Ekonom: Inflace je větší zabiják životní úrovně než cokoliv jiného

Inflace je v porovnání s počátkem roku nižší, stále je ale dost vysoká. Navíc se objevily i názory, že by nás například v souvislosti s vládním konsolidačním balíčkem, ale i kvůli dalším vlivům, třeba cenám energií, mohla čekat další inflační vlna. Je tomu tak?

Neřekl bych, že nás kvůli konsolidačnímu balíčku bude čekat další inflační vlna v tom smyslu, že by se zase inflace měla zvýšit na dvouciferné hodnoty a blížit se nějakým dvaceti procentům. Na druhou stranu, ano, některá opatření, jako jsou náklady nebo snížení daní, které se nyní aktuálně zrušilo třeba u nafty, mohou k inflaci přidat pár desetinek. Ale třeba v případě těch pohonných hmot je to skutečně jedna nebo dvě desetinky. Naopak si myslím, že inflace dál bude klesat.

A nemůže se ten její pokles zadrhnout?

Během podzimních měsíců se pokles může zastavit kvůli tomu, že se bude růst cen meziročně srovnávat s loňským podzimem, kdy byla zavedena opatření proti růstu cen elektřiny a plynu. Nicméně na počátku dalšího roku by se inflace měla dostat na dvě nebo tři procenta meziročního růstu. Tedy do inflačního cíle, který má Česká národní banka ve svém programu.

V posledních měsících je inflace na jednociferných číslech, která jsou sice vysoká. Ale s oněmi sedmnácti nebo osmnácti procenty, jichž dosahovala ještě před pár měsíci, to člověku ani nepřijde děsivé. Dokud si nesečte poslední dva nebo tři roky a neuvědomí si, že jeho úspory ztratily hodnotu v desítkách procent…

Ano, došlo k vysoké ztrátě kupní síly peněz. Normální člověk to vnímá tak, že mu klesá reálná kupní síla jeho mzdy. V porovnání s ostatními zeměmi OECD jsme na tom v tomto směru nejhůře. Zároveň, když člověk vidí, že ztrácí reálnou kupní sílu svých mezd, tak samozřejmě snižuje svoji spotřebu. A kumulovaný pokles spotřeby od roku 2019 je u nás nejhlubší ze všech zemí Evropské unie.

Takže český spotřebitel zaplatí za tu inflaci relativně dost. Není to samozřejmě jen o mzdách. Češi jsou totiž konzervativní a drží velkou část peněz v hotovosti nebo na běžných účtech, kde úročení nemůže nikdy pokrýt takto vysokou inflaci. Došlo tak k reálné ztrátě bohatství, kde ta náprava bude trvat roky. Návrat reálné kupní síly mezd při úrovni jejich růstu kolem šesti nebo sedmi procent ročně může nastat během pár let, ale u těch úspor je to ztráta na výrazně delší dobu. Z tohoto pohledu je inflace větší zabiják životní úrovně než cokoliv jiného, třeba nezaměstnanost.

Jak to?

Když byla po roce 2008 finanční krize a míra nezaměstnanosti vzrostla z nějakých šesti na devět procent, tak spotřeba domácností poklesla pouze o dvě procenta. Nyní jsme kumulovaně na poklesu nějakých devět procent. Kvůli tomu můžeme tvrdit, že obavy některých lidí z toho, že by centrální banka neměla zvyšovat úrokové sazby, protože způsobí recesi, byly liché. My víme, že recese má nižší náklady na spotřebu domácností než vysoká inflace. A teď se to znovu potvrdilo.

Mohla proti tomu dělat vláda nebo Česká národní banka více, než udělaly?

Je škoda, že vláda připustila, aby veřejné finance takto nabobtnaly. Měla konsolidovat finance výrazně dříve. A nejenom tato vláda. Stejně tak centrální banka. Teď víme, že úrokové sazby mohly jít na vyšší úrovně, nebo že mohla ještě výrazněji intervenovat při posílení koruny. Třeba až na 23 korun za euro, což by inflaci také snížilo relativně rychle.

