastropování cen energií pozdě a stanovila je strašně vysoko.

Teď je to obzvlášť vidět na pozadí toho, jak klesly spotové ceny energií, a my máme pořád stropy vysoko nad nimi, vyšší než třeba na Slovensku nebo v Německu.

Ceny energií, tato klíčová cenová položka, nám významně vstoupily do spotřebitelské inflace až letos v lednu. Předtím na podzim si vláda hrála s takzvaným úsporným tarifem, který akorát rozhodil index, a i proto v lednu byl růst inflace tak vysoký.

Všichni sice říkali, jak byli překvapeni, ale ono to zase takové překvapení nebylo, protože bylo jasné, že tam vstoupí ty zastropované ceny jako v podstatě ukazatel těch průměrných cen pro domácnosti a částečně i podniky.

Naše ceny energií patří podle Eurostatu mezi nejvyšší v Evropě. Vláda se nedávno ostře vymezila proti loňskému porovnání nabídkových cen s tím, že většina lidí platí za energie méně. Sledoval jste to?

Přiznám se, že mně ten spor kolem Eurostatu připadal tak absurdní, že jsem se ani nesnažil ho sledovat. Nic neřešil, protože jestli někde něco bylo o pár procent jinak, tak to není vůbec podstatné k té reálné informaci, že naše ceny energií jsou jedny z nejvyšších v Evropě a vyskočily u nás možná nejvíc.

Neměla hlasitá reakce vlády jen zamaskovat fakt, že pro takový cenový vývoj u nás vytvořila podmínky?

Vláda pro to rozhodně připravila podmínky, byť se pak opravila. Dlouho se ale držela dogmatu, že nebudeme sahat do cen. Že to je věc trhu. To je sice fajn poučka, ale neplatí ve specifických případech.

Za prvé, u komodit, jejichž ceny se už z podstaty věci označují jako regulované, se s regulatorním zásahem počítá.

Za druhé, v situaci, když vyskočí tyto klíčové ceny o násobky nahoru, tak tam už není na co čekat. Všichni vidíme, že to je nějaký extrém a že trh, který přestává fungovat, se musí nějakým způsobem usměrnit.

Dodavatelé energií vyhnali ceny někam, kam to šlo, a dnes se jim prostě nechce moc vracet se zpátky. Navíc mohou operovat stanoveným vládním stropem, tam je taková jakoby legalizovaná cena a drží to podle mě vysoko.

A co ceny potravin? Ty k vyšší inflaci také přispívají.

Lednové přecenění se týkalo i potravin. Jejich ceny rostly rychle už loni a byly rovněž přepálené. Musíme si ale i uvědomit, že předtím jsme potraviny měli v porovnání s okolním světem, asi s výjimkou Polska, levnější.

Nemá cenu teď vybírat nějakou jednu položku ve slevě. Dodavatelé, všichni od zemědělců přes potravináře po obchodníky, využili situaci k tomu, že si řekli: „Hele, musíme se dotáhnout víc k té standardní evropské úrovni.“

Je ale vidět, že to přehnali, ceny řady běžných položek už klesají. A měla by začít zlevňovat třeba i výroba pekařů, protože obilí už nestojí zdaleka tolik, co stálo. Fenomén té naší vysoké inflace je tedy i to, že naše cenová hladina byla v mezinárodním porovnání mezi těmi nižšími, a dnes už to prostě tak není.

„Zestandardizovali“ jsme se s bohatou Evropou. Problém je, že naše platy nejsou zase tak vysoké, a ještě navíc dostaly na frak loni a trochu dostanou ještě znovu letos.

Loni na podzim jste mi říkal, že vyšší inflace s námi zůstane asi už navždy, mimo jiné i vlivem deglobalizace, kterou nastartovala pandemie covidu a geopolitické spory.

Stále si myslím, že vyšší inflace už s námi zůstane déle, ale nikoliv takzvaně navždy. Je otázka, jak vyšší a jak moc déle, ale na dlouhodobě extrémně nízké úrovně inflace, a tím pádem i extrémně nízké úrovně úrokových sazeb, se už delší dobu nevrátíme.

To je výsledek právě dlouhodobých strukturálních vlivů, které se dají shrnout pod označení 5D.

