Rusnok: Inflace už nebude tak nízká, jako bývala dříve

Důvod jásat určitě není, protože inflace je pořád vysoká a vysoká ještě nějakou dobu bude. O určité zkreslení samozřejmě jde, nicméně žijeme v době, kdy se do cenové hladiny nutně promítají regulační zásahy, které mají svůj hluboký smysl, protože jinak bychom mohli čelit strašným následkům, zejména sociálním. Určitě nemůžeme na základě tohoto čísla tvrdit, že inflace jde rapidně dolů. Víme, že když se tam státní pomoc nezapočte, byla by víceméně stejná jako měsíc předtím, dokonce o nějakou desetinu vyšší.

Inflace by měla klesat v meziročním měření a doufejme, že i v tom meziměsíčním bude zpomalovat výrazně, i když nějaké výkyvy určitě zase můžou být, například kvůli regulovaným cenám či jiným vlivům. Příští rok, řekněme poměrně brzy ve druhém pololetí, by ale inflace už určitě měla být výrazně jednociferná. Takto to prognózuje ČNB a já nemám důvod to zpochybňovat.

Pravděpodobně však bude inflace klesat pomaleji, než jsme si mysleli ještě před několika čtvrtletími. Do jisté míry k tomu přispěje i to, že ČNB teď zvolila taktiku se sazbami nehýbat a doufat, že to dobře dopadne.

Dobře, to je možné, ale mnohem důležitější je to, že zvýšené sazby mají skutečně významný psychologický efekt v inflačních očekáváních. Subjekty trhu, ať už podniky, domácnosti, instituce potom jsou mnohem opatrnější ve svých rozhodováních a věří víc tomu, že inflace opravdu rychleji klesne.

Ano, hlasoval bych pro jisté zvýšení, z důvodu, který jsem uvedl. Nové vedení ČNB pořád trvá na tom, že inflační očekávání jsou v zásadě ukotvená, že nedochází k žádné mzdově-inflační spirále. To některé analýzy konstatují, ale na druhé straně jsou i signály, které to zpochybňují.

Jsou to třeba šetření mezi podniky, která říkají, že za tři roky bude inflace pořád sedmiprocentní, což žádné ukotvení není. Jestliže podnik uvažuje, že za tři roky bude inflace 7 %, tak to promítá do svých cenových i nějakých dalších úvah, zejména nákladových.

To si myslím, že je problém, a proto potřebujeme výraznější impulz ze strany měnové politiky. Taková je světová zkušenost a nikdo nic lepšího zatím nevymyslel.

Nicméně už se bavíme v zásadě o nějakém mírném ladění. Černou práci udělala předchozí bankovní rada a vyšší sazby inflaci už tlumí. Otázka je, zda při nezvyšování sazeb nebude inflace dvouciferná déle, než by mohla jinak být.

Teoreticky to tak může vyjít. Ale obecně musíme počítat s tím, že inflace už nebude dlouhodobě tak nízká, jak bývala v minulých obdobích, protože svět se změnil a dál se mění. Prožíváme éru deglobalizace, kterou výrazně urychlil covid.

Je tendence zkracovat výrobní a obchodní řetězce čili být méně závislí na dovozu z dalekých destinací, zejména Číny, protože to má rizika logistická, ale i politická. To jednoznačně vede k tomu, že zboží bude dražší, protože se bude vyrábět v menších sériích v zemích s vyšší mzdovou hladinou, s vyššími ekologicko-sociálními standardy atd.

Zároveň v Evropě ekologické a regulatorní standardy zpřísňují, což rovněž vede ke zdražení. Prostě chceme mít všechno zelené, tak to bude i dražší.

Potom je tu další fenomén – Evropa hodně těžila z toho, že po rozpadu železné opony se do dělby práce výrazně zapojily i bývalé komunistické země, tedy středovýchodní Evropa, která do toho vstoupila s nižší cenovou hladinou, nižší mzdovou hladinou a poměrně vysokou produktivitou, což vedlo k relativnímu zlevňování zboží.

Příklad: dnes se tady vyrábí velká část aut, která se v Evropě prodají, a týká se to i samotných autodílů a řady dalších odvětví. Toto se ovšem mění, protože postupně probíhá, byť s různými výkyvy, přibližování mzdových a cenových hladin.

