Rusnok: Bez levnějších energií prosperovat nebudeme

Doba je překotná, takže vypíchnout jednu událost je těžké. Jsme v takovém postkrizovém módu po pandemii covidu a akutní inflační a energetické krizi. Nenastalo žádné rychlé oživení. Postcovidové poruchy, inflace, válka a energetická krize nebo její řekněme ta akutní, nejviditelnější fáze sice ustoupily do pozadí nebo zmírnily svoje působení, ale o to více se projevily strukturální, trendové problémy, které světová a zejména evropská ekonomika, jejíž jsme nedílnou součástí, má.

Tyto trendy se projevují už delší dobu, ale pandemie a další krize je akcelerovaly. Víc je nasvítily.

Navíc došlo k určité negativní synergii, slévání více problémů najednou v čase. A proto máme všichni z toho takový trochu nepříjemný pocit, že je něco špatně, že to s ekonomikou, zejména evropskou, nevypadá dobře.

A vlastně pořád se nám oddaluje taková naděje, to slibované očekávání, že to už další rok bude lepší a vrátíme se k jakémusi normálu z hlediska růstu a dalších parametrů. A to se zatím nedaří, stále se to oddaluje.

Ano, není to akutní krize, i v Německu je to pokles v blízkosti nuly, my za letošek snad skončíme na jednoprocentním růstu. Ale všichni cítíme, že to je málo, že je něco špatně. Jsou to důsledky strukturálních trendů, nejde o nějaký konjunkturální problém. A proto to je mnohem rigidnější, mnohem setrvalejší, než si možná někdo myslel.

Mezi megatrendy, které někteří nazývají zkratkou 5D a jež se formovaly již řadu let před covidem, patří demografie, tedy stárnutí obyvatelstva prakticky na celé severní polokouli, či deglobalizace.

Zlaté časy globalizace jsou už za námi. Není to její úplný konec, nicméně dojde postupně ke zkracování výrobních a obchodních řetězců a tím k větší regionalizaci ve světové ekonomice. Výsledkem bude větší odolnost vůči rizikům a větší míra spolehlivosti. Současně to ovšem nutně bude znamenat nižší produktivitu výroby zboží a také dočasně vyšší inflační tlaky.

Dále je to dekarbonizace – všechno má být zelenější, což současně znamená dražší než dřív. Potom digitalizace, která ovlivní skoro vše, přičemž ne vždy pouze pozitivně.

A také to jsou dluhy – veřejné, firemní i soukromé. Jsou dnes globálně na úrovni relativně podobné jako po skončení druhé světové války. Budou znamenat větší zranitelnost pro celkovou finanční stabilitu systému a současně omezení pro aktivní kroky do budoucna.

Nesmíme ale zapomenout ani na zvyšování výdajů na obranu, tedy defence. Výsledkem působení a akcelerace těchto megatrendů je nová globální mapa uspořádání ekonomických vztahů. Další etapu akcelerace těchto změn pravděpodobně přinese nástup nové americké administrativy Donalda Trumpa.

Splnění Trumpových slibů o snižování daní korporacím a bohatším Američanům bude stát velké peníze. Americký rozpočet na tom přitom není tak skvěle, aby si mohl dovolit jenom rozdávat. Potřebuje to něčím vykompenzovat a jednou z možností jsou cla. Aspoň krátkodobě tak k jejich zavedení nepochybně dojde. Pro nás bude bolestivé i to, že Trump nepochybně vyrukuje s tím, že bude licitovat o cla na Evropu stylem‚ „zvyšte výdaje na obranu a já vám ta cla tolik nezvýším, nebo někde třeba vůbec, ale vy zavedete nebo zvýšíte cla Číně“.