Zaprvé deglobalizace, kdy si třeba už nebudeme vyrábět léčivé substance na ibalgin nebo jiné léky v Indii, ale v Evropě. Čímž budou dražší a bude se to vyrábět v menších sériích za vyšších nákladů – lidských, environmentálních a tak dále.

Pak je tu také zásadní demografický faktor. Populace ve státech severní polokoule včetně Číny a dalších stárne. V těchto společnostech a ekonomikách tedy musíte víc přerozdělovat od pracujících k těm nepracujícím.

To znamená, že musíte mít větší výdaje, a to přerozdělování spíše zatěžuje veřejné rozpočty a komplikuje jejich stabilizaci, má to nějaké zvýšené transakční náklady v ekonomice. Navíc se prohlubuje nedostatek pracovní síly a to ji přirozeně zdražuje.

A další tři z oněch pěti D?

Dále tu je dekarbonizace, kdy budeme mít všechno zelenější. To je fajn, ale bude to i dražší. S tím musíme počítat.

Další věcí jsou dluhy. Protože žijeme v etapě, kdy veřejné, ale i soukromé dluhy v některých zemích jsou enormně vyšší v porovnání s výkonem ekonomiky, než bývaly normálně. Jsou vlastně na úrovni toho, co bývalo po světových válkách.

Když se podíváte, tak v eurozóně je veřejný dluh v průměru asi na sto procentech HDP, Amerika je to samé, samozřejmě Británie, Japonsko ani nemluvím. Čili vyspělý svět až na výjimky je mnohem zadluženější, než byl. No, a co to bude znamenat?

Jednak to znamená, že ty ekonomiky jsou mnohem zranitelnější, a když přijde nějaký šok, tak prostě může spustit nepříjemnou řetězovou reakci, která povede k nestabilitě.

Z povahy věci vyšší inflace dlužníkům zas tolik nevadí. Netvrdím, že státy se budou chovat proinflačně, to asi ne, ale zase že by se hrnuly do nějakého šlapání na brzdu a tlačily na deflaci, to rozhodně podle mě dělat nebudou, protože to komplikuje splácení velkých dluhů.

Inflace obecně nejvíc vadí těm, kteří jsou ve věřitelské pozici čili mají nějaké úspory a mají víceméně fixní příjmy nebo jen velmi málo rostoucí příjmy.

Posledním z významných faktorů je digitalizace, která by měla působit protiinflačně, ale není to jisté. Rozhodně to není typicky proinflační faktor, ale je to fenomén, který nás bude ovlivňovat.

Měla ČNB pro rychlejší snižování inflace po loňském červnu zvyšovat sazby, což ovšem většina bankovní rady opakovaně odmítá?

Měla, protože v tu dobu bylo prakticky stoprocentně jisté, že za rok ještě pořád budeme mít inflaci vysoko nad cílem. To znamená, že ještě v polovině letoška budeme silně nad dvěma procenty. To bylo už tehdy jasné.

Nebylo jasné, jestli budeme mít inflaci 8, 9, 7 procent, ale rozhodně se nebudeme blížit dvěma procentům. A konečně i aparát centrální banky doporučoval tehdy sazby zvyšovat.

Argumentace většiny členů bankovní rady, která tomu zabránila, je taková, že je to jedno, jestli by sazby byly na devíti procentech, že i tak by inflace stejně byla pořád vysoko. Já si ale nemyslím, že je to jedno.

Jejich argumentem ale bylo i to, že by zdražily úvěry, což by podle nich v důsledku jen zbytečně ještě víc zbrzdilo ekonomiku.

Za situace, kdy má naše ekonomika nejnižší nezaměstnanost v Evropě, přehřátý trh práce, který trpí tím, že zbytečně podle mě drží kapacity v neproduktivních podnicích a sférách, tak tam bych se tedy určité konstruktivní destrukce nebál.

Vyšší sazby, třeba jen po krátkou dobu, mohly přispět k rychlejšímu poklesu inflace z vysokých hodnot.

Měla by ČNB ke zvedání sazeb přikročit ještě nyní?

Pokud platí jejich prognóza, a já nemám důvod ji zpochybňovat, že budeme v polovině příštího roku spolehlivě na dvouprocentním cíli, tak mi nedává moc smysl je zvyšovat. Teď už bych byl velmi opatrný.

