Článek
Odsouzenci si přitom přijdou na sedm až 16 eur (194 až 444 korun) za den. Ti, kteří si to už nechtějí nechat líbit, se sdružují do odborů.
Iniciátora myšlenky podpořilo 400 vězňů
U kolébky stál loni v Berlíně André Schmitz, potrestaný za držení drog. Mnichovské noviny Süddeutsche Zeitung odhadují, že pro tuto myšlenku získal čtyři stovky členů ve 300 nápravných zařízeních.
„Bojujeme proti vykořisťování,“ říká Schmitz. Vytkl si dva cíle – zavedení minimální mzdy 8,50 eura na hodinu, která od 1. ledna platí v SRN, a aby jim stát platil důchodové pojištění.
Martin Riesinger, mluvčí ministerstva spravedlnosti Severního Porýní-Vestfálska, namítá, že práce ve výkonu trestu se nedá srovnávat s běžným zaměstnáním.
„Vězni totiž pracují pod dozorem a často i s instruktory, navíc nehradí ani náklady, ale ani logistiku.“
Jiní odborníci poukazují na fakt, že stát sice těm, kteří jsou ve výkonu trestu, hradí sociální pojištění, nikoli však penzijní.
Přitom nárok na ně má podle zákona z roku 1978 jen ten, kdo pracuje dobrovolně – to však může jen ve třech spolkových zemích ze šestnácti.
Nátlak stávkou?
Schmitz si nyní nechává od právníků zjistit, zda mohou odsouzení stávkovat. „Bez tlaku se nestane nic,“ podotýká.
Naopak Riesinger je skeptický, pokud jde o vyhlídky, že by se sdružení trestanců mohlo stát partnerem zemských vlád při případném tarifním vyjednávání o výši mezd: „Stávka by byla považována za odpor proti státní moci,“ vysvětluje.