Propad mezd se vyrovná nejdříve za šest let, říká hlavní ekonom odborů

Inflace konečně opadla, kdy ale dožene svůj předchozí rekordní propad průměrná reálná mzda?

Reálná kupní síla průměrné mzdy se za poslední dva roky 2022–2023 snížila o 4318 korun měsíčně, tedy zhruba 52 tisíc ročně. Zaměstnanci tak na konci minulého roku oproti roku 2021 přišli již o kupní sílu odpovídající 1,2násobku jejich průměrné měsíční mzdy.

Tuto ztrátu je možné vyjádřit i v časových jednotkách – tento pokles odpovídá inflací „škrtnutým“ nominálním mzdám za třicet pracovních dnů. Jinak řečeno, čeští zaměstnanci disponovali na konci loňska v průměru stejnou kupní silou, jakou by měli, kdyby v roce 2021 pracovali třicet pracovních dnů zadarmo.

Abychom tento propad měli šanci začít vyrovnávat, musí být splněny dvě podmínky – zaprvé rychlejší růst nominálních mezd a platů než inflace a především musí začít výrazně růst česká ekonomika, aby bylo možno tento růst mezd zajistit. K oběma faktorům se ještě dostaneme, nicméně abych přímo odpověděl na položenou otázku: podle toho, jak se aktuálně vyvíjí česká ekonomika a vůbec směr hospodářské politiky státu, tak toto vyrovnání bude velmi dlouhé. Jsem ale optimista, takže bych to viděl asi tak na šest až osm let.

Lednová míra inflace, která letos zmírnila meziroční růst na 2,3 procenta, většinou předznamenává vývoj cenové hladiny pro zbytek roku. Jak to bude letos? A jak inflaci ovlivnily změny v daních?

Zaprvé je velmi ošidné hodnotit vývoj inflace a činit okamžité a dalekosáhlé závěry, jak jsme toho byly svědky minulý týden, podle vývoje měsíčních hodnot indexu spotřebitelských cen. To proto, že jsou velmi silně ovlivněny základnou – tedy změnami ve jmenovateli – a leden letošního roku je toho přímo ukázkovým příkladem.

Postup některých analytiků – a samozřejmě politiků a novinářů činících na tomto vachrlatém základě okamžitě zásadní závěry –, jsme kritizovali už loni. A tak se se těším na to, jak se bude někdy v dubnu či květnu vysvětlovat, proč inflace „najednou roste“. Vzpomeňme například na loňský srpen.

Jsou zde ovšem další dva cenové indexy publikované také Českým statistickým úřadem, které tento optimismus výrazně krotí. Meziměsíčně narostla inflace v lednu oproti prosinci loňského roku o 1,5 procenta, což, když nepočítáme minulé dva roky, patří mezi nejvyšší meziměsíční růsty cen v lednu od roku 2012. V tomto výrazném nárůstu se nesporně projevily, a ještě projeví cenové impulsy vyplývající z takzvaného konsolidačního balíčku vlády, což jsou především změny v sazbách DPH, nárůst spotřebních daních, zvýšení místních poplatků a tak dále.

Jak vysokou inflaci za letošek tedy očekáváte?

Průměrná míra inflace – zásadní národohospodářský ukazatel pro výpočet reálných hodnot mezd, platů, důchodů – dosáhla za leden hodnoty 9,4 procenta. Je vysoce pravděpodobné, že letos bude průměrná míra inflace klesat, to nikdo nezpochybňuje. Nebude však klesat tak prudce, jak se nás někdo snaží přesvědčit na základě aktivisticky posunuté interpretace jednoho cenového indexu.

Navíc došlo k výraznému oslabení české koruny, které dříve či později do české inflace také doputuje. Proto náš odhad letošního růstu cen o zhruba pět procent ze září minulého roku považuji stále za reálný.

A ještě jednu poznámku bych měl. Zboží se nenakupuje za inflaci, ale za ceny. A ty dále rostou a porostou. I když někteří politici hovoří už poněkolikáté o poklesu cen. Jenže pokles inflace se nerovná poklesu cen. Ten se nazývá deflace a k tomu máme hodně daleko. Prostě ať už inflace roste, klesá, nebo stagnuje, spotřebitelské ceny vždy rostou.

Státní zaměstnanci si letos až na učitele a lékaře platově nepolepší. Porostou mzdy aspoň v privátní sféře?

