Článek
Letos to bylo 50 let od zahájení výroby Coca-Coly v Československu. Ale první věc, co člověka napadne, je, že už v roce 1959 tu vznikla Kofola. Tu jsem vždy vnímal do značné míry jako režimní alternativu právě západních limonád jako Coca-Cola nebo Pepsi...
Ono to má ještě hlubší kořeny, pokud jde o hledání alternativ colových nápojů a neovocných limonád. Kofola, i když je kofeinová a černá, je v zásadě pořád klasická ovocná limonáda. Proto je její chuť tak výrazně odlišná od colových nápojů. Základem je ovocný sirup s bylinkami a lékořicí obohacený kofeinem. Jedním z možných motivů mohlo být využití kofeinových zbytků po pražení kávy.
| Martin Franc |
|---|
| Historik, který se specializuje na dějiny stravování a výživy v 18. až 20. století, na dějiny životního stylu a konzumu v Československu v letech 1945 až 1989 a na sociální dějiny vědy. |
| Původně studoval archivnictví, pomocné vědy historické a dějiny umění. Na počátku 90. let při studiu archivnictví narazil na přínosy francouzské historické školy Annales, která obrátila pozornost k vývoji kultury (ve smyslu civilizace). |
| Věnoval se dějinám raného novověku a tíhnul zejména k 18. století. V diplomové práci se potom věnoval regulaci cen potravin v Praze na začátku 18. století. K oblasti dějin stravování tíhl také kvůli tomu, že jeho maminka sbírala kuchařské knihy. |
První colový nápoj byla až v roce 1967 Arocola. To byl první nápoj, který se v určitých parametrech přibližoval Coca-Cole. Problém u Coca-Coly bylo to, že byla v celé Evropě vnímána jako symbol americké společnosti a amerického životního stylu.
Bylo by možné očekávat, že americkou společnost a americký životní styl bude režim spojovat s kapitalismem. Jak tedy mohl ideologicky zdůvodnit, že v roce 1971 chceme a potřebujeme v Československu vyrábět Coca-Colu?
Je třeba upřesnit ty letopočty. Začátek 70. let si už spojujeme s normalizací, érou Gustáva Husáka a mocenské skupiny kolem něj. Nicméně jednání o příchodu Coca-Coly do Československa byla zahájena už v té předchozí etapě ve druhé polovině 60. let. Trvala však tak dlouho, že k realizaci došlo až v roce 1971.
Za druhé je třeba si uvědomit, že husákovský režim byl ideologicky velmi vyprázdněný. Šlo mu jen o mocenské mechanismy a nešlo mu o hledání nějakého autentického socialistického životního stylu. Z tohoto důvodu se výrazněji nestavěl proti podnětům z konzumního západu, které výrazně přicházely na konci 60. let. Neměl ideologickou sílu, aby nabídl nějakou životaschopnou alternativu.
Rok po srpnové okupaci odstartovaly masové protirežimní protesty. Vyžádaly si pět mrtvých
Oficiálním zdůvodněním bylo poskytnout osvěžující nápoj zejména pro motoristy. Kromě toho nová politická garnitura zakládala svůj program na zvyšování životní úrovně – odstranění problémů v zásobování, program bytové výstavby a tak dále. Součástí toho bylo i rozšíření nabídky potravin o exkluzivní zboží, do čehož spadala i Coca-Cola. Zlepšení materiální úrovně života běžných občanů tvořilo jeden z pilířů stability jejich moci.
Řekl jste, že Coca-Cola tehdy byla exkluzivní. Projevovalo se to na ceně? Musel bych za ni tehdy v restauraci zaplatit výrazně více než za nějakou alternativu?
Tehdy to byl drahý nápoj. V obchodě stála čtyřnásobek toho, co pivo, a v restauraci III. cenové skupiny (tedy běžné restauraci) dokonce sedminásobek. Kofola byla mnohonásobně levnější.
Jak vůbec taková vyjednávání o licenční výrobě probíhala a kdo to tu tehdy vyráběl?
Jak jsem naznačil, vyjednávání probíhala dlouho. Původně se Coca-Cola jen dovážela a prodávala v síti obchodů Tuzex. V druhé polovině 60. let se také firma účastnila ročníku Ex Plzeň, největšího gastronomického veletrhu u nás přístupného široké veřejnosti. Americká firma tam proslula tím, že tam návštěvníkům rozdávala svoji limonádu z plechovek zdarma.
Regionální rozdíly byly poměrně výrazné. Řada z nich přetrvala i do 80. let, a zrovna zmrzlina je krásný příklad toho, že v každém regionu to bylo jiné
Pro výrobní závody bylo prvním kontaktem s touto americkou společností, že jí začaly dodávat lahve. Prvním podnikem, kde se vyráběla, byla Fruta Brno. K tomu bych dodal, že Československo nebylo první zemí socialistického bloku, kam Coca-Cola přišla. V Bulharsku, kde byla dříve, to odůvodňovali cestovním ruchem.