Co se podílí na snížení současné meziroční míry?

To, že inflace směřuje ke dvěma až třem procentům, je způsobeno několika faktory. Za prvé se nejen zastavil růst ceny energií, ale i spousty průmyslových komodit, ale dokonce i meziročně poklesly. Inflaci teď nejenže nebudou zvyšovat, ale aktivně ji snižují. A pokud by se propadaly a promítaly plně do cen, tak by dokonce mohla poklesnout na výrazně nižší úroveň, než jsou ta dvě procenta. Dokonce pod nulu. K tomu přidejme pokles spotřeby domácností, poptávkové tlaky, které zmizely. Ne náhodou lidé začínají objevovat Polsko a další okolní země, kde je spousta věcí levnější. Češi se jinými slovy začali přizpůsobovat na vysokou úroveň cen tím, že jednak omezili spotřebu, jednak hledají levnější varianty.

A za třetí co inflaci loni a částečně letos zvyšovalo, byla vyšší ziskovost firem. Zvyšovaly ceny o něco více, než by odpovídalo nárůstu cen jejich vstupů

A to bylo úmyslné?

Ne nutně. Nemusíme se na ně dívat jako na zlotřilé firmy, které se snaží ožebračit lidi. Já bych řekl, že tady zafungovalo inflační očekávání. Očekávaly zkrátka, že inflace v následujících letech bude sedm procent, takže se snažily připravit na tento vysoký nárůst a zvyšovaly ceny o něco více, aby měly „polštář“.

Myslím si, že to ale bude postupně mizet. Dokonce si myslím, že právě vyšší ziskovost umožňuje v příštím a tom dalším roce o něco vyšší nárůst mezd než odpovídá produktivitě. Nemusí se to plně odrazit do cen, protože firmy právě mají polštář v té vyšší ziskovosti. Takže my si myslíme, že pokles ziskovosti firem umožní vyšší růst mezd, aniž by to mělo nějaké dramatické dopady na inflaci.

Zmiňoval jste, že by ceny energií mohly i klesat. Někde jsem zaznamenal i opačné názory.

Řekl bych, že jsme v trošku jiné, komfortnější situaci než loni a na počátku tohoto roku. Máme v celé Evropě výrazně více naplněné zásobníky plynu, máme připravené terminály pro dovoz stlačeného plynu. Jeho cena je dramaticky nižší, než byla v loňském roce.

Vyřešilo se to, jak funguje burza s energiemi. Loni byl velký problém, důvod, proč se zvyšovaly ceny, v takzvaném margin callu. Firmy, které si zajistily cenu dodávek na určité úrovni, musely doplňovat hotovost. Tu při tak vysokých cenách neměly a musely si půjčovat od státu. A nejistota, jestli jim půjčí, šroubovala ceny nahoru. Tady už nejsme. Energie tak budou působit protiinflačně, budou aktivně snižovat inflaci na nižší úrovně.

Jak se ta kumulovaná inflace podepsala na sociální situaci domácností?

Jejich reálná spotřeba poklesla na úroveň roku 2016. To je skutečně dramatický pokles.

Dvacet procent domácností s nejnižšími příjmy je na tom z tohoto úhlu pohledu reálně v roce 2010 nebo 2011. Nemají finanční rezervy, aby kompenzovaly pokles svých reálných příjmů. Zhruba třetina domácností nemá ani na to, aby při výpadku příjmů pokryla svoje výdaje alespoň na jeden měsíc. To znamená buď nemá žádnou, anebo má menší rezervu než na jeden měsíc. Nemají moc z čeho brát, když reálná kupní síla jejich peněz klesá.

Ano, pomoci by jim mohly sociální dávky. Ale velká část domácností, která má nárok na příspěvek na bydlení, jej nepobírá. Může tam být více důvodů. Jednak je to složité. Jde to sice udělat přes web, ale polovina z těch dvaceti procent domácností s nejnižšími příjmy nemá přístup k internetu. A jít na pracovní úřad v době, kdy pracují, nemohou.