Globálně vzato – teď nemluvím jen o Česku – skončila éra silné dezinflace až deflace, kdy v 90. letech prorazila na světový trh zejména Čína a k tomu ještě postkomunistické země, které se staly továrnou Evropy a světa a byly schopny dodávat velice solidní výrobky za velmi dobré ceny. Nyní se poměry v těchto zemích rapidně mění a svět se mění geopoliticky a ekologicky.

Nejsem proti dekarbonizaci, ale musíme brát její socioekonomické dopady v potaz. Vezměte si jen to, že symbolem osobní svobody a bohatství západních zemí je auto, protože si ho může koupit prakticky každý. Teď směřujeme k tomu, že to skončí. A nejen z důvodu, že auta budou mnohem dražší.

Neumím si představit, že by všichni lidi měli elektroauta a mohli jimi i masově jezdit, protože to by musely být nabíječky na každém kroku. Navíc není vyřešená ani recyklace.

Můj odhad je, že ta krásná vize, že se v třicátých letech přestanou vyrábět auta se spalovacím motorem, se ještě bude různě přehodnocovat. Ale to jsme trochu odbočili. Každopádně všechno bude dražší, nejen auta, o tom nepochybuji.

Všichni zatím říkají, že recese bude mělká a nebude dlouhá. Já nemám žádné svoje prognózy, nemám důvod nevěřit ministerstvu nebo ČNB. Ale prognóza čehokoli, zvlášť ekonomického růstu, je dnes zatížená obrovskými nejistotami.

Je samozřejmě strašně důležité, abychom dělali kvalitní hospodářskou politiku, měnovou i rozpočtovou. Ale budeme strašně závislí na tom, co se bude dít kolem nás, především v Německu, ale i jinde v Evropě. Vývoj v zahraničí je často schopen nás vytáhnout z různých domácích patálií, ale i naopak.

Sociální dopady už částečně vidíme, ty se budou prohlubovat. Máme tady dramatický propad reálných mezd. Když bude průměrná inflace 16 procent, jak se odhaduje, a mzdy by rostly v průměru kolem osmi procent, tak to máte propad sedm až osm procent, pro některé skupiny to bude desetiprocentní i víc. To je návrat o několik let zpátky.

Domácnosti do toho vstupovaly celkem zajištěné, ale nyní to začne jejich úspory rychle konzumovat. Zasáhne to střední třídu, protože ta zpravidla úspory má a žije vesměs ze své práce. Střední třída bývá politicky oporou kontinuálního vývoje.

Pokud bude silně zasažena, bude část padat dolů a radikalizovat se. Bude mít větší tendenci slyšet radikální návrhy řešení, bude projevovat frustraci. Myslím, že už jsme toho svědky. Soudím, že to neuvidíme jen v Česku, nýbrž v celé Evropě.

Nezasáhne to tolik bohaté, špičku řekněme 10 až 15 procent, ti mají majetky často jinde než na účtech.

Evidentně to za dané situace moc splnitelné není. Samozřejmě vláda to má těžké, ocitla se v situaci neočekávaných šoků. Kromě inflace, která sice tak neočekávaná nebyla, ale neočekávaný byl její rozsah, nastala ukrajinská krize. Tedy uprchlíci, náklady navíc, do toho energetické extrémní nákladové šoky. Dá se pochopit, že vláda nemůže hned plnit něčí očekávání, jak rychle zkonsoliduje veřejné rozpočty. Takže já bych vládě nevyčítal, že konsolidace není vidět.

Nějaká zásadní změna viditelná není, ale alespoň se to dramaticky nezhoršuje. Vláda se zasekla v tom, že na daně se sahat nebude, alespoň ne na ty hlavní, a je tím v začarovaném kruhu.

Z toho se těžko bude dostávat. Spíš to dopadne tak, že se nic velkého nestane a vláda bude spoléhat, že se vítr obrátí dobrým směrem.

Když mluvíme o schodku státního rozpočtu, pro příští rok jsme někde na 300 miliardách, a to je ještě optimistický výhled. Pokud ministr financí Stanjura říká, že se mu podaří seškrtat ve výdajích 70 miliard v roce 2024, to by byl velký úspěch, moc tomu ale nevěřím.

To neuděláte bez toho, že byste sáhl na základní položky typu valorizace důchodů či platby za státní pojištěnce. Na straně příjmů si nepomůžete bez zásahu do velkých daní. Na spotřební dani z hazardu, na cigaretách a na alkoholu, to neuděláte, to jsou pohádky.

