EU má pro budoucnost jasný cíl: technologicky zezelenat

Samotný dlouhodobý rozpočet pro období 2021 až 2027 bude dosahovat 1074 miliard eur (zhruba 29,3 bilionu korun). K nim přibylo dalších 540 miliard eur (14,4 bilionu korun) v rámci záchranných balíků v souvislosti s pandemií koronaviru. Lídři unijních států se navíc nyní shodli na dalších 750 miliardách eur (zhruba 19,9 bilionu korun).

Celkem tak jde o 2,364 bilionu eur (téměř 62,5 bilionu korun), se kterými bude unie v následujících sedmi letech hospodařit.

Zmíněných 750 miliard eur půjde na program Nová generace (Next Generation). Jedná se o fond obnovy, který by měl podpořit oživení evropských ekonomik po koronavirové krizi. Celkem fond rozdělí 390 miliard eur nevratných dotací, dalších 360 miliard eur pak žadatelům z řad členských států půjčí.

Mnozí poslanci EP označili dohodu za historickou. Někteří ale navrhované škrty ve víceletém finančním rámci kritizovali. Poukázali na to, že otázka splácení společného dluhu zatím nebyla vyřešena. Poslanci zdůraznili, že břemeno splácení nesmí skončit na bedrech občanů.

Jednání o dlouhodobém finančním rozpočtu EU začínají zpravidla několik let před začátkem období, na nějž se má rozpočet vztahovat. Například o dobíhajícím rozpočtovém rámci na období 2014 až 2020 se začalo jednat v roce 2011, Evropský parlament a Rada EU (složená z ministrů jednotlivých členských zemí, popřípadě státních tajemníků a jiných vysokých státních úředníků pověřených vládami) ho pak schválily v listopadu a prosinci 2013.

O rozpočtu na roky 2021 až 2027 se začalo diskutovat už v roce 2018. Jednání však drhla. Nejprve se řešilo, kde vzít až 13 miliard eur (343,6 miliardy korun), které v rozpočtu chybějí po vystoupení Velké Británie z EU. Jednotlivé členské země se také přely o to, jak moc ambiciózní by měla být unie v oblasti klimatických cílů. Naposledy pak jednání zpomalila koronavirová krize.

Formální proces začíná předložením balíčku předpisů týkajících se víceletého finančního rámce, se kterým přichází Evropská komise. Víceletý finanční rámec musí zohlednit priority EU, ale také dlouhodobé programy jako Erasmus nebo evropský navigační systém Galileo.

Důležitou roli při schvalování dlouhodobého rozpočtu hraje jednání lídrů zemí EU, které se nazývá Evropská rada. Summit těchto lídrů navržený rozpočet projedná a nakonec dospěje ke konečné dohodě. O té pak hlasuje Evropský parlament, a pokud ho schválí, definitivně pak víceletý finanční rámec jednohlasně posvětí Rada EU, ve které zasedají zástupci členských vlád, kteří mají na starosti evropskou agendu. Za Česko to aktuálně bývá tajemnice vlády pro evropské záležitosti Milena Hrdinková.

Rozpočet EU úzce souvisí s politickou strategií unie. Stejně jako si priority určují nové vlády jednotlivých zemí, mění se také strategie EU. O tu se starají společně Evropský parlament, Evropská rada, Rada EU a Evropská komise.

Evropská rada složená z lídrů (premiérů a prezidentů členských zemí) udává obecné směřování unie a obecné politické priority. Ty pak předseda nebo předsedkyně EK (v současnosti Němka Ursula von der Leyenová) přeformuluje do konkrétní podoby politických priorit pro své funkční období.

Mezi šest priorit stávající EK pod vedením von der Leyenové do roku 2024 patří:

Priority nové Komise se liší od minulého období, kdy byl předsedou EK lucemburský politik Jean-Claude Juncker. Ten se zaměřil na dodržování fiskální disciplíny, tvorbu pracovních míst, snižování energetické náročnosti, výstavbu infrastruktury a podporu obnovitelných zdrojů.

Jednou z nejdiskutovanějších priorit při přípravě dlouholetého finančního rámce EU byla tzv. Zelená dohoda (Green Deal). Jde o plán, jak přejít k ekologičtějšímu způsobu hospodaření s ohledem na globální změnu klimatu.

