KOMENTÁŘ: ČNB udrží růst spotřebitelských cen na uzdě

Také v debatě Jana Švejnara s Tomášem Sedláčkem v ČT z 29. 8. se objevila řada zjevně nepravdivých výroků, na které cítíme potřebu reagovat. Je třeba vést diskusi na základě dat, nikoliv dojmů, což by pro ekonomické experty mělo platit dvojnásob.

Přinášíme proto do debaty několik tvrdých čísel vyvracejících výroky výše uvedených kolegů. Možná podobně, jako kdysi Saturnin cítil potřebu „uvádět románové příběhy na pravou míru“.

Zaprvé, prof. Švejnar se zjevně mýlí, když říká, že ČNB v reakci na pandemii covidu „uvolnila sazby“ později než ostatní centrální banky. V rámci Evropské unie jsme byli naopak první, kdo sazby v reakci na hrozící lockdown snížil, a to rovnou o dva standardní kroky (tj. dvě snížení o čtvrt procentního bodu) již 16. března 2020.

Až den poté následovala polská centrální banka se snížením sazeb ve stejném rozsahu, zatímco maďarská centrální banka bránila oslabení forintu přes vyšší (!) sazby. ECB ponechala své již záporné sazby beze změn a 18. března 2020 oznámila spuštění Pandemického programu nákupů aktiv.

Ano, americký Fed a Bank of England snížily sazby o něco dříve. Reakce měnové politiky ale není stíhací závod, důležité je správné načasování a konzistence měnově politických opatření, která povedou k dosažení inflačního cíle.

Protože měnová politika působí se zpožděním, zhruba touto dobou sklízíme plody rozhodnutí ze začátku pandemie na jaře 2020. A z dnešního pohledu se zdá, že měnová politika byla tou dobou možná uvolněná naopak o něco více, než bylo třeba. ČNB však rozhodovala v době extrémní nejistoty, a proto volila raději razantnější krok.

V případě zvyšování sazeb ČNB, které jsme zahájili letos v červnu a pokračovali v něm v srpnu a které pánové Švejnar a Sedláček označili za přehnanou reakci na vývoj inflace, nejde jen o číslo celkové meziroční inflace (3,4 % v červenci), ale i o poslední dynamiku jeho jádrové složky. Ta je očištěna o ceny pohonných hmot a potravin, které skáčou jednou sem a podruhé tam.

Meziměsíčně (po očištění o sezonní vlivy) totiž v ČR v červenci jádrové ceny vylétly vzhůru druhým nejvyšším tempem ve vyspělém světě, překonalo nás jen hyperinflační Turecko. To už není nezávazná hra na dětském hřišti, ale vážné riziko pro budoucí cenový vývoj.

Účastníci zmíněné diskuse se také odvolávali na údajnou stabilitu inflačních očekávání. To je klíčový indikátor, který velmi pozorně sledujeme. Velmi nás proto zneklidňuje, že očekávání inflace v ročním horizontu podle červnového šetření mezi firmami poskočilo z blízkosti 2 % (tedy cíle ČNB) skoro ke 3 % a že tříletá inflační očekávání se zvýšila až nad tuto hodnotu. Podle šetření Evropské komise v ČR očekává zhruba polovina domácností v následujícím roce další zrychlení růstu cen a tento údaj je blízko historicky nejvyšších hodnot. Co jiného má centrální banku přimět k akci, když ne rostoucí obava veřejnosti z inflace? Kolegové ekonomové by měli bedlivěji sledovat aktuální údaje a ne podléhat vlastním neurčitým dojmům. Luxus takového ležérního přístupu si ČNB dovolit nemůže.

Ani odvolávání se na loni oznámenou novou strategii amerického Fedu, tedy cílování průměrné inflace, v případě ČR nemůže ospravedlnit ignorování rostoucích inflačních tlaků. Na rozdíl od USA i eurozóny totiž v ČR inflace překračuje 2% cíl bez přestávky již více než tři roky. Neobstojí tedy argumentace kolegy Sedláčka, že inflace je u nás stejná jako vloni, takže vlastně O. K. Pokud bychom totiž měli doručit po vzoru Fedu průměrně dvouprocentní inflaci, museli bychom cenový růst v nejbližší době dostat ještě níže pod tuto hodnotu a vynahradit tak předchozí přestřelování našeho cíle. Ostatně jak tvrdí např. kolega Jana Švejnara z Kolumbijské univerzity (a bývalý člen Rady guvernérů Fedu) Frederic Mishkin, měnová politika v USA „hibernuje“ a i samotný Fed možná zaspal správnou dobu pro obrat směrem k potřebnému zvyšování sazeb.

ČNB ale musí brát v úvahu hlavně situaci domácí ekonomiky. Tu dobře popisují data z trhu práce. Míra nezaměstnanosti se podle posledních, červencových čísel snížila znovu pod 3 %. To je skvělý výsledek, který v západní Evropě nemá obdoby, ale vyvolává také tlak na růst mezd. V červnu v průmyslových podnicích rostly mzdy meziročně o 10 % a je zřejmé, že toto číslo odráží mimo jiné i zmíněná vyšší inflační očekávání.

Právě nedostatek zaměstnanců a zvyšující se mzdové náklady trápí české firmy mnohem více než výše úrokových sazeb. Podle šetření, která ČNB spolu se Svazem průmyslu provádí mezi firmami, je nyní hlavní bariérou růstu nedostatek materiálu a zařízení (33 % firem), následovaný nedostatkem zaměstnanců (20 % firem). Problémy s poptávkou podle samotných firem ustoupily do pozadí a problémy s financováním zůstávají zcela marginální.

Neúnosné nároky na růst mezd tažené rostoucími obavami z inflace jsou tedy pro konkurenceschopnost českých firem rizikem výrazně vyššího řádu než dodatečné náklady na jejich financování.

Všechny tyto, a navíc mnohé další – daty podložené – úvahy a analýzy nás vedou k potřebě úrokové sazby postupně zvyšovat a standardním způsobem tak předcházet nadměrnému růstu cen. Mimo jiné proto, abychom dali veřejnosti na vědomí, že je tu strážce, kterému leží na srdci vývoj životních nákladů obyvatel ČR a který udělá, co je v jeho silách, pro to, aby inflace spotřebitelských cen zůstala na uzdě.

Tímto strážcem je Česká národní banka. Ta si na rozdíl od účastníků nedělních debat nemůže dovolit rozhodovat na základě pouhých dojmů, jelikož se za plnění svého mandátu zodpovídá všem občanům České republiky.

Jiří Rusnok je guvernérem ČNB, Vojtěch Benda členem její rady.