Ekonom k důchodům: Opozice je vlastně ráda, že špinavou práci vláda odvede za ni

Ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) představil změny v systému penzí. Jsou opatření zvolena vhodně a povedou ke stabilitě důchodového systému?

Existuje jen velmi málo možností, jak upravit současný průběžný systém, kdy nikdo na svůj důchod v pravém slova smyslu nespoří. V principu do něj můžete buďto přidat více peněz, tedy více zdanit mladé pracující, nebo z něj méně peněz vydávat, tedy snížit důchody, nebo měnit podíl pracujících vůči důchodcům, a tedy posouvat věk odchodu do důchodu.

A jak se s tím tedy ministerstvo práce popasovalo?

Ve svém návrhu logicky nedává velký důraz na první možnost, zvyšování příjmů systému. To by spočívalo v růstu sazeb sociálního pojištění, což by dále zvýšilo již nyní neúměrně vysoké daňové zatížení práce. V ruce mu tak zbyly jen dva použitelné nástroje, přičemž pokud by chtělo využít pouze jeden z nich, například věk odchodu do důchodu, muselo by jej měnit skutečně drasticky, což by bylo potenciálně rizikové. Ve výsledku použilo oba, čímž se snaží dopady co možná nejvíce rozprostřít napříč obyvatelstvem. Ze všech uvažovatelných alternativ, kdy žádná neměla šanci být populární, tak vybralo vcelku rozumně tu nejméně nebezpečnou.

Může být tedy pomyslný důchodový účet víceméně vyrovnaný?

Ani po těchto zásazích nebude důchodový systém stabilní v tom smyslu, že by zvládl nadcházející demografickou změnu bez propadnutí do deficitů. Zatímco před změnami by nám ovšem v 50. letech tohoto století hrozil deficit kolem 4,5 procenta hrubého domácího produktu, po změnách by to mohla být „jen“ asi dvě procenta. I to je poněkud děsivá vyhlídka, ale rozhodně se jedná o výrazné zlepšení.

Které navrhované změny považujete za klíčové? A máte naopak s některými problém?

V první řadě je nutné ocenit, že se vláda vůbec k nějakým úpravám odhodlala. Mohla, stejně jako vlády před ní, celý problém ignorovat s vědomím, že až důchodový systém vybouchne, již dávno nebude u moci, a tudíž se jí přímo netýká. Přesto se rozhodla nepopulární, ale nezbytné kroky učinit.

Klíčové je prolomení tabu nedotknutelnosti věku odchodu do důchodu. Pokud bychom trvali na mantře, že například 65 let je magický věk, po kterém z boží vůle musí zákonitě následovat odpočinek bez ohledu na délku dožití, nehnuli bychom se nikdy z místa a důchodový systém by byl zcela neufinancovatelný.

Profesor Richard Hindls říká, že nejde o reformu, ale parametrické změny. Reforma penzí by se podle něj měla provázat s daňovou reformou.

Ano, jedná se pouze o změny parametrů, samotný systém zůstává stejný, a tudíž je poněkud nadnesené hovořit o reformě. Daňovou reformu by Česko jednoznačně potřebovalo, a to nejen kvůli důchodovému systému. Obávám se ovšem, že pokud bychom měli čekat, než politici naleznou shodu nad něčím tak komplexním, jako je reforma daňového systému, nestalo by se dalších pár desetiletí nic.

Pokud bychom se k takové reformě vůbec někdy odhodlali, pak dost možná teprve ve chvíli, kdy by naše státní zadlužení dosáhlo kritických hodnot a měli bychom na krku nůž hrozícího bankrotu. V takové chvíli by se již ale jakékoliv reformy dělaly velmi obtížně.

Úpravy, se kterými nyní přichází vláda, nám alespoň kupují více času. Nijak nebrání případným komplexnějším reformám v budoucnu, ale zajišťují, že mezitím alespoň nepojedeme na plný plyn proti zdi.

Profesor Hindls také upozorňuje na rizika spojená s tím, že do práce chce vláda posílat starší lidi, kteří už přirozeně nemají tak vysokou výkonnost a často ani pevné zdraví.

