Firmy bojují s drahými energiemi, vláda příliš nepomohla, říká šéf svazu průmyslu Rafaj

Stále očekáváme, pokud se tedy nakonec vyřeší problém se cly, pozitivnější růst než loni. Na druhou stranu, když se podíváme na čísla ohledně nových zakázek, ta jsou teď mírně záporná. Trh je skutečně rozkolísaný a každý odběratel je opatrný, co od dodavatelů objednává.

Česko má v této oblasti v Evropě v současnosti obrovský náskok. Viděli jsme, že mnoho států svůj obranný průmysl ukončilo nebo jej stavělo do kolonky něčeho negativního, čemu se nechtějí věnovat a raději jen nakupovaly to, co potřebovaly, jinde.

Situace kolem Ukrajiny a toho, co se teď děje ve světě, všechny probudila a začali se k tomu vracet. Ale my jsme vyráběli celou dobu a ponechali si tady kompetenci být významným hráčem. Máme tři obrovské firmy, které jsou úspěšné ve světě, a k tomu celou řadu malých a středních firem, jež jsou schopné dodávat nejen základní hardware pro obranný průmysl, ale i software a nové myšlenky.

Ano, hovoří o centrálním fondu ve výši 800 miliard eur, tedy asi dvacet bilionů korun, a o uvolnění dluhových brzd na úrovni jednotlivých států, aby se na obranu mohlo dávat více peněz.

Ale upozorňuji na to, že výsledkem by nemělo být to, co teď slýchám v mnoha strojírenských firmách, tedy že se vyvedou z aktuální krize tím, že budou vyrábět pro obranný průmysl. Nesmí jít pouze o rozšíření výrobních kapacit, ale i o využití všech prostředků, které se nabízejí, do inovací.

Protože Evropa chce vybudovat nové inovační pilíře a to je pro Česko důležité. Abychom po deseti letech neřekli, že jsme montovnou pro obranný průmysl, ale že jsme tady vymysleli pokročilé věci. Během té cesty, když jste ve výzkumu, vytvoříte spoustu různých idejí, které jsou uplatnitelné i v běžné komerční sféře.

Právě na oblast inovací. Abychom dokázali dát dohromady lidi, kteří jsou schopni přinášet nové procesy, lepší ideje a propojit je s firmami, které umějí vyrábět a mají zákazníky. Bohužel to se v Česku moc neumí, armáda je jakoby za ostnatým drátem a není ochotna vytahovat to, co potřebuje vyvíjet, ven.

Dnes máme první velký program PRODEF, který má mít dvě nohy: přeshraniční inovativní spolupráci a výzkum na zakázku české armády. A tady teprve čekáme, co z toho vzejde.

V rámci inovací se můžeme zapojit nejen do výroby železa, tedy hardwaru, ale i softwaru, který ty systémy řídí.

Nedávno jsem hovořil s Lucií Brešovou, jejíž fond vyhledává inovace v obranném průmyslu. Teď třeba řeší myšlenku, jak nastavit drony, které při startu vojenského letounu rozptýlí ptáky tak, aby drahou stíhačku nezničili. A přesně to bude poté sloužit i civilnímu letectvu.

Stejně jako to byl případ mikrovlnné trouby nebo navigačního systému GPS původně vyvinutého pro armádu. Dnes je běžné dostupný a všichni jej využíváme.

Do určité míry není špatné být subdodavatelem, ale je důležité, jaká inovativnost na tom produktu je.

To znamená, že pokud dodám konkrétní technologii nebo software do stíhačky, můžu na tom mít zajímavou marži. Pokud ale budu dodávat pouze vylisovaný plech, bude marže zákonitě nižší.

Je to stále obrovský problém Evropy a důvod, proč zejména energeticky náročný průmysl má potíže. Evropa si musí vyřešit problémy, které si přidělává sama, jako je přidávání ceny emisní povolenky do cen energií. Ta se v závislosti na vývoji své ceny na celkových nákladech na energie podílí až několika desítkami procent.

