Nejen Agrofert. Podobu zemědělství určuje kontroverzní Společná zemědělská politika

Společná zemědělská politika (SZP) je nejstarší a nejkontroverznější politikou evropských společenství, z nichž se teprve mnohem později vyvinula Evropská unie (EU). Existuje již od roku 1957, kdy byla podepsána Římská smlouva.

Mezi hlavní cíle patřilo zvýšit produktivitu, zajistit dostatečnou životní úroveň zemědělců, stabilizovat trhy, zajistit zásobování trhu a přiměřenou cenu pro spotřebitele. Od té doby se SZP několikrát proměnila.

Například reforma v roce 1992 se snažila snižovat cenové dotace tak, aby zároveň nedošlo k nepřiměřenému snížení příjmů zemědělců.  V poslední době se zase uvažuje o omezení dotací velkým koncernům.

Podle agrárního analytika Petra Havla nelze SZP zužovat jen na dotace.  „Jen namátkou – jde o stanovování standardů hospodaření a standardů kvality zemědělské produkce, ochranu evropského zemědělství před konkurencí ze třetích zemí, s tím související podmínky zahraničního obchodu, tvorbu zásad celoevropské zemědělské strategie či intervenční nákupy. V podstatě jde o vše, co dělá naše ministerstvo zemědělství, jen na celoevropské úrovni,“ doplnil.

Podle analytiků lze na SZP najít i pozitiva. „I když si to možná všichni nemyslí, tak pozitivum je tlak EU na takový způsob hospodaření, který nevybydluje krajinu, to znamená na udržitelnost zemědělské produkce,“ domnívá se Havel.

„Jednoznačným pozitivem je vyšší míra dotací směřujících do zemědělství, od doby vstupu ČR do EU do současnosti se dotace zvýšily čtyřnásobně,“ tvrdí.

„Zůstává zachován život na vesnicích. To je ostatně již několik let silně zdůrazňovaná obhajoba existence SZP, o původním cíli potravinové soběstačnosti se již moc nemluví, protože to je nesmysl,“ řekl Novinkám hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň s tím, že trhy a mezinárodní obchod dobře obstarávají dostatek potravin.

„Díky SZP máme také Evropskou vesmírnou agenturu Galileo s hlavním sídlem v Praze. Dodržování pravidel SZP týkajících se například osetí, remízků a podobně je nutno kontrolovat. EU v tom nechtěla být závislá na neevropských zdrojích satelitního snímkování. A z Galilea jednou snad vyjde i nový systém navigace,“ doplnil.

„Negativem je značná byrokracie spojená buď s dodržováním podmínek dotací, nebo při zpracování žádostí, zejména o dotace takzvaně ‘nenárokové‘,“ domnívá se Havel.

„Pro naše zemědělce také znamená jednotný trh EU mnohem vyšší konkurenci, a ne vždy na něm dokážou uspět – důsledkem jsou pak dovozy zahraničního zboží do ČR,“ dodal.

„SZP narušuje nezastupitelnou roli cenového mechanismu, který jediný může zaručit, že bude pěstováno to, co je z globálního pohledu nejvýhodnější, a také – pokud jsou dobře definována vlastnická práva – nejekologičtější na daném místě pěstovat,“ jmenuje další negativum Petr Bartoň.

Podle Bartoně se SZP také negativně projevuje v mezinárodním obchodě. „Dělá to zlou krev, kdy cizí státy nechtějí otevírat svoje trhy a argumentují u toho ochranářstvím EU. To také uměle udržuje v chudobě subsaharskou Afriku, která potřebuje vyvážet, aby měla prostředky na dovoz,“ uvedl.

„Přitom nedaleký obrovský trh v Evropě se jim kvůli protekcionismu uzavírá, do Ameriky se vyvážet tolik nevyplatí v důsledku efektivnosti tamních moderních obřích farem, v Asii je zase konkurenční levná práce,“ připomněl Bartoň.

Největší šanci pro Afriku tak podle Bartoně představuje evropský trh. „Z globálního pohledu nejsou země EU nějak zvlášť vhodné pro velkovýrobu. V systému malých pozemků, malých farem a mezistátních duplicit přežije na světovém trhu jen ten, kdo investuje do moderních technologií,“ uzavřel.

Podle Bartoně SZP otevírá prostor pro velkou hru lobbistů.