Cílem je dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. To znamená dosáhnout rovnováhy mezi vyprodukovanými emisemi uhlíku a jeho pohlcováním půdou, lesy, oceány a umělými uložišti. Jedním z dílčích cílů v tomto snažení je do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 40 procent oproti úrovni roku 1990.

K ekologickým ambicím Komise měly výhrady především tradiční průmyslové země včetně Česka. Premiér Andrej Babiš (ANO) v prosinci uvedl, že Česko nemůže do roku 2050 splnit jednu z podmínek Zelené dohody, a to uhlíkovou neutralitu.

Mezi kritiky Zelené dohody se řadí také Polsko, Maďarsko, Bulharsko nebo Rumunsko. Zástupci těchto zemí uvedli, že dodržování Zelené dohody by mohlo desítky tisíc lidí v těchto státech připravit o práci. Polsko si proto v prosinci vyjednalo dočasnou výjimku z povinnosti dodržovat dohodu do doby, než se vyřeší otázka dopadu na zaměstnanost.

Tento problém by měl vyřešit takzvaný mechanismus spravedlivé transformace. Jeho cílem je finanční pomoc regionům, na něž realizace klimatických cílů nejvíce dopadne. Peníze by měly jít do podpory zavádění nových technologií, rekvalifikace zaměstnanců nebo podporu obnovitelných zdrojů energie.

Pro hlavní součást mechanismu – fond spravedlivé transformace – se původně počítalo se 40 miliardami eur. Závěrečná jednání lídrů evropských států však tuto částku zredukovala na 30 miliard (793 miliard korun).

Druhou částí mechanismu je fond Invest EU, který měl původně rozdělit záruky v objemu 75 miliardy eur (1,97 bilionu korun), částka však v závěru jednání poklesla na 30,3 miliardy (808,8 miliardy korun).

Jedním ze sporných bodů při vyjednávání rozpočtu patřilo také zemědělství. Společná zemědělská politika (SZP) je nejstarší a možná i nejkontroverznější evropské téma.

Aktuální spory se vedou především o přístup k velkým koncernům. Dlouhodobě probíhají diskuse o zrušení nebo krácení dotací velkým průmyslovým zemědělcům a jejich přidělování ekologicky šetrnějším farmářům, kteří hospodaří v menším.

Proti tomu se však dlouhodobě staví mimo jiné i Česko v čele s premiérem Babišem, součástí jehož svěřenských fondů je největší český zemědělský koncern Agrofert. Existence obřích zemědělských podniků je v Česku, stejně jako v dalších postkomunistických zemích střední Evropy, daná historicky. Kvůli násilné kolektivizaci zemědělské půdy v minulém režimu Česko zdědilo jedny z největších zemědělských ploch v Evropě.

Průměrná rozloha zemědělského podniku v EU činí 15 hektarů, v Česku je to však více než 130 hektarů. I proto Praha nechce slyšet o omezování dotací podle rozlohy farmy. Podle odborníků však takový způsob hospodaření vede k ničení krajiny a devastaci půdy.

Politici však kontroverzní problém vyřešili nakonec nezvyklým kompromisem. Rozpočet totiž počítá u přímých plateb podle počtu hektarů s limitem 100 tisíc eur (2,64 milionu korun) pro jednoho žadatele. Na to by doplatily právě největší zemědělské podniky, které teď těží právě z obřích rozloh obhospodařované půdy. Podle nových pravidel by ale získaly maximálně právě zmíněných 100 tisíc eur.  Zároveň je však tento limit pro každou zemi dobrovolný.

Objem peněz, které EU investuje do zemědělské politiky, s každým rozpočtovým obdobím klesá. Zatímco v roce 1985 tvořil 73 procent celkového budgetu, v roce 2017 už to bylo jen 37 procent.  V novém rozpočtovém rámci je pak na SZP vyčleněno 336,4 miliardy eur (8,88 bilionu korun), což je o 46 miliard (1,2 bilionu korun) méně než v předchozích sedmi letech. Nově bude 40 procent prostředků ze SZP vyčleněno na boj se změnami klimatu.

Největším přispěvatelem do fondu společné zemědělské politiky je Německo, z prostředků fondů naopak nejvíce profituje Francie (v roce 2018 to bylo 16,9 procenta).