Článek
Profesor ale současně varoval, euro může padnout, i když proto zatím není žádný skutečně vážný důvod. Problémem je, že se finanční trhy obávají insolvence země na Apeninském poloostrově.
„Pokud bude italská vláda pokračovat v tom, že bude platit výnosy z dluhopisů ve výši sedm nebo osm procent, bude celkový dluh narůstat rychleji, než poroste ekonomika a než je možné dluhy splácet. Až si to investoři uvědomí, přestanou Itálii dál půjčovat a v tu chvíli bude Itálie nucena opustit euro,“ varoval Feldstein před pokračováním současné situace, kdy bude výnos nad sedm procent nejen u desetiletých, ale i u dvouletých dluhopisů.
Východisko pro Řím
Naznačil ale, že není vše ztraceno a že Itálie má šanci udržet si svou ekonomickou samostatnost i euro. Naznačil, že dluh veřejných financí může za patnáct let klesnout ze současných 120 procent HDP na 65 procent.
Totéž se stalo v USA po druhé světové válce, kdy Spojené státy měly vyrovnaný rozpočet, růst činil 2,3 procenta a inflace 3,3 procenta. Jestliže zadlužení USA činilo v roce 1946 109 procent HDP, tak v roce 1960 kleslo na 46 procent.
Podle něj toho může Itálie dosáhnout celkem snadno, protože má primární rozpočtový přebytek a celkový výnos daní převyšuje celkové výdaje po odečtení splátek půjček.
Může tedy eliminovat deficit, jestliže omezí výdaje a zvýšit výběry daní v rozsahu tří procent HDP, což není nemožné u země, kde veřejný rozpočet představuje polovinu HDP.
Ekonomika země každoročně vykazuje přibližně jednoprocentní růst. Situace však vyžaduje spíše růst dvojnásobný.
Itálie není Řecko
Feldstein upozorňuje, že situace Itálie je zcela odlišná od hroutícího se Řecka, kde deficit rozpočtu činí devět procent HDP a sama ekonomika se propadla o sedm procent. Celkové zadlužení Řecka pak vzrostlo za rok ze 150 na 170 procent HDP.
Pro Řecko by podle něj bylo lepší eurozónu skutečně opustit, vrátit se k drachmě a devalvovat ji. Vidí ale, že odchod Atén by mohl inspirovat některé Italy.
Pomoc ze zemí EU je dvojsečná
Itálie podle Feldsteina nepotřebuje při řešení své situace asistenci Frankfurtu, Bruselu nebo New Yorku. Naopak se domnívá, že pomoc od Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu by mohla Itálii oslabit a podkopat její ekonomickou nezávislost.
Profesor varuje, že snaha Evropské centrální banky snížit výnosy italských dluhopisů jejich odkupem hrozí rozšířením dluhové krize do dalších zemí. Objevuje se totiž snaha, aby národní rozpočty mohla vetovat Evropská komise nebo Evropská centrální banka, což by z Říma udělalo vazala Německa.