Vzpomněl jsem si na scénu z německého snímku Goodbye, Lenin! Když tam maminka upadne do kómatu těsně před pádem Berlínské zdi, její syn po jejím probuzení předstírá, že k pádu režimu vůbec nedošlo. V jedné scéně se naproti jejímu pokoji na paneláku objeví reklama na Coca-Colu, ke zděšení všech v pokoji. Znamená to, že v NDR Coca-Cola nebyla?
V NDR na rozdíl od Československa, Bulharska nebo Maďarska skutečně nebyla. Připomněl bych ale, že například v Sovětském svazu se od první poloviny 70. let licenčně vyráběla Pepsi. Ta potom přišla v druhé polovině 70. letech i do Československa. V českých zemích byla méně dostupná, protože se vyráběla na Slovensku a tam se také z velké části distribuovala.
Před lety jste řekl, že národní jídlo je konstrukt a za Jana Nerudy jím byly švestkové knedlíky, zatímco knedlo-vepřo-zelo byl marketingový tah restauratérů kvůli párování s pivem. Nevím, nakolik jste sledoval předvolební dění, ale objevila se tu v kampani debata o zmrzlině. Jedna ze stran přišla s tím, že bude v kampani rozdávat jahodové sorbety. Druhá se proti tomu vymezila s tím, že nejde o naši tradiční zmrzlinu, že tradiční je točená vanilková a čokoládová.
U zmrzliny si musíme uvědomit, že je zpravidla distribuovaly komunální podniky. To znamená, že tam byly jisté regionální rozdíly. Něco podobného platí i o limonádách, které vyráběly podniky decentralizované na úrovních krajů. Podobné to je také u pivovarů. Například na Kutnohorsku všude převažovala značka piva Dačický, kterou vyráběl pivovar v Kutné Hoře. Nebyl důvod, aby se Dačický vozil do Prahy.
Slovenští komunisté rozvěsili billboardy s Husákem
Se zmrzlinou to bylo hodně podobné. Vyrábělo se několik směsí. Nebylo 120 druhů zmrzliny v jednom obchodě. Celkem se třeba regionálně mohlo střídat na jednotlivých stáncích 12 druhů.
I to je důvod, proč působil tak nevěrohodně seriál Žena za pultem. Nebylo to tím, že by se zobrazované potravinářské výrobky v běžné obchodní síti vůbec neprodávaly. Nikde jste ale nenašel prodejnu, kde se prodávaly všechny druhy současně. Například v Ženě za pultem se běžně objevuje krabicové mléko, které se v Československu skutečně vyrábělo. Jenže pouze na Slovensku a prodávalo se pouze v tamních krajích. Takže ani v Praze jste v 70. letech nic takového nedostal.
Navzdory celospolečenské nivelizaci byly regionální rozdíly poměrně výrazné. Mnoho z nich se začalo zmenšovat až v průběhu 80. let, kdy se dobudovaly velké potravinářské podniky, které svými výrobky zaplavovaly celý trh. Mnoho rozdílů však přetrvávalo a zrovna zmrzlina je krásný příklad toho, že v každém regionu to bylo jiné.
Jinými slovy každý bude mít tu vzpomínku jinou. Například v Hradci Králové si budeme pamatovat, že U Zvonečku byla odjakživa jahodová, ale někdo z jiného města bude mít vzpomínku na tradiční čokoládovou...
Přesně tak.
Další přesah do současnosti: Objevují se názory, že tehdy bylo všechno levnější. Je možné to v obecné rovině srovnat? Můžeme říct, jestli bylo levněji, nebo naopak dráž?
Srovnává se to velice těžce, protože to má velká úskalí. Tehdy se mnohem větší procento platů pohybovalo kolem průměru. Rozdíly od průměru nebyly tak výrazné jako dnes, medián a průměr si byly mnohem blíž.
Kromě toho se změnila skladba rodinného rozpočtu. Před rokem 1989, zejména v 50. a 60. letech, dala rodina mnohem větší procento svého rozpočtu za potraviny, než je tomu dnes. Mnohem nižší byly v poměru k ostatním rodinným výdajům náklady na bydlení, na kulturu nebo zdravotnictví. Těžko pak porovnávat kvalitu vzhledem k obrovskému technologickému pokroku.
Byty na sídlištích byly v 70. letech dostupné buď pro lidi, kteří pracovali v nějaké konkrétní profesi, případně museli mít vážně hodně peněz. Samozřejmě tam fungovala i nezanedbatelná míra protekce
Měnily se i relativní ceny potravin. Například kuřecí bylo před rokem 1989 relativně dražší druh masa. Naopak hovězí bylo velmi levné. Dnes je to přesně naopak. Proto jsou ta srovnání velmi složitá. Pokud se ale budeme bavit čistě o podílu potravin na výdajích domácnosti, tak je podíl v naprosté většině domácností nižší.
Jak moc odpovídá tehdejší realitě film Kulový blesk? I když tam bude nějaká míra nadsázky, nepůsobí to, že by tehdy bylo zrovna dostupné bydlení.