Samozřejmě neříkám, že nelze vést diskusi o nějakých symbolických krocích, o kterých mluví ti v bankovní radě, kteří naposledy hlasovali tři ku čtyřem pro zvýšení sazeb.

Jestli neudělat symbolický krok pro nějaké doladění? O tom se lze bavit, ale určitě už to není o nějakém výraznějším zvyšování sazeb.

Budeme už tedy s inflací brzy na jednociferných hodnotách?

Do podzimu rozhodně ano, myslím si, že nebude problém toho dosáhnout i díky vysoké srovnávací základně. Otázka je, kolik to bude, jestli to bude pět nebo sedm procent, to je nyní těžké odhadnout.

Příští rok bychom měli být podle prognózy ČNB někde mezi dvojkou a trojkou, ale to bych byl už asi méně optimistický.

Může se ovšem stát, že naše ekonomika bude pokračovat v takové plus minus stagnaci nebo jen velmi chabém růstu, což může také pomáhat rychlejšímu snižování inflace.

Ale odhadovat to úplně přesně dnes nelze. Navíc je to všechno podmíněné tím, že nebude žádný další extrémní šok.

Co říkáte na vládní konsolidační balíček, který má srazit obří deficit státního rozpočtu?

Za prvé chci vládu ocenit, že se do toho pustila, do té konsolidace, protože to podle mě potřeba je. Máme tady situaci, že náš strukturální deficit je někde kolem tří procent HDP, možná i více.

Dlouhodobě ale i z hlediska evropských pravidel a závazků bychom se měli pohybovat maximálně do jednoho procenta. Je třeba tento deficit snižovat, takže potud vládě tleskám.

Udělat to ještě v situaci takto složité koalice, to je opravdu mistrovská hra, trošku kvadratura kruhu, protože je to pětinásobný kompromis, kde se musíte vejít do velmi úzkého společného jmenovatele, který akceptují všichni.

Samozřejmě ďábel je vždy v detailu, a pokud například vezmeme jedno z klíčových opatření, úpravu DPH, tak se přiznám, že vůbec nechápu, proč se to řešilo.

V situaci akutní fiskální nerovnováhy dává smysl řešit DPH jenom tehdy, pokud by mi to přineslo nějaký pozitivní fiskální dopad, avšak tady je fiskální dopad mírně záporný.

Ministr financí Stanjura říká, že chtěl zjednodušit systém zaplevelený různými sazbami.

Ale to je zástupný problém, který můžu řešit, až budu mít klid a budu mít plus minus vyrovnané finance. Notabene když tvrdím, že jsem vyřešil, že místo tří sazeb mám dvě, tak to není pravda, protože mám de facto znovu tři.

Bude tu nová nulová sazba na knihy a nula je taky sazba, takže ani to jsem nevyřešil. Garantuji vám, že se dočkáme toho, že možná už v příštích volbách se objeví nějací chytrolíni, kteří budou říkat, že nulovou sazbu je třeba zavést také na něco dalšího.

Balíček má šest desítek opatření. Souhlasíte s tvrzením, že se vládě podařilo rozložit zátěž poměrně rovnoměrně?

To se v celku povedlo. Postupovalo se podle mě politologicky správně, že je třeba zatížit všechny trochu, aby tak nějak všichni řekli: „No, jsme na tom podobně, tak se nebudeme úplně bouřit.“

Až na takové drobné výjimky, které jsou mrzuté. Například vinaři, to je až směšný případ, ti ale s nulovou spotřební daní podle mě dosáhli Pyrrhova vítězství.

Jako mnohem větší problém vnímám to, že se nesáhlo na vysokopříjmové OSVČ, těm s různými paušály a dalšími výhodami, které mají. Jde zpravidla o lidi, kteří v podstatě buď sedí v kanceláři, nebo jezdí v autě a účtují si neskutečné paušály, jako by měli nevímjaký náklad na co všechno.

Přitom mají výdělky třeba dva miliony ročně, ale jejich efektivní zdanění je někde kolem deseti procent. To je absurdita, která neměla podle mě přežít.

Z dalších věcí vítám vyšší spotřební a rovněž korporátní daně. Ne že bych si to přál, ale vidíte, že ani byznys nekřičí, ten to pochopil. Stejně tak bylo možné více zatížit i ty vysokopříjmové OSVČ nebo vysokopříjmové zaměstnance.