Pokud jde o fenomén starších lidí na trhu práce, bude se mu muset společnost přizpůsobit. Jednak přirozeně v čase klesá fyzická intenzita většiny pracovních aktivit, běžnějšími se budou muset stát částečné úvazky a doba dožití v solidní zdravotní kondici se také prodlužuje. Pokud bychom trvali na tom, že po 65 letech se prostě už nepracuje, ale pokrok v medicíně by nám umožnil dožívat se například 100 let, dostaneme se do zcela absurdních situací, kdy budeme mít armádu důchodců, kterou pracující nemají šanci zabezpečit.

Ještě před pandemií covidu byl důchodový účet dvakrát v přebytku. To už podle vás nastat nemůže? Ani při silném ekonomickém růstu či vysoké imigraci?

Můžeme se ještě teoreticky krátce dostat na dohled přebytku, poslední šanci budeme mít někdy na konci 20. let. Nelze to tedy kategoricky vyloučit, ale jeví se to jako spíše nepravděpodobné. Poté se již populační křivka definitivně zlomí a jakékoliv přebytky budou zcela vyloučené. Tedy pokud odmyslíme krajně nepravděpodobné scénáře, jako je migrace v řádu milionů lidí, vynález elixíru mládí či přistání mimozemšťanů.

Není do značné míry paradoxní, že máme vysoké schodky na důchodovém účtu v situaci, kdy nejsilnější populační ročníky jsou aktivní?

Ano, krásně to ilustruje rozměr problému, do kterého se řítíme. Ještě donedávna jsme se mohli strašit deficity, které nám hrozí, až se demografie zhorší. Namísto toho je máme už nyní. Částečně jsme si k nim dopomohli sami zvyšováním důchodů nad rámec standardní valorizace, částečně se jedná o důsledek mimořádné inflační vlny a vzorce, kterým se důchody zvyšují. Ten totiž důchodcům zaručuje stoprocentní kompenzaci inflace, ovšem čeští zaměstnanci žádnou takovou garanci u svých mezd nemají. Jakmile tedy inflace výrazně předehnala růst mezd, narostly výdaje na důchody rychleji než zdroje pro jejich financování, tedy sociální pojištění z mezd, čímž deficit narostl.

Ministerstvo práce nedokázalo na konci loňského roku predikovat ani číslo letošní lednové inflace, což pak vyústilo v překotnou reakci vlády a ořezání mimořádné valorizace penzí. Na druhou stranu ministr Marian Jurečka tvrdí, že v roce 2050 bude deficit důchodového systému 350 miliard korun. Jak dalece lze tomu věřit? Nemůže to být – řečeno se špetkou ironie – třeba 351 miliard?

Odhadovat ekonomické proměnné na horizontu třiceti let je samozřejmě extrémně obtížné a nikdo ani nemá ambici trefit se s takovou přesností. Jedná se pouze o projekci, která má ilustrovat přibližný rozměr celého problému, a hlavně jeho citlivost na parametry, které jsme schopni měnit nebo které pozorujeme. Dokážeme tedy podle ní například kvalifikovaně posoudit, jak účinně by nám pomohlo posouvání důchodového věku, změny valorizačního vzorce nebo vyšší porodnost.

Jak velký problém je to, že představené změny nevznikly na základě širokého celospolečenského a politického kompromisu? Opozice už brojí hlavně proti zvyšování věku odchodu do penze, snižování nově přiznaných důchodů v budoucnu a chce i vrátit valorizační mechanismus u řádné valorizace tak, jak byl do letoška…

Nejsem politolog, ale celou tuto situaci vnímám spíše jako jakési povinné divadlo pro voliče. Každému politikovi, který se k problematice našeho důchodového systému alespoň letmo přiblížil, musí být jasné, že nemá žádné dobré řešení. V principu si lze pouze vybrat, zda brutálně zvýšíte daně, nebo snížíte atraktivitu důchodů.

V každém případě ovšem významnou část voličů hodně naštvete. Mám tedy dojem, že se opozice pohoršuje spíše naoko, ovšem ve skutečnosti je vlastně ráda, že tuto špinavou práci současná vláda odvede za ni. Že by po volbách tyto změny vrátila zpět, si neumím dost dobře představit. Žádné skutečné alternativní řešení totiž nepředstavila, a patrně jej tedy ani nezná.