„V zásadě stále platí, že z Evropy přijde balík peněz a jeho rozdělení mezi různé kategorie příjemců je ovlivněno lobbistickou sílou jednotlivých zemědělských organizací. EU ‘jednotně’ určuje jen definice kategorií, mezi které se má rozdělovat, někdy určuje i zastropování,“ řekl Novinkám.

„V Česku existují dvě hlavní fronty lobbistické války – horské oblasti versus nížiny, velké versus malé podniky,“ dodal.

Souvislost mezi SZP a kauzami premiéra Andreje Babiše (ANO) podle analytiků není zcela jednoznačná. „Je pravda, že se v rámci EU vede už mnoho let diskuse o tom, že by velcí průmysloví zemědělci neměli dostávat dotace nebo by jim měly být kráceny,“ uvedl Petr Havel.

„Střet zájmů je samozřejmě v SZP také přítomen, avšak bez vazby na Babiše – jeho definice byla součástí SZP už dříve, nyní se jen zpřísnila,“ dodal.

„Souvislost mezi SZP a premiérovými kauzami existuje jen proto, že ten střet zájmů je všeprostupující,“ doplnil ekonom Bartoň.

Od roku 2021 vejde v platnost revidovaná evropská zemědělská politika pro příští roky. Součástí mají být i nová pravidla pro čerpání dotací. Evropská komise (EK) chtěla, aby nově přímé dotace z hektaru či zvířete byly zastropovány na šedesáti tisících eur pro jeden zemědělský subjekt.

Jasným záměrem je omezení velkých zemědělských koncernů a podpora spíše menších farmářů. Nejvíce odporu vyvolal návrh v Praze a Bratislavě.

„Máme jednoznačně největší podniky, s největší mírou centralizace. Jenom v bývalém Československu stále vyrábějí velkokoncerny a nezdá se, že by se to měnilo. I proto velkokoncerny u nás tolik lobbují, i proto se u nás oproti jiným zemím preferují nížiny před horami,“ vysvětluje kontext českého odporu vůči reformě SZP Petr Bartoň.

„O změně se hovoří už roky, a na nejvyšších úrovních dokonce celé dekády. Je to otázka zcela zásadní pro české a slovenské zemědělství – a nikoho dalšího,“ zdůraznil Bartoň.

„Zastropování vnímám jednoznačně pozitivně, a nejde jen o případ Babiš,“ uvedl agrární analytik Havel.

„Důvodů je téměř nekonečně mnoho, tím nejdůležitějším ale je, že velké koncerny hospodaří na rozsáhlých nepřerušovaných plochách polí, a výsledkem je vodní a větrná eroze, snížená schopnost krajiny zadržovat vodu, a tedy zvýšené riziko sucha a povodní, a tak dále,“ dodal.

Občas se objevují hlasy, že dotace natolik křiví zemědělský trh, že by bylo nejlepší je zcela zrušit. „Teoreticky by bylo možné hospodařit bez dotací, výsledkem by sice byly zřejmě (ale ne určitě) vyšší ceny potravin, ale nebyl by tak, jak je tomu v současné době, křiven trh,“ uvedl Havel.

„Je však třeba vědět, že zemědělství dotuje nejen EU, ale i USA, jižní Amerika, Austrálie, Čína, Rusko, Japonsko či Indie, v řadě zemí je zemědělství nejdůležitějším oborem hospodářství a tamní zemědělci jsou na nějakých podporách závislí,“ připomněl Havel.

„Dotace by tak bylo možné zrušit jen na základě celosvětové dohody patrně v rámci Mezinárodní obchodní organizace (WTO), což pokládám z výše uvedených důvodů za zcela nereálné,“ dodal.

Příkladem pro deregulaci zemědělské politiky jsou reformy, které proběhly v 80. letech na Novém Zélandu. Ten tehdy ustoupil od ochranářských opatření a postupně zrušil drtivou většinu zemědělských dotací.

Ekonom Petr Bartoň je skeptický, že by se něco podobného podařilo v EU. „Deregulace na Novém Zélandu byla úspěšná především v tom, že Zélanďané začali obrovským způsobem hlavně vyvážet například jehněčí a další produkty do celého světa, aby jim platil svět, když vypadla zélandská vláda,“ shrnul.

„Že by se evropské zemědělství přeorientovalo na vývoz po zrušení dotací, aby nahradilo vypadlý příjem, je nerealistické, není ve světovém měřítku konkurenceschopné. Naopak po SZP a s ní spojeným ochranářstvím by se v Evropě měl logicky navýšit dovoz, nikoli vývoz zemědělské produkce,“ uzavřel Bartoň.