Ekonomka Švihlíková: Nejlépe si vedou země, které chránily životy a zdraví lidí

Pandemie přispěje k tomu, že rozdíly mezi zeměmi se budou dál zvětšovat. Klíčovým faktorem je efektivita vlád v potírání pandemie, a jak se ukazuje, Západ si v tomto ohledu ve srovnání s řadou asijských zemí vede katastrofálně. Aktuálně vidíme, že nejlépe si vedou ty země, které nikdy nepřistoupily na zvrhlý trade-off (výměnu) mezi počtem úmrtí a růstem HDP, a naopak jasně na první místo postavily životy a zdraví svých občanů.

Tyto země si vedou nejlépe i ekonomicky. V dalších fázích bude důležité si uvědomit, že pandemie a války mění svět. Ti, kteří pochopí, že do února 2020 se už nikdy nevrátíme, budou zase o něco napřed. V ČR bohužel nevidím žádné strategické úvahy do budoucna, ale spíš jen snahu ukotvit se v závislé ekonomice, která je levná a s tím si vystačí.

Především si myslím, že o protipandemických opatřeních by měli rozhodovat epidemiologové a odborníci lékaři, nikoliv ekonomové. Platí to, co jsem řekla na začátku, že stále jedeme podle „směny“ mezi počtem mrtvých a stavem ekonomiky, což je trade-off, který v reálu neexistuje.

Velkou roli hraje také nedodržování opatření a malá vymahatelnost práva. Stačí se podívat na restauraci Šeberák. Vždyť stát ani není schopen majiteli sebrat živnostenské oprávnění! Neschopnost poučit se z chyb je patrná v tom, jak se za situace, kdy máme 15 tisíc nakažených za den, už zase básní o dalším rozvolňování.

Do situace s více než 20 tisíci mrtvými jsme se vůbec nemuseli dostat. Za to, že při tak obrovském počtu nakažených nemáme ještě více mrtvých, vděčíme našemu odolnému zdravotnictví a zcela mimořádnému nasazení zdravotníků.

Není jasné, jestli po ukončení programů Antivirus nebude pokračovat nějaký trvalý program podle německého kurzarbeitu. Ale i pokud nebude, pak dnes nemůžeme rozhodně tvrdit, že by trh práce „stál“.

Přesnější analýze brání to, že počet oficiálně vykazovaných volných pracovních míst je podle všeho silně nadhodnocen a většinou spjat s minimální mzdou a nízkou kvalifikací. Je zřejmé, že řada odvětví musí projít strukturální změnou, například cestovní ruch či doprava, proto bych vyzdvihla nutnost aktivní politiky zaměstnanosti.

Řada lidí z postižených odvětví si práci najde. Opravdu ale stojíme o to, aby šli se svou kvalifikací dolů a pracovali za minimální mzdu? Není lepší s těmi lidmi pracovat a pomoci jim s uplatněním v jiných rozvíjejících se oborech? Jenže místo toho už nyní probíhá fixace nízkých mezd, vydatně podporovaná dalším přílivem levné pracovní síly.

Budou to především ta odvětví, která byla vázána na zahraniční klientelu. K počtům, v jakých turisté navštěvovali tuto zemi, se už nevrátíme. Pocítí to cestovní ruch, doprava, pohostinství a na to navázané obory. To ale neznamená, že neexistují příležitosti v rozvoji, a hlavně ke zvyšování kvality domácího cestovního ruchu a lokální ekonomiky.

Pokud ze souboru dat odseknete ta s nižší mzdou, tak vám to vyžene průměr. Obávám se, že řada firem zastavila růst mezd, jak o tom nedávno informoval analytik LMC Ervín Dombrovský. Koneckonců zrušení superhrubé mzdy znamená, že starost o zvyšování mezd na sebe „převzal“ stát. Pro organický vývoj mezd, který jako konvergující ekonomika zoufale potřebujeme, to skutečně není dobrá politika. Platí však stále, že v některých oborech, zejména souvisejících s digitalizací hospodářství, mzdy porostou.

Ve většině vyspělých zemí je dlouhodobým problémem deflace, ne inflace. Problémy mají spíš podobu bublin u různých aktiv, bitcoin je dobrým příkladem. V ČR se obávám nárůstu cen potravin i vzhledem k naší zesilující potravinové nesoběstačnosti.

Samostatnou analýzu by si zasloužila cenová politika řetězců. Byty mohou být dál investičním aktivem, které může být vedle zlata vnímáno jako zajištění proti vyšší inflaci. Inflační tlaky se mohou krátkodobě posílit i tím, že domácnosti zvýší spotřebu statků a zejména služeb v sektorech, kde to nyní není možné. Svou roli mohou sehrát i inflační očekávání, která se v přelomové ekonomické situaci mohou zvyšovat.

Vidíme nárůst úspor v ekonomice, který určitě není dán atraktivními úroky, ale prostě obavami z budoucnosti. Přírůstek vkladů domácností byl v minulém roce rekordní. Část z toho je také odložená spotřeba, která se zřejmě bude realizovat, jakmile to bude z epidemiologického hlediska možné. Je ovšem třeba pamatovat na to, že úspory jsou v ekonomice velice nerovnoměrně rozloženy. Nízkopříjmové domácnosti často nejsou vůbec schopny nějaké úspory tvořit.

Odhady nedostatku likvidity v ekonomice, které se objevovaly na jaře minulého roku, byly očividně velice přepálené. Vzduchem létaly biliony a je možné se ptát, jestli se za těmito „modely“ neskrývaly spíše zájmy některých ekonomických subjektů. Firemní sektor jako celek zabrzdil investice, což je pochopitelné. Celkový pohled říká, že depozita nefinančního sektoru převyšují úvěry, což mluví samo za sebe.

Řada daňových změn, které proběhly ve stavu legislativní nouze v minulém roce, nutně vede k navýšení strukturálního deficitu. Primárně nejde o podpůrné programy vlády, které s pandemií skončí, ale o dlouhodobou sekeru na straně příjmů státního rozpočtu. Tyto zásadní a velké daňové změny byly schváleny jako trvalé.

V řadě případů, jako je například zrušení daně z nabytí nemovitostí, neměly s pandemií nic společného. Jedná se o zhruba 200 miliard korun a jakákoliv další vláda se k tomu bude muset postavit. Zkušenosti z minula mě vedou k tomu, že v hledáčku se bezesporu ocitnou veřejné statky, protože kde taky jinde chcete vzít tak velkou sumu. Myslím, že zpoplatňování části veřejných služeb tzv. salámovou metodou může patřit k pravděpodobným scénářům.