Protože jestliže chce dosáhnout svých cílů vůči Číně, která je už nejen ekonomickou, ale i technologickou velmocí a chce být ještě významnějším geopolitickým hráčem a která mu leží v žaludku především, tak jenom americká cla jsou k dosažení tohoto záměru málo. Jestli to má mít silnější dopad a být efektivnější, tak potřebuje, aby mu v tomto nějakým způsobem pomohla i Evropa.

Uvidíme, bude to ale i pro nás velice problematické. Vzpomeňme jenom na zavádění cel na elektromobily, jak se kvůli tomu Evropa štěpila. A nyní to bude patrně mnohem širší, týkat se to bude většího spektra zboží. My máme největší expozici na Německo, a to má zase v rámci Evropy v relativním vyjádření jako globální exportér největší expozici právě na Ameriku a na Čínu.

Čili to zase bude na nás dopadat zprostředkovaně přes ně. Úplně veselá perspektiva to není, budeme se tomu muset tomu přizpůsobovat. I to mě vede k tomu, že nejsem tak optimistický, jako je většina prognóz ohledně růstu naší ekonomiky pro příští rok. Podle mě bude pod dvěma procenty.

Bohužel se naplnily všechny moje obavy, které jsem měl, když jsem říkal: cíl je sice výborný, ale když za nějakým cílem jdu, tak si musím vytyčit realistickou cestu k jeho dosažení. Protože v opačném případě buď všichni po cestě umřeme, když to připodobním k horolezecké výpravě, nebo minimálně polovina výpravy se vzbouří. Když cíl bude naprosto nereálný, bude mít neudržitelná rizika, tak to dopadne špatně. No a to se přesně s Green Dealem stalo. Teď se všichni tváří, jak se to všechno musí změnit, ale mnozí z nich byli u toho, když se ty cíle domlouvaly.

I naše politická garnitura lidem věšela bulíky na nos, že vlastně nic se neděje. Stylem ani si toho nevšímejte, jako by se nás to netýkalo.

A teď zase vykládá další politická ekipa, jak vyrazí do Bruselu a všechno změní, aby nezdražil benzín nebo plyn pro domácnosti. Všichni, kteří mají hlavu na krku, ale vědí, že to, co si bude přát Česko, je, jako by si to nepřál skoro nikdo. A nemám pocit, že by v Evropě už převládal ekologický revizionismus.

Ano, v Německu, Polsku i jinde. Ale ani na volbách do Evropského parlamentu nebylo vidět, že by mělo jít o zásadní změnu kurzu, o zásadní revizi. Jestli se vůbec něco stane, tak se třeba nějaká lhůta prodlouží o rok dva. Vezměte si jen pokuty pro automobilky, které mají platit už od příštího roku.

Nevěřím, že se trend zastaví, že by si všichni řekli: spletli jsme se, ale teď se to otočí a zase bude fajn. My tím směrem půjdeme dál, protože to samozřejmě má i své objektivní důvody. Není pochyb, že je potřeba zatěžovat planetu méně všemi nežádoucími exhalacemi. Otázka je ale, jakým tempem. A musíme nastavit realisticky, jak budeme jednotlivých cílů dosahovat.

Nepochybuji, že bude. Hlavně řada zadlužených zemí v eurozóně však s tím bude mít velký problém. I proto, že vrchol úrokových sazeb je sice už za námi, ale problém s financováním dluhů na ně dopadá až teď, protože průměrná splatnost evropských dluhopisů je zhruba osm let. Státy tak pořád mají ve větší části svých dluhových závazků dluhopisy se sazbami 1,5, dvě procenta. Ale teď jim tam začnou padat ty novější za tři čtyři procenta. Mimochodem to bude i důvod, proč sazby v eurozóně budou pod obrovským tlakem jít co nejvíc dolů.

Řada zemí, jako je například Itálie, má napjaté rozpočty a velké dluhy, které musí financovat. Zvýšení výdajů z jednoho procenta HDP na dvě představuje velké částky. Výdaje na obranu sice přispějí částečně k růstu ekonomiky, to je nepochybné, na druhou stranu jsou to ale v podstatě neproduktivní výdaje. A nevyhnete se tomu, že musíte někoho nebo něco vice zdanit, abyste toto mohl zaplatit.