Opozice argumentuje tím, že vláda by se měla zaměřit hlavně na demografickou křivku, tedy hlavně prorodinnou politiku, a dále opatření, která by vedla k ekonomickému růstu.

Ten vám s důchodovým systémem nepomůže. S ekonomickým růstem se zvyšuje blahobyt obyvatel a ti si na něj zvykají jako na nový standard. Svoji příjmovou situaci v důchodu pak srovnávají s tím, jak se měli v průběhu pracovního života a jak se mají jejich pracující spoluobčané. Jediné, na čem tedy záleží, je, jak velkou část průměrné mzdy jsme schopni posílat průměrnému důchodci. Tento podíl se nazývá náhradový poměr a aktuálně dosahuje zhruba 48 procent.

Pokud díky ekonomickému růstu čeští zaměstnanci zbohatnou například na průměrnou mzdu 100 tisíc korun, důchodci budou potřebovat 48 tisíc měsíčně, aby si připadali stejně zajištěni jako dnes. Náhradový poměr ovšem závisí pouze na dvou věcech – na sazbě sociálního pojištění, které se ukrojí ze mzdy pracujících, a na počtu důchodců, mezi které se tyto peníze následně rozdělí. Pokud nechceme zvýšit sociální pojištění a víme, že počet důchodců na jednoho pracujícího v budoucnu razantně naroste, je zcela lhostejné, jak moc ekonomika mezitím zbohatne, pracující prostě nebudou schopni každému důchodci poslat 48 procent svých mezd, jako to dělají dnes. Reálněji se jeví zhruba 30 procent, což bude z pohledu budoucích důchodců stejně málo, jako by dnes bylo 12 tisíc korun.

A ta prorodinná politika?

Zlepšit demografický vývoj by řešením bylo, protože by to zvýšilo počet pracujících na jednoho důchodce. Bohužel, nízká porodnost je v bohatých zemích standardem, a dokonce by se dalo říct, že se jedná o pravidlo. Sociální politikou je pravděpodobně možné porodnost mírně navýšit, ovšem ani zdaleka ne na takové hodnoty, aby zachránila důchodový systém.

Neměla by se vláda více inspirovat nějakými modely v zahraničí? Ze které země by se případně dala taková inspirace čerpat?

Měli jsme okopírovat švédský model, ale před dvaceti lety, nyní už je pozdě. Klíčem k udržitelnému důchodovému systému ve stárnoucí společnosti je nespoléhat se pouze na průběžný systém, jako máme my, ale přidat do něj prvky systému fondového. Tedy nadále sice nutit pracující, aby povinně část svých výplat posílali „na důchody“, ale neutrácet celý vybraný objem na výplatu stávajících důchodů, nýbrž alespoň část investovat a nechat po desetiletí zhodnocovat. Pak nutně nepotřebujete, aby váš celý důchod odpracovala budoucí mladá generace, a celý penzijní systém se nehroutí v momentě, kdy je mladých málo. V našem případě to ovšem již zřejmě nepřichází v úvahu, jelikož jsme jako společnost příliš zestárli a státní rozpočet nedisponuje dostatečnými rezervami.

Ministr Jurečka má brzy představit náročné profese, které budou mít nárok na dřívější odchod do důchodu. Kterých konkrétně by se to mělo týkat podle vás? A nehrozí, že po každých volbách se bude tento okruh rozšiřovat s tím, jak zástupci určitých profesí budou argumentovat, že i ty jejich patří mezi náročné?

Toto je vždy slabé místo výjimek ze standardního důchodového věku. Klíčem je správně nastavit parametry tak, aby nikdo neměl vyloženě zájem být, ale ani nebýt klasifikován jako náročná profese. Tedy například požadovat od majitelů náročných provozů takovou přirážku k sociálnímu pojištění jejich zaměstnanců, aby tato přirážka skutečně věrně odrážela skutečnost, že bude jejich pracovní cyklus oproti zbytku populace kratší.