Článek
Přijíždím k areálu uhelné tepelné elektrárny v Tušimicích na severu Čech, skleníky na pěstování rajčat se totiž nacházejí přímo v rozsáhlém areálu v místě bývalé elektrárny číslo 1. Teplo se dnes vyrábí již v nové elektrárně s označením dvě.
Místo je to pro pěstování rajčat zcela zásadní. Zbytkové teplo totiž podnikatel odebírá a zahřívá s ním svá rajčata. „To je ta udržitelnost, o které se tolik mluví,“ říká mi později.
Na první pohled to tak nepůsobí, brzy ale člověk uvěří, že se nachází v největším skleníkovém komplexu v zemi.
Chytrý skleník umožní sklízet vlastní rajčata i v prosinci
Při vstupu do areálu jsme podrobeni dezinfekci a také navlečeni do bílých obleků, jaké známe z nemocnic. Jak nám vysvětluje „pán domu“ Lukáš Rázl, jednatel firmy Naše rajče, je to nutné, abychom dovnitř nezavlekli nákazu. Přísnému režimu jsou podrobováni i zaměstnanci, kteří se před směnou musí sprchovat, převléci a po dobu pracovní doby nesmějí opustit areál.
Rajská jablíčka se tady totiž nestříkají žádnou chemií. Toho se Rázl chce vyvarovat.
Některé rostliny dosahují velikosti i přes 15 metrů.
Když v roce 2019 začínal, chtěl se postavit i „běžnému“ dovozu rajčat. A vlastně se mu to povedlo.
„Když jsme se před lety podívali, jaká je situace na trhu rajčat, tak jsme se rozhodli postavit tuhle farmu. Rajčata k nám jezdí nejčastěji z jižního Španělska a z Maroka. Trhají se ještě zelená a dozrávají po cestě. Navíc ‚obohacena‘ o různé chemické posypy, aby se cestou nenakazila,“ prozradil podnikatel.
170 tisíc rostlin
Dnes ve sklenících, které zabírají 11 hektarů, pěstuje celkem 170 tisíc rostlin, kromě rajčat také okurky. Ročně vyprodukuje zhruba šest tisíc tun rajčat, což tvoří přibližně osm procent roční konzumace rajských jablek v tuzemsku. Letos má v plánu vypěstovat stejně okurek jako rajčat.
Inspiraci bere hlavně v severských státech. Učit se ale už jezdí i zájemci ze světa do Tušimic.
Princip pěstování je celkem jednoduchý. „Aby to šlo, tak to musíme dělat co nejvíc bez chemie. Když se podíváte na to prostředí, tak to se atmosférou, teplotou a vlhkostí nejvíce podobá původní domovině rajských jablíček, tedy mexické džungli v Yucatánu,“ vysvětluje Rázl.
Klasickou zeminu ve sklenících nenajdete. Rajčata rostou díky kořenům hub.
Ve sklenících není ani gram klasické zeminy. Rostliny koření přímo ve vodě v kokosové drti. „Do té jim počítač neustále dávkuje dostatečné množství vody a živin podle toho, jak je velká, jaké je venku sluneční záření a podobně. Bez počítačů by to dnes nešlo zvládnout,“ dodává podnikatel.
Rázl svou farmu označuje jako špičkový technologický provoz. Spojuje biotechnologie s počítačem i umělou inteligencí.
Jednotlivé rostliny dosahují až výše 16 metrů, sklízet se mohou prý neustále. „Neustále tam rostou nové listy, kvetou květy a z toho máme neustále nová rajčata. Za rok z jedné rostliny máme mnoho desítek kilogramů rajčat,“ doplňuje.
Jak na pěstování rajčat
Vlastně své rostliny připodobňuje k těm, které si spousta z nás pěstuje doma na zahrádkách a balkonech, jen místní podmínky jim podle Rázla vyhovují více.
Technologicky je zde řízeno i osvětlení. Světlo tady trvá 18 hodin, tma šest. Ráno se začíná červeným spektrem, které posléze přechází v bílé, a večer se opět vrací červené. „Díky tomuto režimu zvyšujeme produkci o plus minus pět procent,“ prozrazuje podnikatel.
Nepostradatelný je pro Rázla také agronom, jenž veškeré procesy nastavuje a kontroluje. „Vždycky je to nakonec sedlák, který je nenahraditelný. Jeho odborný pohled, zkušenosti, ale třeba i intuice,“ říká Rázl.