Ani potenciál české ekonomiky není v nynějších podmínkách vyšší než 2,5 procenta, jak říká například ČNB. Ty optimistické prognózy sází na poměrně rychlé oživení domácí spotřeby, k čemuž sice dochází, ale nevím, jestli se to nepřeceňuje. Je tady určitá potřeba vrátit se se spotřebou na nějakou předkrizovou úroveň, poté, co se dramaticky propadla v letech vysoké inflace a nízkého růstu mezd. Čili doháníme reálné mzdy, ale zdaleka v tomto ještě nejsme ani v roce 2018 či 2019. Asi ani příští rok to nedoženeme, ale možná už se výrazně přiblížíme.

Oživení spotřebitelské poptávky zdrojem růstu bude. Problém je ovšem v tom, že jsme malá otevřená ekonomika a vývoj v zahraničí nám nepřeje. I když nyní jsme se trochu odpoutali od Německa a jsme schopni dosáhnout aspoň jednoprocentního růstu, což Němci zatím nedokáží. To vypadá jakoby optimisticky, ale nevím, jestli samo o sobě to bude stačit.

Možná se spíš sešly pozitivní okolnosti. Naše automobilky si vedou dobře, zejména Škoda Auto, protože pořád dominantně prodávají auta se spalovacími motory. Udržely si je v mnohem větším rozsahu, než mají třeba závody Volkswagenu, které jsou pod tlakem jejich koncernové koncepce, aby rychleji přešly na elektromobily. Ti „zaostávající“ jakoby berou určitou dividendu z toho, že se nenaplnila očekávání spojená s nástupem elektromobility.

Ano, investice, zejména podnikové a domácností, kam patří i byty, jsou slabé. A také export má problémy, vzhledem k tomu, jak vypadají naše nejbližší a největší trhy. Považuji proto výhledy, které mluví o dvou a půl procenta pro Česko, za velmi optimistické. Spíš bych se držel toho, že budeme rádi za dvě procenta, a nedivil bych se, kdyby to bylo pod nimi.

U nich bude většinou pokračovat konsolidace a dohánění ztrát z minulých let. Zlepšení nastane zejména u mezd, reálně by měly zase růst. U důchodů žádný velký pohyb vzhledem k valorizaci a poměrně nízké inflaci nebude.

Společnost je samozřejmě velice strukturovaná. Máme už dnes velkou skupinu domácností, která opravdu na tom není zrovna moc dobře. Žijí, jak se říká, z ruky do úst a nemají žádné úspory.

Ty se budou modlit za to, aby jejich příjmy rostly, a pokud možno rychleji než inflace. Máme tady také poměrně početnou skupinu příjemců vyšších mezd, které dokonce možná porostou ještě rychleji než průměr. Po čase se vrátilo to, že průměrné mzdy rostou rychleji než mediánové. Souvisí to i s tím, že tlak na růst nižších mezd kvůli zhoršující se situaci na trhu práce trochu polevuje. Samozřejmě záleží přitom na oborech, regionech, konkrétních firmách. Z hlediska domácností jako celku nicméně půjde o mírné zlepšování a zacelování ztrát z minulosti.

Opět záleží na tom, ve kterých odvětvích působí. Doba je složitá a některé budou určitě pod velkým tlakem. Zejména v odvětvích, kde je velká energetická náročnost, zanikají nebo přežívají jen ty nejsilnější. Skončila Liberty v Ostravě, tam poběží nějaká malá druhovýroba. Jediný hutní podnik, který žije, jsou Třinecké železárny, ale i ty jsou podle mě v těžké situaci kvůli nákladům na energie, mizerné konjunktuře čili ceny jejich výrobků také nerostou. Navíc je zde velký příliv zboží z mimounijních zemí a jsou i pod tlakem obřích investic, které by měly dělat, aby se vešly do všech těch budoucích parametrů ekologizace výroby.

