Ekonomové: Plán obnovy má dost slabin

Částka 172 miliard korun, která české ekonomice „spadne do klína“ ve formě dotace, je natolik velká, že může zajistit masivní podporu veřejným investicím po dobu několika let. Do jaké míry podpoří ekonomický růst, záleží na tom, jak účelně bude využita. Důležité je načasování projektů.

Informace jsou až na výjimky příliš nekonkrétní. Snad jen první ze šesti pilířů plánu, tj. digitalizace, budí dojem, že autoři vědí, na jaké oblasti se zaměřit a co to může stát.

Popis řady jiných oblastí ale nepřekročil okruh bezobsažných hesel, například „systémová podpora veřejných investic“ za 2,5 miliardy. Jinou perličkou je oblast boje proti korupci s alokovanými zdroji 0 korun.

Nezbývá než doufat, že Evropská komise dostala k posouzení program v konkrétnější podobě, než o jakou se ministerstvo průmyslu rozhodlo podělit s širokou veřejností. Jinak se můžeme během schvalovacího procesu nadít nepříjemných překvapení.

Plán je sešitý horkou jehlou, nereflektuje připomínky organizací, kterými se sám zaštiťuje, a z velké části financuje projekty, které by se platily i tak, nyní je ale můžeme naúčtovat na dluh jiným evropským zemím. Je to z velké části plán do doby před 90 lety, kdy nás v recesi strašily klesající ceny a vysoká nezaměstnanost.

Stimulovat poptávku dnes v prostředí rostoucí inflace a nízké nezaměstnanosti se vymyká učebnicím. Investiční části, které by mohly dávat smysl, jako je energetika, obnova lesů, ale především školství, jsou významně poddimenzované.

Plán působí dojmem, že byl sestaven tak, aby utěšil zájmové skupiny napříč resorty skrze co nejviditelnější projekty. Je to promarněná šance na investice, které bychom si jinak nemohli dovolit, a politicky nepřináší viditelné výsledky a hlasy. Těžko v něm hledat něco vyloženě špatného, všechny jeho části něčemu pomůžou, nelze se ale ubránit srovnání s tím, co by bývalo mohlo být.

NPO nabízí Česku výjimečnou šanci, srovnatelnou s Marshallovým plánem poválečné obnovy, zaměřit se na slabiny, překážky, ale i výzvy a hrozby, kterým česká společnost a naše ekonomika budou v nejbližších letech čelit.

Zatímco Marshallův plán byl odmítnut z politických důvodů, nyní nám hrozí, že naše vlastní slabina a nešikovnost čerpat EU fondy nás samotné připraví o jedinečnou příležitost včas nabrat vítr do plachet. Byrokratičnost v čerpání fondů EU a chronické problémy s přípravou a realizací projektů mohou ohrozit hodně.

Nejde jen o to, kdo z členských států vyčerpá více, ale také jak chytře, protože tento postcovidový plán má šanci nastartovat růst životní úrovně a ekonomiky členských států, posunout je mílovými kroky vpřed směrem k vyspělé a udržitelné ekonomice a společnosti. Když nám ujede tento rychlík, další už nepřijede nebo to bude jen courák.

Evropské peníze, které tvoří NPO, ČR ani nepotřebovala. Brusel si je bude půjčovat a splácet po několik desetiletí. Jejich smyslem je hlavně zachránit před bankrotem Itálii. Je třeba je vnímat pozitivně hlavně v tom smyslu, že díky efektu jejich přílivu mohla vláda loni zrušit superhrubou mzdu a prosazením celého daňového balíčku nechat lidem v ČR v kapse více peněz, aby se svobodně rozhodli, jak s nimi naloží.

Že je to bez rozpočtových škrtů a úspor potenciálně za cenu rostoucího dluhu ČR? Ale vždyť přece celý NPO je na jeden velký evropský dluh. A to vlastně nikomu nevadí.

Peníze v jeho rámci jsou rozděleny tak, že plní základní kritéria Bruselu, tedy dostatečný objem peněz jde na digitalizaci i zazelenání ekonomiky. To, že nejsou úplně spokojeny rozdílné zájmové skupiny, je příznakem, že plán obnovy je celkově navržen vyváženě.