Eurem se platí už patnáct let. Společná měna stále nemá vyhráno

První den roku 2002 bylo euro poprvé uvedené v hotovosti ve dvanácti zemích EU. Už o tři roky dříve však začalo fungovat v bezhotovostní podobě.

Před pěti lety, na desáté výročí uvedení eura do oběhu, vrcholila řecká krize. Spekulace, že země opustí euro a vrátí se k drachmě, byly na denním pořádku. A mnozí se obávali i dominového efektu - že by následovala Itálie, Španělsko i další země a došlo by k rozpadu eurozóny.

Řecko a Itálie podle ekonomů tlačí dluhový problém před sebou. A společnou měnu ohrožuje i hnutí proti integraci, které sílí na evropské politické scéně. Jeho určitým symbolem se stal brexit.

„Riziko neřízeného rozpadu eurozóny v důsledku finanční krize je menší než před pěti lety. Jako novou hrozbu pro eurozónu ale vidím vzestup populismu na politické scéně řady zemí. Pokud se populisté dostanou k moci, euro se může stát zástupným problémem a poměrně snadným cílem jejich útoků. Na výsledek referenda o vystoupení té které země z eurozóny bych si pak nevsadil,” řekl Novinkám ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.

„Problémy Řecka a jižního křídla eurozóny přetrvávají, jen nezaujímají přední místa ve zpravodajství. Jen občas probublají napovrch. Příkladem jsou aktuálně probírané problémy Itálie a jejího bankovního sektoru,“ sdělila Novinkám hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.

Pozornost na sebe v druhé půlce letošního roku podle ní strhl brexit a vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA. „To ale neznamená, že eurozóna má vyhráno,“ dodala.

Eurozóna v prosinci pozastavila dohodu o snížení dluhové zátěže Řecka v reakci na to, že Atény jednorázově přilepšily důchodcům s nízkými příjmy. Řecká vláda poté přispěchala s ujištěním, že reformní závazky hodlá plnit. O odblokování dohody mají ministři eurozóny rozhodnout začátkem ledna.

Podle ekonoma skupiny Roklen Lukáše Kovandy si evropští politici pouze koupili čas, když loni v létě Řecku odklepli celkem už třetí záchranný program.

„Fundamentální problémy eurozóny přitom vyřešeny stále nejsou. A jen tak nebudou. Zejména Řecko, ale i další země takzvané periférie eurozóny by potřebovaly dlouhodobě slabší měnu. Euro pro periferní země představuje jakousi svěrací kazajku, která jejich ekonomikám brání pořádně se nadechnout a prokrvit,” uvedl Kovanda.

„Národohospodářská bezkrevnost problematických států eurozóny se odráží v jejich chabém ekonomickém výkonu, stále vysoké nezaměstnanosti a v důsledku se projevuje nástupem antisystémových politických sil,” připomněl.

Důležité politické děje, které nás v nadcházejících měsících čekají v Nizozemsku či Francii, mohou podle něj po italském referendu z počátku prosince a zejména po červnovém hlasování o brexitu znamenat další nebezpečný otřes.

„Tam, kde se antisystémové strany dostanou k moci, lze očekávat nárůst dezintegračních tendencí,” odhaduje ekonom.

Po odchodu z eurozóny volají i někteří italští politici. Italská vláda musí řešit problémy bank se špatnými úvěry. Schválila vytvoření fondu v objemu 20 miliard eur (540 miliard korun) pro záchranu nejstarší banky světa a třetí největší italské banky Monte dei Paschi. Z fondu by mohlo čerpat i několik dalších bank v potížích. Italská média zmiňují nejméně tři.

Italská vláda si na záchranu bank půjčí vydáním dluhopisů, což zhorší již tak napjatý stav veřejných financí. Italský veřejný dluh se nyní pohybuje kolem 133 procent hrubého domácího produktu, což je druhá nejvyšší úroveň v eurozóně po Řecku.

Ekonomové chválí některé přínosy společné měny, upozorňují však na to, že jde stále o „nedotažený” projekt.

„Euro přineslo obyvatelům Evropy řadu výhod, na něž si zvykli a částečně je přestali vnímat. Nejde jen o stejné mince a bankovky, ale třeba i o jednotný trh pro úspory 500 miliónů lidí. Zároveň ovšem platí, že je euro nedokončený politický projekt, který v současné fázi nebude moci existovat donekonečna,” myslí si Sobíšek.

„Projekt eurozóny od začátku počítal s pokračující integrací trhů a hospodářských politik. Ve skutečnosti se integrace v mnohých oblastech zadrhla a někde ani nezačala,”  tvrdí Horská.

Příkladem jsou podle ní nekoordinované rozpočtové politiky členských států a neexistující společná fiskální politika.

„Navíc během globální finanční krize vyvstaly nové problémy – stabilita bankovního sektoru a předluženosti jižního křídla eurozóny. Z projektu eura vznikl tak trochu s nadsázkou kočkopes – unie neunie. Pro centrální banku pak není vůbec snadné takového kočkopsa si ochočit. Dokud národní zájmy budou vítězit nad zájmy společenství, eurozóna nebude optimální měnovou oblastí,” myslí si ekonomka Raiffeisenbank.

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) v rozhovoru pro Právo v létě uvedl, že přijetí eura je otázkou „pěti až deseti let.”

„Pokud by přijetí eura začala výrazně podporovat nově vzniklá vláda z voleb příštího roku, která by stanovila termín vstupu do mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému (tzv. ERM II) např. od roku 2019, pak je nejbližší možný termín přijetí eura v roce 2022,” řekl Novinkám ekonom ING Jakub Seidler.

Každá země musí být totiž v mechanismu ERM II alespoň dva roky, poté je potřeba určitý čas na vypracování Konvergenční zprávy ECB a Evropské komise a další legislativní změny, euro se pak přejímá vždy od začátku roku.

„Například Slovensko vstoupilo do ERM II v listopadu 2005 a euro přijalo 1.1. 2009, tedy zhruba po třech letech. V tuto chvíli se však nezdá, že by přijetí eura mělo v příštích volbách být důležitou otázkou, přijetí eura před rokem 2025 tak neočekáváme,” dodal Seidler.