Ano, zůstávají vysoko. Velkoobchodní cena elektřiny pro podniky se pohybuje plus minus kolem sto eur za megawatthodinu, když neberu v úvahu nějaké výkyvy. Problém je, že v Evropě nemáme žádný jednotný energetický trh. To je prostě pseudotrh, který v konečném důsledku dělá víc škody než užitku. Výsledkem toho je tato cena ve střední Evropě, Německu a našem okolí.

Na Pyrenejském poloostrově je cena poloviční a ve Švédsku je ještě nižší. Je to čistě dané těmi lokálními trhy, jak kde mají jaký energetický mix. My bohužel jsme dnes v tom nejhorším trhu s Německem, které úplně ve své energetické politice selhalo a my se vezeme s ním. I když nyní dochází k nějakému poklesu ceny silové elektřiny, ten pokles je menší, než je nárůst cen všech distribučních a dalších poplatků, protože se musí investovat do všech sítí a dalších věcí, které souvisí s přechodem na obnovitelné nestabilní zdroje.

Vysoké ceny energií zůstanou podle mě další bariérou většího rozletu. Není to drama, katastrofa, ale vidíme trend, který je nepříznivý, a budeme se s ním ještě hodně dlouho potýkat.

Hlavním znakem této doby je nejistota. Nikdo vám neřekne, kdy skončí válka, kolik budou stát energie, jak vysoká budou v různých zemích cla. A jaká budou všechna možná regulatorní pravidla, když se tolik mluví o jejich revizi?

Úrokové sazby budou klesat, nevíme ale o kolik. Podobné je to u měnových kurzů. Spousta faktorů také působí tak, že by euro mělo slábnout. Také proto, že eurové sazby půjdou nepochybně dolů víc než dolarové.

Bohužel v energetice se věci odehrávají v dlouhých časových obdobích. Elektrárna není auto nebo jednoduchý stroj, ta slouží až dlouhé desítky let a taky se v případě stabilních zdrojů staví dlouhé roky. Takže dnes inkasujeme důsledky neinvestování do stabilních výrobních zdrojů v minulých zhruba dvaceti třiceti letech.

Jediné zdroje, které přibývaly, byly fotovoltaiky a něco málo ve větru. Ovšem hrubě se podcenila jejich nestabilita, tedy že vyrábějí pouze za příznivých klimatických podmínek – za slunečního svitu, respektive při větru. K tomu se přidalo totální selhání německé energetické politiky, jejich Energiewende, korunované vypnutím všech funkčních jaderných bloků.

Cesta z této patálie nebude ani rychlá, ani levná. I když se udělají nezbytné kroky pro zachování naší energetické suverenity, nebude to nutně znamenat, že se nám navrátí krásné časy spolehlivé a dostupné energie. Každopádně se budou muset najít náhradní kapacity za postupně odstavované uhelné elektrárny. Tady se neobejdeme bez nových plynových zdrojů. Aby někdo byl ochoten do nich investovat, bude chtít mít jistotu provozu na nezbytně nutnou dobu, a to se bez jistého druhu státních garancí či podpor neobejde.

Část kapacit mohou asi nahradit i nové teplárenské plynové zdroje spojené s výrobou elektrické energie, tedy kogenerace. A ze strategického hlediska se do budoucna neobejdeme bez nových jaderných bloků. To opět bude muset garantovat stát, soukromý investor nikdy do takto dlouhodobě návratné nejisté investice nepůjde. Nejisté vzhledem k nepředvídatelnému vývoji geopolitiky a evropské regulatoriky. Bohužel se s přípravou všech těchto kroků v minulých nejméně 10 letech zaspalo a to už se v plném rozsahu nedá dohnat.

