Jurečka: Důchodový věk bude podle profese a vzdělání

Informoval jsem tam o tom, jaký je stav a výhled, jak se vyvíjí deficit důchodového systému. Když nic neuděláme, tak kolem roku 2050 překročí pět procent hrubého domácího produktu. Což by v přepočtu na dnešní ceny bylo více než 300 miliard korun v minusu. Připomínám, že loni byl důchodový systém v minusu 17 miliard. V letošním roce je odhad až 80 miliard korun. To je dlouhodobě neudržitelné.

Je potřeba to rozlišit na lidi, kteří jsou dnes v důchodovém nebo předdůchodovém věku, a na generaci takzvaných Husákových dětí.

Pro ty, kteří se narodili před rokem 1973 se určitě nic měnit nebude.

Z hlediska stability je důležité, aby zůstala současná průměrná délka vyplácení starobního důchodu na 21,5 roku.

Chci, abychom hledali cesty, jak věkovou hranici nastavit s ohledem na dvě věci – jednak na prodlužující se délku dožití a také délku života ve zdraví a pak na to, že se mění doba, kdy lidé začínají být aktivní na pracovním trhu. Přicházíme na něj s prodlužující se dobou studia později, a to je potřeba do systému promítnout.

Jsem si samozřejmě plně vědom toho, že jsou tady fyzicky náročné profese, kdy je pro lidi, kteří v nich pracují celý život, problém vydržet do 65 let. Proto chci, aby systém měl férovou a spravedlivou flexibilitu. A aby bylo jasné, že jestliže někdo začal pracovat v 18 letech a dělal náročnou profesi, bude moci odejít do důchodu dříve bez toho, že by mu byl krácen. Protože zaměstnavatel by za něj měl odvádět vyšší pojistné, aby se nevytvářel deficit, aby byla vyrovnaná bilance.

Takže nemám rád formulace, které někde běhají v médiích, že se bude posouvat paušálně hranice odchodu do důchodu. Tímto směrem se nechci vydat, chci, abychom opravdu odlišovali různou náročnost profesí a to, kdy člověk na pracovní trh přichází. Tedy to, že někdo začal pracovat a přispívat do důchodového systému po vyučení a někdo po dokončení doktorandského studia.

Bylo by nefér komentovat detailní parametry, dokud to nebudu mít projednáno se všemi politickými partnery. Variant řešení máme několik a pro mě je klíčové, aby systém narovnal některé záležitosti například i v oblasti odvodů a poměru toho, kolik potom člověk získává v důchodu.

Třeba u osob samostatně výdělečně činných nebo lidí pracujících na dohody, aby potom také mohli mít důstojné důchody. Ale konkrétní parametry zatím neřeknu. Jednak je máme ve variantách, jednak nebudu tyto věci vzkazovat přes média.

Dnes narůstá objem pracovní aktivity přes dohody, je to až kolem 60 miliard korun ročně. A pojistné je odváděno jenom ze dvou miliard korun, tedy velmi malé části z nich. Ten problém se plně projevil v době covidu, kdy najednou velká část lidí byla bez příjmu i bez ošetřovného, protože sice pracovali, ale neměli z toho odváděno pojistné. Takto to dál nemůže fungovat.

Pro mnoho lidí v mladém nebo běžném produktivním věku je to věc, o kterou se úplně nestarají, a pak přijde moment, kdy mají dostat důchod, a najednou jsou velmi nepříjemně překvapeni, že z něj nebudou schopni vyžít. Tyto věci je potřeba férově narovnat. Nemůže to být tak, že člověk, který neodvádí prakticky nic, získává až čtyřnásobek částky, kterou mu stát a společnost vyplácí v důchodech. To jsou věci, které vytvářejí nerovnosti a zvyšují deficit, o němž jsem mluvil.

Pořád musí být odlišeno, že je tu ideální stav, kdy člověk pracuje na standardní pracovní poměr, a že dohoda je něco, co je jenom doplňkem. Budeme chtít systém, který bude evidovat dohody, který bude schopen zabránit jejich řetězení a který nastaví i férové odvody.

I v tomto případě platí, že zvažujeme různé varianty. Určitě chci, aby byl systém nastaven spravedlivěji, živnostníci totiž někdy dostávají velmi nízké důchody. O konkrétních částkách navýšení nyní jednáme. Záměrem je férový systém, který lidem zajistí i v budoucnu férové důchody.