Jde o velmi komplexní otázku. Zejména v první polovině 70. let se bytová situace objektivně zlepšila. Jak pokud jde o počty nových bytů, tak pokud jde o kvalitu bydlení pro nezanedbatelnou část lidí. Pokud se někdo přestěhoval ze starého činžáku na sídliště, většinou to pro něj znamenalo neuvěřitelné zlepšení – že měli vlastní koupelnu, dálkové topení a podobně. Na druhé straně lidé často trpěli pocity vykořeněnosti a komunitní život v panelácích byl velmi problematický. Navíc například bytová jádra z umakartu nevynikala zrovna kvalitou a užitnými vlastnostmi.
Stát prodal bývalé sídlo Tuzexu u hlavního nádraží v Praze
Navzdory tomu, že nájmy byly formálně velmi nízké, bydlení bylo považováno za vysoce cenný statek. Lidé kvůli tomu byli ochotni hodně obětovat. Leckdy to byl důvod ke změně zaměstnání, aby dostali podnikový byt. V řadě podniků šlo o hlavní lákadlo.
Na druhé straně třeba příjmy špičkových odborníků, například právníků nebo lékařů, byly neporovnatelně nižší než dnes. To jim komplikovalo život i v této oblasti. Dnes mají mnohem lepší možnosti zajistit si bydlení, které jim vyhovuje. Před rokem 1989 existovala také různá omezení. Nájemné u bytů, které byly vyšší než určitá norma, u takzvaných nadměrných bytů výrazně vzrostlo. Mohlo se to týkat třeba starého páru důchodců, který žil ve velkém bytě.
A jak moc tedy ta satira v Kulovém blesku odpovídala realitě? Co z toho, co se tam zobrazovalo, odpovídá realitě, a co z toho už byla nadsázka?
Je tam samozřejmě určitá míra nadsázky. Nicméně ten základní princip řetězových výměn existoval. Stejně tak odpovídá realitě, že řada lidí žila v naprosto nevyhovujících podmínkách a z různých důvodů nebyla schopna je změnit.
Byty na sídlištích byly v 70. letech dostupné buď pro lidi, kteří pracovali v nějaké konkrétní profesi, případně museli mít vážně hodně peněz. Samozřejmě tam fungovala i nezanedbatelná míra protekce.
Mluví se o tom, že v této oblasti byla větší rovnost, přitom řadě lidí pomohly konexe k tomu, aby se k bydlení dostali rychleji, a ti, kteří neměli, měli smůlu...
Čekací doby na byt pro člověka, který neměl žádnou protekci ani jiný argument, který by ho posunul výše, byly velmi dlouhé. V 70. letech se částečně zkrátily, ale to neznamená, že by zmizely. Spousta lidí tak žila naprosto nevyhovujícím způsobem a na nový byt musela čekat mnoho let.
Někteří lidé říkají, že tehdy byly některé potravinářské výrobky kvalitnější. Je to pravda?
Pamětníci řezníci říkají, že když se dnes vyrábí šunkový salám podle normy ČSN z roku 1977, tak je dnes kvalitnější než tehdy. Dnes jsou totiž schopni si opatřit lepší suroviny. Nejde jen o maso, ale také třeba koření, jehož byl někdy nedostatek a musely se používat náhražky. Navíc dnes je zvykem užívat trochu větší porce koření než v minulosti.
V minulosti byly odchylky od průměru minimální. Úroveň byla v zásadě stejná. Dnes máte množství nejrůznějších salámů v nejrůznější kvalitě.
Na druhou stranu právě šunkový salám je potravina, kde výpovědi pamětníků konzumentů vyznívají nejvíce ve prospěch minulosti. Jde o velký paradox, protože to tajemství je v tom, že se tehdy do něj z úsporných důvodů v rozporu s normou přidávalo trochu hovězího masa. Výborně se to osvědčilo, to z retro šunkového salámu dělá to retro a to, co pamětníky přitahuje.
Může to souviset také s tím, že si lidé na něco zvykli a neradi to mění? Že jim třeba kvalitnější věc nemusí vyhovovat tolik, jako něco, co jedí 20 let?
Samozřejmě je člověk vždycky ovlivněn tím, co jedl v mládí nebo v dětství. Když něco jíte 20 let, jste citlivý na to, aby vám tu chuť změnili. Roli hraje také vnímavost vůči chuti. Mladší lidé jsou v tom vnímavější a více se jim to vrývá do paměti.
Mění se ale také vnímání průměru. V minulosti byly odchylky od průměru minimální. Úroveň byla v zásadě stejná. Dnes máte množství nejrůznějších salámů v nejrůznější kvalitě. A který je ten šunkový salám, se kterým to budeme srovnávat? Starší lidé, kteří jsou sociálně níž, si třeba budou kupovat hodně levný a nekvalitní salám.
Když srovnáte nějaký hodně hnusný párek z toho rozsáhlého výběru s tím průměrným před rokem 1989, tak vám samozřejmě vyjde, že ten tehdejší byl lepší. Protože dnes jíte ten vysoce podprůměrný, který se tehdy ani nevyráběl. Ale řada lidí si může dovolit koupit nadprůměrný výrobek, který je zase lepší než to, co bylo tehdy.