Tak především státní zaměstnanci si pohorší, a to velmi významně. Svíčka jejich platů veřejného sektoru totiž bude „hořet z obou stran“. Nominálně se meziročně platy veřejného sektoru sníží o 0,6 procenta kvůli nově zavedenému nemocenskému pojištění.

To spolu s dvouprocentním zkrácením objemu platů zahrnutým ve státním rozpočtu a snížením příspěvků ze sociálních fondů o jedno procento bude znamenat celkový meziroční o pokles o 3,6 procenta. Z druhé strany bude reálnou hodnotu platů „užírat“ pokračující, zhruba pětiprocentní inflace. Již třetí rok v pořadí tak dojde k poklesu čistých reálných platů. Ty kumulativně za roky 2022–2024 poklesnou o více než 20 procent.

Co se týče podnikatelského sektoru, tak i zde budou působit opatření konsolidačního balíčku, tedy nové nemocenské pojištění a omezení sociálních benefitů. To sníží meziroční nominální růst čisté mzdy zhruba o jedno procento. Při námi předpokládané pětiprocentní inflaci tak dojde v příštím roce přinejlepším ke stagnaci, výjimečně ke zhruba jednoprocentnímu růstu reálných mezd. Samozřejmě nelze vyloučit odchylky nahoru či dolů.

Proč byl růst spotřebitelských cen u nás v posledních dvou letech jedním z nejvyšších v Evropě?

Nevím, zda je namístě hovořit o průměrné míře inflace v Česku takto v minulém čase. Ale k meritu věci. V české ekonomice dochází k zásadním tržním deformacím. Vláda v tomto ohledu ale nekoná. Nevyužila žádný z nástrojů, které má k dispozici a které jsou obsaženy v platném Zákoně o cenách číslo 526/1990 sbírky. K aktivnímu využití regulačních možností, které dává tento zákon, stačilo vládě splnit pouze dvě podmínky – umět a chtít. Otázkou je, zda při jejím „nerozhodnutí“ převážila první, či druhá podmínka.

Každopádně extrémní reálné poklesy českých mezd a platů byly, jsou a zdá se, že i budou při nečinnosti vlády jediným nástrojem boje proti inflaci. Vláda se tak při své záměrné protiinflační nečinnosti jaksi „chlubí cizím peřím“. Jde ovšem o nástroj krutý, asociální, nemilosrdný a co hlavně, velmi drahý. Brzdit inflaci poklesem reálných mezd totiž znamená brzdit inflaci poklesem domácí poptávky, znamená to brzdit inflaci poklesem ekonomického růstu.

V tom je český přístup zásadně odlišný prakticky od všech zemí Evropské unie. Hlavně však jde o to, že tento postup je proti maržově ziskové inflaci opírající se v klíčových segmentech trhu o takzvanou tacitní koluzi (kdy firmy sice neuzavírají kartel, ale kvůli společnému zájmu postupují de facto ve shodě) málo účinný. O to účinnější je ovšem ve vytváření tlaku na pokles ekonomiky. Česko v tomto zaujímá přední místo v Evropské unii, čehož už si všiml i zahraniční tisk.

Jak na tom letos bude naše ekonomika? Podle ministerstva financí se letos dostane z recese a mírně poroste.

Tomu se opravdu divím. Tak především toho růstu si zase tak moc neužijeme. Ministerstvo financí ve své nové lednové prognóze snížilo odhad růstu hrubého domácího produktu pro letošní rok na 1,2 procenta a Česká národní banka v únoru dokonce na 0,6 procenta. Vzhledem k tomu, že se tento růst porovnává s loňským poklesem ekonomiky, znamená odhad ministerstva přinejlepším technický růst, který ani nebude vidět, a v případě naplnění prognózy ČNB by to byl již jasný nástup recese.

Otázkou navíc je, do jaké míry tyto instituce zahrnuly do sých odhadů škrty konsolidačního balíčku, které znamenají škrty desítek miliard domácí poptávky. Každopádně budiž zaznamenáno, že za pět měsíců, tedy od loňských srpnových prognóz dvě klíčové ekonomické instituce snížily svůj odhad ekonomického růstu na polovinu v případě ministerstva financí, respektive na čtvrtinu u ČNB. Jinak řečeno, jejich odhady růstu jsou poloviční až čtvrtinové oproti hodnotě, na které byl postaven státní rozpočet na letošní rok. Máme se tedy na co těšit.