Chceme registrovat dohody a bavíme se o limitu zpojistnění. I zde jsou nové příjmy do rozpočtu, které by mohly být v jednotkách miliard korun.

To je věc, kterou chci řešit s ministrem zdravotnictví. Jde o větší motivaci ve zdravotní péči. Například by mělo být zohledněno, zda lidé chodí, nebo nechodí na preventivní prohlídky. Chci větší provázanost zdravotního a sociálního systému třeba z hlediska rehabilitací. Protože v evidenci vidíme, že například pacient po operaci odešel z nemocnice, ale už po jeho odchodu nesledujeme úspěšnost rehabilitace a zapojení se zpátky do běžného života, do pracovního trhu.

Podívejme se na to z pohledu veřejných financí, udržitelnosti důchodového systému do budoucna. Jsou země, kde oproti České republice už dnes lidé chodí dokonce i výrazně později než v dnešních 65. Podívejme se také na demografické údaje, které jsou hodně důležité, když chceme srovnávat Českou republiku a Francii.

Ve Francii byla dlouhodobě výrazně vyšší porodnost než u nás a zároveň se Francouzky často vracejí do práce už čtyři měsíce po porodu. U nás je to po dvou až čtyřech letech. Demografický deficit je v České republice za posledních 30 let zhruba až 900 tisíc nenarozených dětí. Ve Francii je to díky porodnosti i migraci nižší. To jsou ti budoucí poplatníci, kteří nám chybějí. Kdyby tady byli, vůbec nemusíme o zásadních změnách důchodového systému hovořit.

Ano. Osobně ho považuji za velmi důležitý, a proto v návrhu parametrů důchodového systému považuji za klíčové ty, které se týkají mezigenerační solidarity. To je zaprvé už zavedené výchovné, tedy pětistovka za vychované dítě k důchodu. Pak navrhujeme jeden procentní bod z pojistného, který by mohly převádět pracující děti přímo na výplatu důchodů svých rodičů. A pak je velmi důležitá věc, která by měla přispět ke stabilizaci systému, a to je společný vyměřovací základ manželů. Že by si manželé mohli každý rok říct, že mají rozdílné příjmy, že si to spojí, a z toho se bude počítat budoucí výměra jejich důchodů.

To je důležité i třeba proto, že když se manželství rozpadne, tak manželka, která se mnoho let před rozvodem víc věnovala výchově dětí a měla nižší příjem než manžel, je tím postižena i do budoucna. Což se u rozvodu nezohledňuje. Bylo by férové, aby se o věci manželé dělili rovným dílem i v těchto situacích.

Důchodová reforma musí také vyslat jasný vzkaz lidem, že klademe důraz na děti jakožto základ celého průběžného systému.

Pokud budeme upravovat valorizační mechanismus, bude muset být úprava taková, že nebude podporovat rozevírání nůžek mezi starobními důchodci.

Zásadní problém současného schématu je, že při vysoké inflaci velmi výrazně pomáhá zvyšovat důchody nadprůměrné, vysoké, ale u lidí se třetinou a čtvrtinou nízkých důchodů zvýšení nepokrývá nárůst spotřebního koše jejich životních nákladů. A já se chci soustředit na to, abychom to v okamžiku, kdy bude docházet k těmto specifickým situacím, lépe dokázali vyvážit.

Těch variant je tam více.

Nejsem přímo zodpovědný za otázku třetího pilíře, to je záležitost ministerstva financí. Ale s ministrem Stanjurou jsem o tom tématu několikrát jednal a snažím se, aby dostal několik parametrických úprav.

Jednak bych chtěl, aby nebylo možné si potom vybrat jednorázově celou částku se státní podporou, ale aby tady byla určitá předvídatelnost toho, že ten člověk ty prostředky bude opravdu používat na zabezpečení ve stáří v nějakém čase.

Zároveň chci, abychom otevřeli větší možnost zúročení těchto vkladů. Tady si myslím, že je velký prostor, abychom to provázali třeba s klíčovými investicemi státu, například do výstavby jádra nebo výstavby silnic, kdy, až ty peníze budou potřeba pro ty, kteří si střádali, by se to mohlo krýt právě z výnosu takovýchto investic, jako je výroba elektřiny a její prodej nebo výběr z mýta v případě dálniční infrastruktury. Jsou to modely, které fungují v některých jiných státech, třeba severských.