Podobně to funguje všude jinde ve světě. Lidé hodnotí vládu podle toho, jak se jim žije. A jak se cítí, že se jim bude žít v nejbližší době.

Vláda to v tomto směru odnese vždy, ať je, jaká chce, a má to vždy časové zpoždění, rok, možná dva, proti těm negativním událostem, který zaznamenáváme v ekonomice, a tudíž v tom sociálně ekonomickém statusu lidí.

Vláda zdědila spoustu věcí z minulosti, přišly šoky zvnějšku, které nemohla ovlivnit. Záleží ale i na tom, jak s tím zachází, jak to umí v uvozovkách vysvětlit obyvatelstvu. Přesvědčit ho o tom, že dělá maximum, aby se ho to dotklo relativně co nejméně. A v tom tato vláda neuspěla.

Po začátku války, kdy vrcholila inflační a energetická krize, měli říct, situace se úplně změnila proti tomu, když jsme psali programové prohlášení, musíme věci korigovat. Ubereme z daňového zvýhodnění, které vzniklo zrušením takzvané superhrubé mzdy, protože se to stejně týkalo převážně lépe situovaných vrstev, a více se zaměříme na podporu chudších a nejchudších.

To by byly věci, kterým by třeba obyvatelstvo možná netleskalo, ale určitě by je skouslo. Bez nějakého fatálního politického dopadu. Kdežto tato vláda podle mě zvolila trošku nešťastný princip, že pořád jako by měla tendenci chlácholit.

Myslím, že se to s tím přehnalo, také slibováním my všechno plníme a splníme. Přitom každý vidí, že to za daných změněných podmínek je nereálné. Jako nezvýšíme vám daně a všechno dostanete a ještě uděláme toto a toto.

To už je další pokračování tohoto příběhu. Pokračuje to v té logice. Někdy to je ale až nedůstojné, kdy i rádoby nejserióznější části politického spektra něco podobného vykládají. Vůbec nechápu ta vyjádření devadesát procent jsme splnili. Někteří my starší začínáme mít pocit, jestli se snad nevrátil Červený hrádek, konec 80. let.

Lidé ale tomu nevěří, lidé nejsou hloupí. Nemusí rozumět každému detailu, ale mají nějakou intuici a cítí, jestli to, co se jim říká, má hlavu a patu, a nakonec i bez detailů si umějí věci dávat nějak dohromady. A jak říká klasik, nejhorší, co se může politikovi stát, je, že se stává směšným.

Jestli je deficit o 10 nebo 20 miliard vyšší, není až tak podstatné. Důležitý je širší kontext a v tomto ohledu si vláda zaslouží i pochvalu, protože mohlo by to být o hodně horší, kdyby se na řadu věcí vykašlala a chovala se jenom líbivě a sváděla to jenom na nějaké pozměněné okolnosti.

Nejvíc bych vypíchl to, že prosadila penzijní reformu, zejména tedy parametrické úpravy prvního pilíře. Ty jsou nezbytné, měly se začít dělat už dřív. Vlastně se ani dělat nemusely, kdyby se za vlády Bohuslava Sobotky nevypnul automat, který měl věk odchodu do penze posouvat o dva měsíce ročně i do budoucna. Nyní to tempo navyšování důchodového věku dokonce zpomalí na jeden měsíc ročně. I úprava valorizace se vrací tam, kde už jednou byla.

Co se týká deficitu veřejných financí, někdo může říct, že jsme mezi slepými jednooký král, ale fakt je, že v evropském kontextu patříme pořád k méně zadluženým zemím. Zvládli jsme se vrátit do nějakých mezí deficitu, do tří procent HDP.

Mohlo se to udělat šikovněji, ale konsolidační balíček je v podstatě dobrý. Hlavně se jím prolomila některá tabu, například že se nesmí sahat na daň z nemovitosti, která se spolehlivě vybere.