Navíc jsou tu sociální dávky určité stigma. My řešíme při konsolidaci rozpočtu sociální dávky, ty přitom v jeho rámci tvoří naprosté minimum. Peníze, které tvoří hlavní deficit, jsou někde úplně jinde.

Jak se v současnosti daří české ekonomice? Je připravena třeba na to, že se bude výrazně měnit a více digitalizovat trh práce?

Začnu trochu obecněji. Dominantním příběhem české ekonomiky bylo, že dohání ty vyspělé, především německou. To se dělo po devadesátá léta i po velkou část nultých let. Ale víceméně od finanční krize v roce 2008 už Německo nedoháníme, skoro jsme se k němu nepřiblížili. Takže konvergenční příběh neplatí už relativně dlouhou dobu.

Druhá věc je, že nejsme schopni ani střednědobě růst. Jsme možná jediná ekonomika z Evropské unie, která v současnosti nebyla schopná dosáhnout ani úrovně HDP z konce roku 2019. Třeba takové Polsko už je téměř deset procent nad jeho úrovní.

Teď ale co s tím. Víme, že zvyšování životní úrovně je spojeno s ekonomickým růstem. Není lepší politika na světě, která by byla schopna zvedat životní úroveň během jediné generace, než je ekonomický růst. Pokud je udržitelný, o to lépe. Ale musí to být růst.

Jak tedy z toho ven?

K tomu se dostanu. Ekonomické studie ukazují, že zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu jsou primárně tři věci. Z poloviny jsou to inovace. To znamená, jakým způsobem jsme schopni přinášet nové nápady a jak jsme schopni přenášet je do praxe.

Druhá věc je vzdělávání, to je čtvrtina ekonomického růstu, a 15 procent je alokace talentů. Tedy to, jak jsme schopni využít je, jakou máme infrastrukturu digitální, fyzickou vzdělanostní, nemocniční a tak dále. To vzdělávání je naprosto klíčové. Přitom co se týká podílu vysokoškolských studentů z generace do 35 let, jsme dvacátí ze 27 členských zemí EU.

Máme také vysoký podíl dětí, které nejsou schopné dokončit ani základní školu. To není o tom, jak je kdo inteligentní. To je prostě o neschopnosti poskytnout dětem základní dovednosti, aby byly schopny využít svůj talent.

Navíc se teď asi promění trh práce i podnikání kvůli velkému rozvoji umělé inteligence…

Ano, do toho přichází umělá inteligence, robotizace, automatizace, které mohou přinést obrovský zlom v produktivitě. Tyto věci by nám dokázaly pomoci v tom, abychom nakopli naši konvergenci. Ale pokud nebudeme investovat do těchto záležitostí, a není to jenom o úrovni státu, ale i firem, tak ji nenakopneme. Past ekonomiky středních příjmů tu s námi zůstane velmi dlouho. Ano, mnoho zemí EU, například Španělsko, Řecko, Portugalsko, jsou z hlediska ekonomické úrovně za námi. Ale my jsme před nimi jen proto, že udělaly strukturální chyby a poklesly pod nás.

Mluvil jste o tom, že česká ekonomika doposud nedosáhla zřejmě jako jediná v Evropské unii předcovidových úrovní. Co je důvodem?

Prvním důvodem je vysoká inflace, která se podepsala na kolapsu kupní síly domácností. Ty poklesly nejvíce ze všech zemí EU. Druhá věc je, že sice máme vysokou míru investic, třetinu HDP proinvestujeme. Ale není to vidět. Jsme v rámci Unie úplně průměrní v míře robotizace, jsme podprůměrní v e-governmentu. Navzdory tomu, že jsme do něj investovali několik desítek miliard, tak v hodnocení jsme na úrovni Běloruska.

E-government není pouze to, že jsem schopen komunikovat s finančním úřadem a podávat daňové přiznání přes datovou schránku. Ale i to, že stát má data a je schopen je vyhodnocovat, dělat cílená opatření.

