Jurečka: Německé mzdy tady ještě léta nebudou, ale sbližujeme se

Není reálné dostihnout úroveň platů v Německu v příštích 20 nebo 25 letech. Ekonomové spočítali, že při současném historickém trendu, kdy se to pomaličku sbližuje, je ten výhled spíše 30 až 40 let.

Mám za to, že ať je tu jakákoliv vláda, má se snažit podporovat zvýšení produktivity, růst domácího produktu. A tím pádem i růst platů a mezd v této zemi.

I já jsem jako dítě zažil v devadesátých letech výroky Václava Klause a Miloše Zemana, že co nevidět doženeme Rakousko a pak budeme dohánět Německo. A vidíme, že to není věc jednoho nebo dvou volebních období.

Znám Petra Fialu, ale třeba předtím i sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotku, roky velmi zblízka. Oba jsou velmi vtipní, mají zajímavé osobní příběhy a koníčky, o kterých lidé často vůbec nevědí.

Já třeba taky sleduju fotbal a hokej, ale znalosti Petra Fialy, který o tom nedávno mluvil v nějakém podcastu, o fotbale včetně celé Premier League jsou neuvěřitelné. Není to jenom profesor, který pořád chodí v saku. Je dobře, když premiér umí ukázat, že má naprosto normální lidské vlastnosti, řeší stejné problémy jako jakýkoliv jiný manžel, táta.

Je správné komunikovat i jinou formou, ukazovat i osobní vlastnosti, které lidé doposud nevnímali.

Je důležité, aby lidé měli na politiky a na jakoukoliv vládu nejvyšší nároky. Není žádná vláda, která by mohla na konci svého působení říct, že jí všichni lidé tleskají, jak byla skvělá. To je možné tak v Bělorusku nebo v severní Koreji, kde vládnou diktátoři.

Na druhou stranu je potřeba říct, že období, kterým jsme prošli - konec covidu, válka na Ukrajině, vysoká inflace, energetická krize - bylo extrémně náročné. Přesto naše vláda nerezignovala na klíčové reformy. Uskutečnila řadu důležitých kroků, ať už jsou to investice do dopravní infrastruktury, revize dávek, digitalizace. Ale chápu, že lidé včetně našich voličů jsou kritičtí.

Kritika by ale také vždy měla posuzovat, jaké jsou varianty. A jestliže je variantou trajektorie Slovenska, což je jednoznačné, když vidíme Andreje Babiše, Tomia Okamuru, kteří si notují s Robertem Ficem, tak rozumný člověk přece ani přes chyby, které jsme případně udělali, nechce, abychom tuto cestu nastoupili.

Pamatuji si velmi dobře podzim roku 2020, kdy v průzkumech hnutí ANO mělo od 25 do 30 procent, zatímco koalice Spolu 15 procent. Vypadalo to, že nemáme šanci. A přesto se nám podařilo rok nato uspět. Je šance, že to současné vládní koaliční strany dokážou i tentokrát.

Já se jednání neúčastním, mám jen zprostředkované informace. Ale v zásadě bude princip stejný jako před čtyřmi roky. Je tu základní klíč rozdělení poměrů, který před čtyřmi roky byl 55, 25 a 20 procent pro ODS, KDU-ČSL a TOP 09. 

Dnes se možná ty poměry drobně opraví a pak se to upraví v krajích podle odhadovaných volitelných míst. Pro mě je důležité, abychom v krajích do čela kandidátek postavili to nejlepší, co máme.

To finálně zatím stanovené není. To, co mohu říct, je ale neoddiskutovatelně jasné: předseda strany Marek Výborný musí být lídr v Pardubickém kraji.

To nechám otevřené. Jestli o to bude u nás lidovců a v koalici Spolu zájem, tak jsem připraven být na kandidátce a být i lídrem. Dává mi logiku, aby to bylo u mě doma v Olomouckém kraji.

Hnutí ovládá Andrej Babiš. Nic se nestane bez toho, aniž by on nerozhodl. Nikdo si nedovolí udělat něco, s čím nesouhlasí. Kdo to zkusil, už v něm skončil, například moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák nebo ostravský primátor Tomáš Macura.

Politický i rétorický styl Andreje Babiše jsem zažíval čtyři roky a já bych v takové koalici prostě už být nechtěl.

Předpokládám, že by to, pokud se nerozhodne sám jinak, asi měl být Zbyněk Stanjura. Je tam doma, je člen vlády jakožto ministr financí a je první místopředseda ODS. Vždycky mi připadalo divné, když politici nekandidovali tam, kde jsou doma.

Proč politik, který má trvalé bydliště v Průhonicích jako pan Babiš, nekandiduje ve Středočeském kraji? Prostě mám někde kořeny, někde žiju, tak mám kandidovat za ten kraj a reprezentovat ho.

Nutné to je. Jsou pro to tři klíčové důvody. Jednak se neustále prodlužuje doba dožití. Současně se rodí méně dětí, což se bohužel prakticky setrvale děje od konce sedmdesátých let. A třetím důvodem je to, že mladí lidé přicházejí později na pracovní trh, což je dáno jak vysokým počtem odkladů při vstupu dětí na základní školu, tak tím, že déle studujeme.

To jsou fakta. Proto ten krok byl nutný. Ostatně přijímají ho v zásadě všechny státy Evropské unie nebo OECD, když realizují důchodové reformy. Buď už je provedly - a dnes už jsou státy s odchodem do penze v 67 nebo 68 letech -, anebo to chystají a připravují.