Máte na mysli třeba vyšší daňovou progresi?

Jasně. Oni snížili hranici pro 23procentní daň na část příjmů ze čtyřnásobku na trojnásobek průměrné mzdy, což je příjem asi nad částkou 120 tisíc korun měsíčně. Tím vlastně sáhli na lidi s vyššími platy, ale na ty s opravdu vysokými nesáhli. Určitě by nebyl problém říct, že například od sto tisíc do 150 tisíc bude sazba 23 procent a pro část příjmu nad 150 000 bude ještě jedna vyšší sazba. To je jedna kolonka navíc v daňovém softwaru, nikdo by se z toho nezhroutil. Vím, že to nezachrání makroekonomicky svět, ale jde o solidaritu.

Věříte, že se vládě podaří seškrtat desítky miliard v dotacích?

V tom mám poněkud nejasno. Za prvé neznám ta čísla a podle mě je zatím přesně nezná ani vláda, kterých všech dotací se to má týkat. Navíc v tom vládne určitý chaos, protože se to mísí s evropskými dotacemi a spolufinancováním. Z národních dotací už toho tady moc není, kromě některých velkých položek.

Takže obecně je mi sympatické, že se chtějí zaměřit na neinvestiční národní dotace a posuzovat, zda je na jejich poskytování veřejný zájem. To oceňuji, nicméně strukturu ještě neznáme.

Zatím víme, že největší položkou v rámci omezování výdajů jsou podpory solárníkům. Pokud tato vláda dokáže, že jim to škrtne, klobouk dolů. Jestli to ale má být jenom o tom, že to začnou platit zpátky podniky a lidi, tak to bude znamenat zdražení energie. A to by bylo rozhodně krátkodobě velmi proinflační, nikoli konsolidační opatření.

Rozpočet byl ke konci května v deficitu už přes 271 miliard. Ministr Stanjura ohlásil, že předloží vládě návrh okamžitých úspor za dvacet miliard. Kde by měl podle vás brát?

Ta situace je opravdu dost vážná a domnívám se, že se vláda nemůže vyhnout úsporám už v letošním hospodaření.

Nemám dnes detailní přehled o struktuře nemandatorních výdajů rozpočtu, abych uměl radit konkrétní položky výdajů, které se mají omezit. Mandatorní výdaje to být nemohou, takže nezbude než škrtit výdaje personální tam, kde to jde – nenárokové složky, stop stav náboru nových lidí. A taky škrtit další provozní výdaje.

Pokud to nebude stačit, je třeba se podívat i na investice, zda se některé nemohou racionálně odložit. Rozhodně bych ale neopomenul stranu příjmů. Všude, kde to jde, lepší výběr daní.

Nějak se nám tady opět rozmáhá placení v hotovosti a myslím si, že to asi nebude jen láskou k českým bankovkám. A možná bych se podíval i na mimořádné příjmy ze státních či polostátních podniků.

Pro příští rok Stanjura chystá i další úspory nad rámec již představeného balíčku. V prvotním návrhu rozpočtu je například snížení tarifních platů zaměstnanců ve veřejné správě o pět procent nebo desetiprocentní škrty ve výdajích na výzkum, vývoj a inovace. Je to podle vás správná cesta?

Zatím o tom vlastně nic podrobnějšího nevíme. Počkal bych s hodnocením na více informací. Rozumím ale tomu, že ministerstvo financí musí reagovat na předpokládaný horší výsledek už letošního hospodaření, protože ten určí základnu pro čísla dalšího roku. Obávám se, že vláda nakonec bude muset přiznat, že bez vyšších příjmů si s touto výzvou nemůže poradit.

Je jasné, že krocení výdajů může pomoci brzdit inflaci. Zároveň je ale stále více domácností, které kvůli ní nevycházejí s výplatou…

Nejsou zázračná bezbolestná řešení. Inflace už klesá a v příštím roce by se podle ČNB měla pohybovat už blízko dvouprocentního cíle. Postupně by se měl obnovit i růst reálných mezd. Opravdu potřebným domácnostem musí umět efektivně pomoci stát svojí adresnou sociální politikou.