Reformu penzí potřebujeme, ale tohle není reforma, říká ekonom Zámečník

Potřebujeme – vzhledem k tomu, jaký je demografický vývoj. V tuto chvíli roste zaměstnanost, ekonomická aktivita a velmi dynamicky rostou i mzdy. To vše automaticky vede k vyššímu výběru daní a odvodů, což snižuje míru tlaku na důchodový systém.

Nevím, v čem si vláda myslí, že se jí bude hodit oddělení důchodového účtu. Až dynamika ekonomického růstu poklesne a sníží se míra zaměstnanosti, s čímž musíme počítat, tak důchodový účet opět spadne do deficitu. Deficit bude o to větší, čím více bude růst poměr lidí v postproduktivním věku vůči lidem ekonomicky aktivním. Tedy čím více bude v populaci růst podíl seniorů a klesat podíl lidí v produktivním věku. Což je základní argument pro penzijní reformu.

Ale tohle není reforma. To je jen úprava některých parametrů. Já tyto změny chápu. Například to, že starší ročníky odcházely do penze s velmi nízkými důchody, protože za starého režimu nebo těsně po jeho pádu byly mzdy nepoměrně nižší. Když to jenom indexujete, tak mezera mezi starodůchodci a těmi nově odcházejícími do důchodu se neustále zvyšuje.

Proto přiznali lidem nad 85 let jednorázové navýšení důchodů a zvýšili základní výměru o jeden procentní bod na 10 procent. Otázka starodůchodců, kteří si významně polepší, je vlastně to jediné, co se zatím vyřešilo.

Určitě je to zásluhovost, jež je silně potlačovaná redukčními hranicemi. Tedy, že za první redukční hranicí zohledňujete jen velmi malou část příspěvků.

To znamená, že máme extrémně solidární důchodový systém. V případě nízkých mezd máte poměrně slušný náhradový poměr, a naopak velmi špatný v případě vysokých mezd. Toho se i týkalo rozhodnutí Ústavního soudu. Víte, že před pár lety se tam některé věci měnily, ale nedá se říct, že by se to měnilo zásadně. Navíc se zrušil druhý pilíř, který byl silně zásluhový a fondový.

Jedna z variant, jak řešit stárnutí populace, je kombinace rovného důchodu, který se financuje z daně, tomu už ani neříkejme pojištění, s nadstavbou, která má jasnou zásluhovost, tedy vazbu na odvedené příspěvky. A to je princip švédského NDC modelu, který je inspirativní dodnes.

I když je to poměrně neoblíbené, tak musí být povinný nebo s velmi vysokou mírou participace i v případě dobrovolnosti. Pak vycházíte z behaviorální ekonomie, podle níž musíte lidi postrčit ke správnému řešení. Nastavujete tedy rozhodnutí přesně naopak, než to udělala vláda Petra Nečase. Tam se člověk musel přihlásit, že si chce šetřit v rámci druhého pilíře, šlo tedy o takzvaný opt-in. Navíc si tam musel odvádět ještě něco navíc nad rámec původního odvodu, takže šlo o poměrně složité volní rozhodnutí, k němuž se odhodlal jen zlomek lidí.

Všude na světě je to tak, že většina lidí, pokud šetří, tak si odkládá stranou jen málo. Pár stovek měsíčně odkládaných po dvacet let vám životní úroveň v důchodu, který bude rovněž trvat dvacet let, zvedne jen o pár stovek a složený úrok. Milé malé přilepšení, ale zázrak to nebude.

Průkopníkem řešení podle behaviorální ekonomie je Nový Zéland, kde to sice také bylo dobrovolné, ale určené ročníky byly do systému zařazeny automaticky a měly možnost z něj vystoupit.

Potom jsem měl vůči českému řešení výhradu, že soukromá správa fondů byla příliš drahá. V tomto případě se ve Švédsku osvědčil systém zvaný blind trust, kdy správce nemohl identifikovat klienta, o jehož peníze se staral. V takovém případě nemělo ani smysl na něj cílit nějakou reklamní kampaň, můžete si odpustit armádu finančních zprostředkovatelů.

Konkrétní člověk si má přesto možnost si vybrat, pokud si nevybere, zůstává v nějakém výchozím fondu. Já jsem hovořil o veřejnoprávním fondu. Pokud neprojevujete další zájem, předpokládá se, že jste spokojen a nechcete provést jinou volbu. Šlo by o fond životního cyklu, kde by mladí měli převahu akcií, s postupujícím věkem by se zvyšoval podíl likvidních prostředků, až nakonec těsně před odchodem do důchodu mají lidé příslušného ročníku hotovost nebo blízké ekvivalenty.

Výhodný je v tom, že má extrémně nízké poplatky. V případě výchozího scénáře by bylo poměrně obtížné, aby byl správce soukromý, to výběrové řízení bych nechtěl organizovat. Proto se zdá nejjednodušší, aby byl veřejnoprávní. Správcem by mohla být Česká národní banka (ČNB) podobně jako v Norsku. Existuje jasný argument, že pokud ČNB svěříme správu devizových rezerv, tak proč ne důchody.

Uvažovat lze o tom, že by šlo o indexový fond, tedy že by kopíroval akciový index. Smyslem by bylo využít toho, že akciové trhy mají v průměru lepší růst a zhodnocení než dluhopisové nebo hotovostní fondy. Náklady na správu nejsou ani desetiny procenta. Může to být tedy velmi levné.