Ano, bylo to poměrně razantní navýšení, lepší by bylo postupné zvyšování o pět procent ročně a ani bychom nic nepoznali.

Dobré je, že se prolomilo i tabu, že se nesmí zvýšit odvody OSVČ. Bohužel přetrvává fikce, že se nesmí sáhnout na daň z příjmu fyzických osob. Máme příliš vysoké daně pro chudé pracující a zbytečně nízké daně pro bohaté pracující. Rozdíl se navíc zvětšuje kvůli tomu, že se nemění sleva na dani. Tady je určitě ještě prostor pro úpravy. Naopak se nemělo vracet nemocenské pojištění, to považuji za úplný omyl. Všechny analýzy říkají, že máme extrémně vysoké zdanění práce přes pojištění, což je rovná daň. To platí všichni stejně.

Toto je podle mě momentálně největší sociální nebo sociálně ekonomický problém Česka. Nedostupnost bydlení už je extrémní. Nebude se to přitom dát vyřešit rychle a společnost to bude sužovat dlouhodoběji. Musí se začít reagovat podstatně razantněji než doposud.

Nabídka je slabá. Potřebujeme, jenom pro prostou obnovu bytového fondu, aby se stavělo ročně aspoň 50 tisíc nových bytů. Toho jsme nedosáhli podle mě už nějakých dvacet let. Problém začíná povolovacími řízeními, chce to ale i podporu veřejných autorit. Příklady, jak to řešit, tu jsou, známe je z Evropy. Modely jsou různorodé, protože v různých městech a na venkově jsou různé podmínky.

Podpory bydlení by měly mít prostě prioritu. Nechápu, proč tady tlačíme Oprav si dům po babičce. Nejprve potřebujeme, aby i lidé, co babičku s tím domem nemají, měli kde bydlet. Rozdělujeme společnost, máme zde napětí mezi mladými a starými a už tady máme i napětí mezi bydlícími a nebydlícími. To je strašně špatně. Společnost oslabuje situace, kdy mladí se k bydlení dobelhají, ale musejí na to vydávat ohromný podíly ze svých výdajů, polovinu i více.

Lidi tím tlačíme do šílené deprese, když si představíte, že to je na 30 let. A má to i ekonomické souvislosti. Ti lidé nemají skoro na nic jiného. Nemůžou normálně spotřebovávat, cokoliv nad to, co zaplatí za bydlení, si nemohou dovolit. Nebudou posílat děti na kroužky. Možná si ani nedovolí nějakou minimálně nutnou rekreaci, a tak dále. Většina prognóz říká, že příští rok porosteme o dvě a půl procenta, protože to potáhne spotřeba obyvatelstva. To je ovšem otázka, protože víc a víc spotřeby budou ukusovat tyto výdaje na bydlení, které jsou naprosto nezbytné, naprosto mandatorní pro rodinu nebo i jednotlivce.

To je prostě špatně. Je třeba zacílit veřejné zdroje na větší podporu bydlení.

Nemá cenu vymýšlet formy, ty jsou vymyšlené a už někde fungují. V zájmu obcí je, aby tam měly nové obyvatele, aby se nevylidňovaly, jde o investice, které se jim jednou vrátí.

Strana poptávky je o mzdách, a nějakým drobným způsobem rovněž o úrokových sazbách. Na straně nabídky je problém i v tom, že tady máme stále víc investičních bytů, které si kupují ti, kteří v uvozovkách nevědí co s penězi a hledají výhodné investice. Bankovní produkty nejsou tak výnosné a tady v této části světa je populární investovat do nemovitostí.

Všude ve světě je ale běžné, že se tyto investice regulují. Ať má někdo klidně třeba 10 bytů, ale jenom říkám, ať z jednoho bytu, kde mám trvalé bydliště, je daň z nemovitosti taková a z dalších bytů, pokud jich mám víc, ať je maková. To je běžná věc ve Švýcarsku, v Anglii, v Americe. Holt se z těch investičních bytů budou platit vyšší daně. Protože společnost má zájem, aby se tyto byty, tisíce jich je neobsazených, dostávaly na trh.