Musíme to přestat posuzovat pohledem lidí, kteří celý život dělali v jedné práci, v jedné náročné profesi, a je jim dnes šedesát let.

My se tady bavíme o posunování hranice ve věku odchodu do důchodu především u lidí, kteří jsou dnes čtyřicátníky, třicátníky. Těch se týká ten významnější posun. V 67 letech začnou odcházet lidé do penze v roce 2056. To znamená ti, kteří se narodili v roce 1989.

Chování lidí na trhu práce se výrazně mění. Dnešní třicátníci nebo dvacátníci už nepracují deset patnáct let u jednoho zaměstnavatele. Lidé častěji dokonce mění obory. Dívejme se na to optikou existujících trendů a toho, jaká bude realita za dvacet nebo třicet let. Málokdo bude jako můj táta dělat celý život strojvůdce u Českých drah.

Je potřeba vnímat i technologický posun, který tady je a kdy se celá řada náročných technologií, které měly negativní dopad na lidské zdraví, mění.

A pokud jde o psychické dopady, ty dnes neumíme objektivně vyhodnocovat. Souvisejí totiž i s tím, jak je každý člověk osobnostně nebo biologicky nastaven. To se hodnotí velmi těžce.

My jsme do náročných pozic promítli čtvrtou a ve finále i částečně třetí kategorii rizik, která se bude řešit v rámci takzvaného třetího pilíře, kam patří třeba penzijní spoření. To znamená lidi, u kterých neumíme kompenzovat ochrannými pomůckami dopady práce na jejich zdraví, získají buď nárok na předčasnou penzi bez krácení, anebo peníze od zaměstnavatelů na to, aby si mohli platit například předdůchod.

Na to se musíte zeptat pana premiéra. Nicméně do roku 2030 se u mužů nemění vůbec nic a platí stávající legislativa. U žen se podle počtu dětí tato změna děje až od roku 2031 nebo až 2037. 

Plynule navazujeme na to, co se zde realizuje celých třicet let, během nichž se posunula doba odchodu do důchodu mezi jednotlivými ročníky dokonce i o šest měsíců. My ten posun nastavujeme na jeden měsíc za rok.

Může přijít kdokoliv a říct, že to změní. Ale já se ptám, jak potom vyřeší dopady na veřejné finance. A to nikdo z hnutí ANO neřekl.

Oni celé dva roky mluví o tom, že ty parametry budou upravovat, ale nikdy neřekli, aspoň v principu, jak by vypadala důchodová reforma z jejich pera. Nikdy to nepředstavili.

To jsem samozřejmě udělal. Byli skoro dva roky součástí důchodového expertního týmu. Opakovaně jsem je žádal i při osobních jednáních, jež jsem vedl s Alenou Schillerovou, Alešem Juchelkou či Karlem Havlíčkem, ať položí na stůl jakékoliv návrhy. Nepoložili nikdy nic.

Je potom těžké provádět s takovým partnerem z opozice reformu, když na ní vlastně nechce participovat.

Vůbec nesouhlasím, že to nebylo nic platné. Máme tady řešení, které je už dnes v reformě schválené Senátem pro lidi, kteří pracují ve čtvrté kategorii.

A těch 115 tisíc lidí ve třetí kategorii bude podpořeno tak, že zaměstnavatel bude posílat navíc povinný odvod na jejich individuální penzijní připojištění, se kterým budou moci svobodně nakládat.

Budou moci ten benefit čerpat už od prvního měsíce, kdy budou v dané náročné pozici pracovat. Ne až po 2200 směnách, které jsou u čtvrté kategorie potřebné pro předčasnou penzi bez krácení.

Podle reformy člověk, který odpracuje třeba 2100 směn, skoro deset let v náročné pozici, nezíská žádný benefit. Zatímco člověk ve třetí kategorii bude mít už po měsíci práce peníze na svém konkrétním osobním penzijním připojištění, se kterým bude moct jednou nakládat, jak bude chtít.

Je to změna, která nastala ve druhém čtení ve Sněmovně. Já jsem z toho úplně nadšený jako gesční ministr nebyl. Nicméně finální dohodu, kterou jsme po přednesení pozměňovacího návrhu dojednali, považuji za dobrou. Opravdu těm lidem pomůže.

Už se mi ozvala řada lidí, kteří spadají do čtvrté kategorie a chtěli by raději řešení určené pro třetí kategorii, protože jim přijde lepší. Nabízí totiž benefit, který budou moci využít v různých variantách. Budou moci ty peníze i převést svým nejbližším, pokud by nedej bože zemřeli a nedožili se penze. Myslím si, že v tomto ohledu to daným lidem přinese potřebné zabezpečení. Účinné bude od roku 2026.

Připravuje to především ministerstvo financí. Základní dohody jsou takové: povinný odvod zaměstnavatele, který by měl být na úrovni čtyř procent hrubého výdělku daného člověka. Měl by jít na jeho individuální účet, který si tedy musí zřídit a přispívat na něj sám minimálně sto korunami měsíčně. To je, myslím si, lehce splnitelná podmínka.

Základní množina těch lidí bude úplně stejná jako v původním návrhu schváleném vládou. To znamená, že se to bude týkat zaměstnanců ve třetí kategorii, kteří mají na svých pracovních pozicích výraznou celkovou fyzickou zátěž, vibrace nebo vysoké a nízké teploty.