Ta je objemově dobrá, ale je předurčená k tomu, že má zaplatit zastropování cen energií a zřejmě další desítky miliard na pomoc velkým podnikům. To je takové nalej vylej.

Windfall tax s odvody výrobců elektřiny pokryje vládě mimořádné výdaje, ale to nezmění nic na strukturálním schodku. Bez zásadních změn, které mj. má na svém menu NERV (Národní ekonomická rada vlády), se nedá pohnout. A já si myslím, že se nic moc nestane, protože na jedné straně je ODS zablokovaná ve své mantře, že daně nebudeme zvyšovat, a na druhé straně je Andrej Babiš, který neudělá nic, co ohrozí jeho volební výsledky v jakýchkoliv volbách.

Nesmíme na druhou stranu podléhat nějaké fatální skepsi. Není to konec světa, pořád ještě nehoříme.

Mohla klidně plošně zvýšit korporátní daň, případně i jiné daně. Obvykle je to potom jednodušší politicky, protože všichni jsou nějak zasaženi.

Já už nechci fušovat do politického řemesla, ale šlo vystoupit a říct: Je zde bohužel válka, bezprecedentní energetická krize, jakou svět nepamatuje, takže je jasné, že nemůžeme stoprocentně naplnit naše původní záměry. Mohli říct: Nedá se nic dělat, v zájmu budoucích generací, zachování stability a fiskální stability této země prostě teď musíme zvýšit daně, a aby to bylo férové, tak je zvýšíme paušálně všem, kdo mají zisky. Tzn., korporátní daň se zvyšuje nějakou přirážkou.

Klidně šlo ohlásit, že to bude platit tři roky a za tři roky se k tomu vrátíme, nebo to vyprchá.

Ale to přece není vůbec problém, protože za prvé efektivní sazba je u nás velmi nízká, reálně není ani 19 procent, je tak 15 nebo 16 procent. Jsou tam obrovské odečitatelné položky a teď není čas rychle vymýšlet, které zrušit a které ne.

Podniky by se určitě nedostaly do žádné neřešitelné nekonkurenceschopnosti v tomto ohledu, protože ve většině zemí jsou daně buď podobné, nebo i vyšší. A za druhé, daň platí ten, kdo má zisk. Pokud někdo zisk nemá, tak žádnou daň neplatí.

Nám jde přece o zachování ekonomického potenciálu. A to zachování je spojeno i s fiskální stabilitou. Takže tento argument podle mě neobstojí.

Samozřejmě vláda mohla také říct: Protože nechceme podniky zlikvidovat, protože by tam ta přirážka musela být dost citelná, aby to pokrylo plánovaný výnos z windfall tax, tak to rozmělníme. Tzn. nějakou přirážku mohla dát na korporátní daň, ale zároveň se mohla vrátit i k příjmu fyzických osob a říct, vrátíme se na stav před zrušením superhrubé mzdy, třeba se zavedením určité daňové progrese.

Politicky by se to podle mého v této situaci vůbec neprojevilo tak, že by ODS a další vládní strany najednou byly nenáviděné…

Opozice by křičela: Vidíte, lidi, ještě vám teď zvýšili daně! Ano, zvýšily by se daně, protože vám chtějí platit elektřinu. Vláda mohla všechno smést v jednom balíku, klidně mohla ještě udělat nějaké změny v DPH, upravit nějaké položky a nikdo by nemohl říct, že je to sektorové a že je to jen pro někoho a pro někoho ne.

Prostě ten, kdo má zisk, tak se o něj podělí, a ten, kdo má vyšší zisk, se podělí více, protože by tam byla progrese. Šlo by to přitom roztáhnout na více sazeb – u daně z příjmů fyzických osob je jedno, jestli máte dvě, tři nebo čtyři sazby.

Zřejmě ne. Oni mají tabu, že na toto se nesahá. Ale bude s tím problém, protože zůstaneme ve vysokých schodcích a další vláda bude v ještě horší situaci a zase už s vyšším dluhem.

Nevím, ale nemám důvod nevěřit bankám, které říkají, že rozhodně tomu tak nebude, a hovoří o cca polovině této sumy.

Podle zpráv z médií ČNB poskytla ministerstvu financí stanovisko, kde doporučovala hranici čistých úrokových výnosů tří miliard korun za rok. Nevidím důvod, proč se tímto neřídit. (Ministerstvo stanovilo hranici 6 mld. Kč – pozn. red.).