Vlastníci investičních bytů, jednotlivci i firmy, si teď u nás mohou dovolit váhat nad tím, jestli je mají pronajmout, protože to má nějaké náklady, to není jenom čistý výnos. Třeba ve Švýcarsku ale nenajdete prázdný byt. A nepochybně jsou i tam vlastníci, kteří mají řadu nemovitostí, ale jejich zdanění je tam tak vysoké, že si je zpravidla nedovolíte držet prázdné.

Z centrální banky se pořád ozývá, že se musí našlapovat velmi opatrně a že jsou tady pořád proinflační rizika cen služeb a tak dále. Samozřejmě že nějaké dozvuky zvýšené inflace tady stále jsou a asi ještě chvíli budou, ale jsme již v tolerančním pásmu mezi jedním a třemi procenty. A hlavně vzhledem k perspektivě ekonomiky, která je podle mě mnohem pravděpodobněji stagnační, bych se rychlého návratu k větší inflaci neobával. Tedy pokud nepřijde nějaký externí šok. Ostatně i Evropská centrální banka šla se sazbami dolů a půjde dolů i dál. A mnohem víc zdůrazňuje stagnaci ekonomiky než proinflační rizika.

U nás se snížila sazba po malých krůčcích. Už dřív jsem říkal, že se mělo jít ještě dál a rychle nahoru, než kde jsme skončili za mé éry. Dalo se to přistřihnout dřív a pak se mělo jít ale rychleji dolů. Nebylo třeba čekat se snižováním sazeb až do prosince 2023, protože měnová politika má reagovat na to, co bude za rok za rok a půl. Musí se dívat dopředu.

A jestliže dnes vidím, že za rok za rok a půl bude inflace spolehlivě na cíli, tedy zhruba na dvou procentech, a ekonomika spíš bude stagnovat, tak bych neměl potíž ani s tím ještě sazby snížit.

My už jsme relativně vyspělá země. Nyní ovšem řešíme problém, který je pro takové země obvyklý, a tím je past středního příjmu, kdy postupně přicházíme o dřívější konkurenční výhody, jako například nízké mzdy. Bez výraznějšího podílu produkce s vyšší přidanou hodnotou hrozí dlouhodobá stagnace, zpomalení růstu mezd a životní úrovně obyvatelstva. Navíc pokud nám nebude přát vývoj v našem relevantním okolí, tedy EU.

Jednoduchý recept neexistuje. Určitě je ale klíčové, aby se vládlo kvalitně, aby fungovaly instituce státu. Obávám se, že toto se spíše zhoršuje, než by se to zlepšovalo. Mohou být někde pozitivní výjimky, ale obecný dojem je spíš horší. Vezměme si stavební problematiku, o níž jsme se bavili, stavební řízení, infrastrukturu. Je nutné, aby byla funkční a kvalitní, aby umožňovala spontánní rozvoj země. A to není jenom o otvírání nových dálnic. Ano, i o tom, a zaplaťpánbůh, že se to děje, ale je to také o již zmiňované energetice.

Myslím, že si tady zaděláváme na obrovské problémy. Nemyslím jen tu infrastrukturu, ale celkové zvládání energetiky jako klíčové infrastrukturní součásti země. Jestli v této zemi nebude energie za přijatelné a dlouhodobě stabilní ceny, tak prosperovat nebudeme. Podmínkou prosperity jsou i inovace. Bez nich to také nepůjde. Je proto zapotřebí i zvýšit důraz na vzdělání, výzkum a vědu a jejich prolínání do praxe, což opět může významně ovlivnit stát.

Nejde o nic objevného. To je jako stokrát ohraná písnička a vím, že to jsou takové hraběcí rady. Ale myslím si, že to pořád platí.