Zároveň se do cen promítají i další platby spojené s budováním energetické infrastruktury a to evropské firmy zatěžuje a vede ke ztrátě konkurenceschopnosti.

Dlouhodobě zde máme systém, kdy se náklady do investic do přenosových sítí propisují do poplatků firem za energie. Když jste energeticky náročná firma, platíte velkou část celého vybudování přenosové sítě. A to i v případě, že se jedná jen o jednu továrnu v jednom místě, která má navíc svou vlastní vnitřní energetickou síť. Takové podniky platí největší podíl výstavby energetických sítí pro obnovitelné zdroje a podobně.

Musíme si uvědomit, že energeticky náročný průmysl není ten, který se nemodernizoval, ale ten, který z fyzikálních důvodů prostě potřebuje víc energií. Na výrobě kachličky se energie podílí z hlediska nákladů třiceti procenty, u výroby louhu představují energie polovinu celkových nákladů na výrobu.

Jsou to železárny, automobilky, výrobny kachliček. Mají vlastní energetické systémy, a přesto platí velké náklady za budování sítí, které se stavějí proto, že si Evropa vymyslela, že chceme mít větší podíl obnovitelných zdrojů. Potom se za tyto peníze do pole táhne připojení kvůli solárním panelům a podobně.

Chtěli jsme to alespoň pro ty energeticky náročné firmy. Tato vláda nás zdanila víc než kterákoli předtím, to je jisté. Je pravda, že po jednání s premiérem Petrem Fialou (ODS), jsou platby teď trochu nižší. Ale na úrovni roku 2021 to stále ještě není.

Pořád ještě žádáme, aby to platilo alespoň od druhého pololetí letošního roku.

Abychom pořád nemluvili o Německu, například na Slovensku firmy, u nichž představují energie značnou část nákladů, platí na poplatcích asi desetinu toho, co české firmy.

Německo a řada dalších zemí jdou touto cestou už dlouho také, protože si uvědomují, že tento průmysl je pro ně klíčový a zajišťuje jejich soběstačnost.

Plně podporujeme všechna rozhodnutí Evropy a Česka vůči Rusku, protože jedním z největších problémů, který dnes řešíme, je válka. Dopadá to na všechny a všichni to platíme. Myslet si, že Rusko bude válčit na Ukrajině dál a my budeme odebírat jeho levný plyn, je špatně.

Nicméně ruský plyn v minulosti hrál významnou roli, a pokud by v budoucnu byla situace bez války, tak se ruský trh bude pravděpodobně opět vracet do hry a asi bude mít vliv na nižší cenu. Ale pro mě osobně je teď důležité, aby válka skončila.

Nedovedu si představit, jak by vypadaly služby v Praze, kdyby se najednou všichni Ukrajinci vrátili domů, což bych jim ale samozřejmě přál. Musíme si uvědomit, že v hlavním městě byl vliv absolutně markantní a hotely a restaurace a celá řada služeb by se po covidu vůbec nerozjely. A tak to je nakonec po celé České republice.

Trh práce je jedním z největších problémů v Česku, chybějí nám lidé. A až začnou odcházet do důchodu generace Husákových dětí, to bude teprve náraz.

Všichni si musíme uvědomit, že Evropa tady dvacet let budovala zelený směr. Obchodování s emisními povolenkami platí od roku 2004. Když jsme proti tomu v letech 2014 a 2015 jako oceláři bojovali v Bruselu, tady tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Politici k tomu přispívali všichni. Teď jsme se dostali do fáze, že jsme si nakladli obrovské množství nesplnitelných cílů. Neplýtval bych vůbec energií nad tím, abych se hádal o tom, kdo za to může. Plně bych se soustředil na jednání Evropské rady, která musí ta nastavení změnit.