Líní čmeláci jsou ideální
Opylování rostlin tady obstarávají čmeláci, kteří během našeho rozhovoru poletují všude kolem. „Musí si vás očmuchat, jste tu nový. Naši zaměstnanci už je nezajímají,“ prozrazuje mi podnikatel.
Čmeláci jsou na farmě podstatnou součástí provozu, jak dodává podnikatel, něco přírodu nahradí, ale některé věci ne. „Není nad to, když vám rajče opyluje čmelák. Ano, mohly by tu být teoreticky i včely, ale ten čmelák je pro nás ‚skleníkáře‘ výhodnější,“ prozrazuje.
Čmelíny jsou většinou postaveny přímo pod rostlinami rajčat
„Čmelák je línější, je to vlastně takový chlap. Na rozdíl od včely, která je průzkumnice. Ta by se mohla letět podívat mimo skleník a třeba by našla řepkové pole a chtěla by se věnovat jemu. Zatímco ten čmelák je línější a stačí mu náš skleník,“ vysvětluje Rázl. Přitom mi ukazuje papírové bedýnky, které jsou místy přímo pod rajčaty. Právě v nich jsou schovány čmelíny.
Technologie ovlivňují právě i čmeláčí provoz, tedy alespoň část roku. „Na zimu tam máme dvířka, která právě ten počítač řídí a na noc jim je zavře. Je to kvůli tomu, abychom naše čmeláky neupracovali a měli dostatečný čas na odpočinek,“ dodává.
O likvidaci případných škůdců se tu pak starají některé druhy dravých brouků.
Špatný oxid uhličitý? Naopak
Neméně podstatnou součástí pro růst rajčat je také přítomnost oxidu uhličitého, ve skleníku je na dvojnásobných číslech oproti venkovnímu prostředí. Jeho hodnotu, jak jinak, hlídají počítače.
„Rostliny pomocí fotosyntézy rozkládají oxid uhličitý na uhlík a také kyslík. Pomáhají nám snižovat úroveň oxidu, protože ho rozkládají,“ vysvětluje zemědělec.
I přesto, že je oxid uhličitý všude přítomný, podnikatel si ho musí pro své potřeby dovážet z Maďarska. „Je to paradox. Sice naše elektrárny produkují spousty oxidu, ale nemají peníze na to, aby ho zachytávaly a poskytly zemědělcům pro jejich rostliny. Takže my ho opravdu musíme dovážet z velké dálky,“ vysvětluje. Přitom sousední elektrárna vyprodukuje miliony tun oxidu ročně.
Kdyby člověk chtěl projít kolem každé rostliny, nachodil by prý skoro 70 kilometrů.
Problém je i v tom, že emisní povolenky neumožňují, aby si elektrárny odečetly cenu za oxid uhličitý, který se ekologicky zlikviduje právě třeba ve sklenících se zelenými rostlinami.
Rajčatová farma ročně spotřebuje kolem šesti tisíc tun CO₂. „Nejenže nezanecháváme žádnou uhlíkovou stopu, ale my ji tady ještě dostáváme do záporných hodnot,“ dodává Lukáš Rázl. Oxid prý získávají od potravinářských podniků, kde vzniká přirozeně.
Dnes své plodiny dodává do několika supermarketů na českém trhu. Své zákazníky si již rajčata našla, a to i přes vyšší cenu, než kterou si prodejci běžně účtují za dovoz.
„Vypěstovat je v našich podmínkách opravdu není levné. Stavba celého skleníkového komplexu včetně technologií vyšla na stovky milionů korun, investici pokryly různé zdroje včetně půjčky a dotace ze zemědělského fondu,“ dodává Rázl.
Doplňuje, že jeho rajčata jsou na pultech druhý den po sklizni, zatímco v případě cesty z Afriky je to až po deseti dnech.
„Máme vyprodáno na rok dopředu,“ říká Lukáš Rázl. Poptávka po jeho rajčatech prý 1,7násobně převyšuje produkci. Denně od skleníků zamíří k zákazníkům jeden až dva kamiony.
Červená, lesklá, nijaká. Proč dnešní rajčata nemají žádnou chuť?
Manželé si založili rodinnou farmu. Pomáhá na ní i jejich sedm dětí