Třetí věc je paradoxně jako navázání na Německo, protože to už před covidem začalo mít ekonomické problémy. Nebylo schopno úplně růst. Máme o pětinu nižší objednávky u německých firem.

Proč myslíte, že se Německu nedaří?

Trápí ho několik problémů. Za prvé je to podinvestování, takže spousta služeb začíná selhávat. Třeba vlaky, které vždy jezdily přesně na čas, tak u těch je nyní naprosto normální, že mají zpoždění. Chybí jim lidi, protože prochází demografickou změnou, která vede k tomu, že klesá počet pracovníků. Dále je to obrovská byrokracie a navázání na Čínu, která není geopoliticky bezpečný partner, na kterého bychom se měli navázat.

Vraťme se k problémům české ekonomiky…

Čtvrtý problém je, že jsme subdodavatelská ekonomika, která nemá vztah s koncovým zákazníkem. My velmi výrazně dodáváme právě do Německa, kde jsme velmi omezeni na maržích. A zároveň přechod na elektromobilitu vytváří tlak na českou ekonomiku. Její nástup jsme nezachytili úplně dobře. Když se třeba podíváme na plánované kapacity na výrobu baterií, tak Česká republika výrazně zaostává. Třeba v Maďarsku jsou plánované kapacity desetkrát větší než u nás. My se pořád bavíme o jedné továrně v Plzni, ale Maďarsko už má domluvená konsorcia čínských a německých firem na několik gigatováren.

A zároveň když kolegové dělali analýzu českých subdodavatelů, tak jich máme významné procento, kteří dodávají pro spalovací motory. Ale tyto součástky nebudou potřeba při přechodu na elektromobilitu. My se můžeme elektromobilitě bránit, můžeme s ní nesouhlasit. Ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.

Takže se máme soustředit na tuto oblast?

Elektromobilita je prostě trend, který je naprosto jasný, a nesmíme si ho nechat utéct. To znamená větší investice do vědy a výzkumu, do vztahu s koncovým zákazníkem. Když nebudeme subdodavateli a budeme vytvářet finální produkty, tak je to něco, co by nám mohlo pomoci.

Protože když se podíváme na strukturní data, tak z hlediska produkce to, co průměrný český zaměstnanec vyrobí, je na úrovni německého zaměstnance. Ale zisk z toho máme o dvacet procent nižší. A o dalších deset procentních bodů je nižší důchod, to, co u nás zůstane. To je odliv dividend, respektive nízký příliv dividend.

Zaznamenal jsem někde názor, že českou ekonomiku čeká náraz. Jaké jsou tedy její výhledy?

My jsme už narazili. To, že nerosteme, už je ten náraz. Teď je ale otázka, jak dlouho bude trvat. Potřebujeme snížit inflaci, aby se situace stabilizovala, potřebujeme řešit trh práce, dostat na něj více lidí.

Odpovědí je inovace, vzdělání a investice do infrastruktury. Špatně tak samozřejmě z tohoto pohledu vypadá návrh státního rozpočtu, který naopak investice do vzdělávání snižuje. To je špatně stejně, jako byly návrhy dokonce snížit výdaje na vědu a výzkum. To s vizí, kterou nedávno přednesl premiér Petr Fiala, nemá nic společného.

Samozřejmě musíme mít nějakou vizi, co chceme dělat, abychom věděli, co dělat nemáme, a být ambicióznější v tom, čeho můžeme dosáhnout. Máme pocit, že jsme bohatí. A my jsme bohatí, máme nejvyšší úroveň HDP ze všech zemí střední a východní Evropy. Překonali jsme Řecko, Španělsko, Portugalsko, Maltu. Jsme na dostřel Itálii, Velké Británii. Ale tím, že nerosteme, se začnou samozřejmě ti ostatní vzdalovat. Když někde ustrneme, a to je ta past ekonomiky středních příjmů, budeme relativně chudnout. A to relativní chudnutí a nerůst způsobí, že začne klesat i sociální soudržnost společnosti.