Spíše to vnímám tak, že se chce zapojit do komunikace a osvěty. Důchodová reforma je téma, které může být zneužitelné v tom, že někdo může vytvářet lži a lidi strašit a říkat jim, že se nedožijí důchodu nebo že nebudou mít důchod a podobně.

Naopak, důchodovou reformu děláme proto, aby lidé měli zabezpečené důstojné podmínky ve stáří, aby systém byl dlouhodobě udržitelný. A já budu moc rád, když se prezident zapojí do vysvětlování toho, proč je důchodová reforma potřeba. Děláme to i proto, aby veřejné finance byly vyrovnané.

Ohrožuje je to z hlediska jejich životní situace. Mně to rozhodně není jedno, intenzivně se tím zabývám, každý týden si­tuaci na úřadech práce řeším. Bohužel ale nemám některé kompetence, které má vedení úřadu práce. Já mohu udávat směr a přinášet doporučení, což dělám.

Řekl jsem, že jsem připraven dělat změny v systemizaci pracovních míst, když o to budu požádán. A také jsem nastínil, jak by to mělo vypadat – že by mělo dojít k posílení úřadu v Praze, ve středních Čechách, k posílení v odměňování zaměstnanců, aby jejich nábor mohl přivést nové lidi. To dnešní zákony umožňují. Ale musí to udělat generální ředitelství.

Od září denně k tomu generálního ředitele Najmona vyzývám jak formálně, tak neformálně. Ale ty podstatné změny, které by k tomu vedly, zatím bohužel nenastaly.

Už dnešní zákon o státní službě dává úřadu práce možnost, jak lidi například v Praze nebo někde, kde je potřebujeme, vzít do stavu, odměnit výrazně více. Akorát toho úřad práce nevyužívá.

Finanční prostředky, které byly potřeba na dobré odměňování, jsem v loňském roce zabezpečil. Bylo to 580 milionů korun, které šly na navýšení odměňování. Jsem připraven to udělat i v letošním roce. Ale systémové kroky musí z manažerského hlediska udělat generální ředitelství. Toto prostě ministr nemůže, nemá k tomu kompetenci.

Ano, na to se připravujeme. Chci, aby skončily nedůstojné debaty o minimální mzdě a aby byl předvídatelný mechanismus, který bude odpovídat vývoji v ekonomice. Zvažujeme to, že by minimální mzda byla stanovena jasným poměrem buďto vůči průměrné mzdě, nebo vůči mediánu mezd. Myslím si, že cíl by měl být v příštích pěti letech někde mezi 45 a 50 procenty vůči průměrné mzdě. Bude ještě záležet, jakým způsobem se při jednání se zaměstnavateli a odbory dohodneme na tom, co bude dál se zaručenou mzdou.

Výrazná změna nastává v oblasti předvídatelnosti práce u lidí na dohody. Každý člověk, který pracuje, by měl vědět, kdy, kde, v jakém rozsahu má práci vykonávat. Také pokud třeba dlouhodobě pracuje na dohody, musí mít jasně definované podmínky pro nárok na dovolenou. Pak jsme tam zakomponovali důležitou věc pro sladění rodinného a pracovního života.

To jsou základní podmínky pro home office. Zavedli jsme základní parametry pro to, jak ho využívat, jak o něj firmu požádat. A také aspoň základní definovanou částku, pokud se na tom zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne, kterou bude firma zaměstnanci při práci z domova proplácet na náklady spojené s elektřinou nebo spotřebou vody.

To zamítnutí by nemělo být formálně vycucané z prstu. Ale mělo by opravdu říci jasně a poctivě, že daný zaměstnanec dělá práci na pozici, kde prostě práce z domova není možná. Má to vést primárně k tomu, aby se zaměstnavatel snažil najít cestu, jak home office umožnit. Většina zaměstnavatelů to začíná v poslední době dělat, protože jak je nedostatek lidí na pracovním trhu, tak se snaží více vycházet zaměstnancům vstříc.

Ty náhrady jsou vodítko. Už dneska zákoník práce zná princip, že pokud zaměstnanec pracuje například z domu nebo má s tím spojené náklady, tak má dostat kompenzaci. My jsme vyslyšeli i volání některých zaměstnavatelů, kteří říkali, že není vždycky jasné, které náklady do toho zahrnout a které ne. Proto tam tato částka je nastavena.