Termín omezení emisí o devadesát procent v roce 2040 není dosažitelný. Rok 2035 pro ukončení prodeje automobilů se spalovacími motory rovněž ne. Cíle pro vodík, tak jak jsou nastavené, také nejsou dosažitelné. Musíme totiž využívat i vodík z plynu.

Je potřeba podívat se pravdě od očí a neupouštět od myšlenky, že se budeme k přírodě chovat zodpovědněji, ale s realistickými cíli. Jinak z toho těží výrobci, kteří rezignovali na jakékoli zelené cíle a vyrábějí zboží s daleko větší uhlíkovou stopou jinde.

Vláda Andreje Babiše (ANO) se těžko hodnotí i z toho titulu, že za jejího působení byla pandemie covidu. Ale nastupovala v době blahobytu a čekali jsme od ní ještě větší budování infrastruktury, než jaké rozjela. Těží z něj sice teď i současná vláda, ale změn jsme očekávali ještě víc.

Vláda Petra Fialy (ODS) zase naskočila do období války na Ukrajině. Oceňuji na ní, že má silnější hlas v Bruselu, ale na závěry, k nimž došla Evropská komise během českého předsednictví, moc pyšný nejsem. Premiérovi jsem několikrát řekl, že pod to se česká vláda podepisovat neměla a měla to klidně nechat na následující předsednictví. Týká se to třeba emisních limitů pro auta nebo systému emisních povolenek i pro domácnosti.

Na druhé straně za to, co během předsednictví předvedla s ohledem na Ukrajinu a energetickou krizi, získala vláda spoustu kreditu. Oceňuji také rozhodnutí o tendru na Dukovany a budování infrastruktury.

Nepovedl se výzkum, vývoj a inovace, tady jsme se neposunuli, kam jsme měli. Viděli jsme, jak se nepovedla digitalizace stavebního řízení, i když v jiných oblastech je vidět, že se digitalizace daří. A nepodařily se ceny energií.

On vám řekne, že na to nevydáváme málo peněz, a to má pravdu. Ale podívejme se, jak je vydáváme a na co. Kde jsou odpočty na výzkum a vývoj a tak dále?

Budu velmi rád, když se naplní, že při podpisu bude zasmluvněna třicetiprocentní účast, a zatleskám tomu. Ale jak jsem v denním kontaktu s firmami, kterých se to týká, nevidím probíhat žádná jednání.

S výjimkou signálu od Doosan Škody Power, že by měla být zodpovědná za část zakázky, konkrétně turbíny a strojovny. O tom se v této míře ještě v době, kdy jsem s ministrem průmyslu a obchodu Lukášem Vlčkem (STAN) v půlce února jednal v Jižní Koreji, neuvažovalo. Ale to není to, co jsme očekávali, tedy že bude jisté, že zakázky budou dělat české firmy.

Vzkaz zní, že až za dva roky udělají veřejné soutěže. Je to pro nás poučení do budoucna. V nadcházejících tendrech musíme nějakou formou zajistit, aby české firmy byly ve strategických partnerstvích již v době, kdy se do veřejné soutěže podává nabídka.

Největší obavu mám z toho, že kdyby to Korejci s českými firmami mysleli opravdu vážně, tak jsme měli partnerství i v Jižní Koreji. Ale tam je dodavatelský řetězec vyladěný a pro české firmy v tuto chvíli uzavřený. Zatím se opravdu jeví, že Korea ustupuje v Evropě z pozic, kde byla aktivní.

To, že vláda rozhodla a ČEZ smlouvu dopracoval, je na velký aplaus, protože to česká energetika potřebuje. Myslím si, že korejská strana je schopna dodat to, co slibuje. Největším problémem bude, jak dopadne zapojení českých firem.

Vytváří to obrovskou nejistotu. Je dobře, že USA cla o devadesát dní odložily, ale to tu nejistotu zase jen prodlužuje. Nevíme, co bude potom. Můžeme nakupovat a prodávat akcie na burze, ale investoři potřebují stabilní prostředí.