Ekonom Hindls: Potíže ekonomiky jsou vážnější

Česká ekonomika balancuje na hraně recese a podle ministerstva financí letos mírně klesne hlavně kvůli vadnoucí spotřebě domácností. Jak ale mohou lidé začít utrácet, když se naše reálné příjmy už druhým rokem propadají?

Myslím, že náš hospodářský pokles začíná už být větším problémem, než se momentálně prezentuje. Vedle Španělska jsme snad jedinou zemí, která dosud nedosáhla v objemu vytvořených přidaných hodnot úrovně z doby, než přišel covid. A teď už nám hrubý domácí produkt ani neroste, přichází ekonomický pokles. Největšími strašáky hospodářského růstu jsou inflace a rychlost nárůstu rozpočtového deficitu. Ani jedno dosud příliš nezvládáme a v obojím patříme téměř na chvost Evropy.

Opatření v těchto směrech byla a stále jsou pomalá, až liknavá, pokud vůbec nějaká byla – to platí hlavně o našem postoji k prudkému nárůstu inflace, kde jsme prakticky propásli celý rok 2022. Logickým důsledkem je, že lidé se bojí utrácet, odsouvají spotřebu – pokud na ni někteří vůbec mají. Hmatatelným úkazem je to, že tržby maloobchodu nepřetržitě klesají už patnáct měsíců. A nezapomeňme, že je to právě spotřeba domácností, která tvoří polovinu HDP. Tak jak nám pak může HDP růst?

Jak ale vyzrát na vysokou inflaci? Centrální banka tvrdí, že příští rok na jaře už budeme zpět u jejího dvouprocentního cíle. Bude to podle vás tak? Část ekonomů varuje, že tady delší dobu budeme mít vyšší inflaci, třeba kolem čtyř pěti procent, i kvůli deglobalizaci či green dealu. Jiní zase mluví o hrozbě deflace…

Dnes jsou ti, kteří o tom mohou a mají rozhodovat, poněkud optimisticky naladěni díky zpomalování míry inflace v posledních třech měsících. Ale chyba lávky – konstrukce cenových indexů je postavena tak, že za poklesem v nemalé míře stojí vysoké loňské hodnoty míry inflace, k níž se srovnáváme, čili srovnávací základna. To je prvek, který se na podzim už vyčerpá.

A pak je tu ještě ten fakt, že inflace oslabuje všude, napříč zeměmi. Na tom my zásluhu máme pramalou, vezeme se s tím. Jenže i přes mírné zpomalení si stále v evropském srovnání vývoje inflace nestojíme moc dobře. Jak jsem uvedl, stále platíme daň za liknavost v roce 2022. Zda se podaří naplnit dvouprocentní cíl v příštím roce, si zcela netroufám říci. Může se to snad i stát, ale vše záleží na příliš mnoha faktorech, které půjdou často úplně mimo nás. Já míru inflace v příštím roce odhaduji spíše o nějaké dva procentní body nad cílem.

Inflace v Česku je už druhý rokem mezi nejvyššími v Evropě. Co za tím je? Na napnutý trh práce to pořád asi svalovat nemůžeme. Máme u nás nenasytnější obchodníky? Špatně jsme zvládli energetickou krizi? Rozhazovali jsme víc než jiné státy za covidu?

O příčinách tohoto stavu a o liknavosti naší hospodářské politiky jsem už mluvil. Sebechválou inflaci nezkrotíme. Připojím ale i další okolnosti. Podíváte-li se na geografickou distribuci tohoto problému v Evropě, na nejhorších místech stojí prakticky setrvale země bývalého východního bloku.

Pomyslnému žebříčku nejhorších zemí z pohledu míry inflace vévodily počátkem roku všechny tyto země; teprve až někde na 16. místě bylo Švédsko. A ani dnes není takový žebříček o mnoho jiný, jen některé příčky se zpřeházely. Východní země jsou totiž historicky silně závislé na ruských dodávkách strategických surovin, energetická krize na ně tedy logicky udeřila plnou silou. Mají viditelně nižší produktivitu práce než západ Evropy, přitom jsou často pod velkým tlakem zaměstnanců na růst mezd, který produktivitě neodpovídá.

Jak hodnotíte postup vlády v energetické krizi?

Měli jsme v roce 2022 ceny zastropovat u výrobců, ne u spotřebitelů. Výsledkem toho, že jsme tak neučinili, je zvláštní situace v letošním rozpočtu: na jedné straně stát inkasuje vysoké příjmy ze své majetkové účasti v ČEZ, na druhé straně krvácí při výplatě kompenzací. Takže rozpočtově prakticky nula od nuly pojde, pokud dokonce – a to nemohu vyloučit – nakonec bilance mezi zisky z nadměrných příjmů a zisků na jedné straně a mezi kompenzacemi cen energií na straně druhé nebude i záporná. Zvolený přístup ke stropu nám tím jen akceleroval míru inflace, protože zvýšil ceny energií víc, než bylo nutné, a potažmo tím vlastně zbrzdil i současný vývoj hospodářství.

Dává smysl, aby stát zcela ovládl ČEZ, jak o tom už před rokem mluvil premiér Petr Fiala?

Stále si myslím, že ano. Ale stát tak měl učinit už dávno, třeba jako Francie. Dnes se totiž tato idea bude muset načas upozadit, protože takové zestátnění je velmi drahé a při současném schodku státního rozpočtu na to prostě není. Ale v lepších časech bychom se k tomu mohli vrátit.

A co měnová politika? Česká národní banka sazby zvedala naposledy loni v červenci. Sázka na intervence za silnější korunu jí, zdá se, úplně nevyšla.

V situaci, které jsme čelili nejen my, to žádná centrální banka neměla lehké. Některé ekonomické poučky, jak je známe, včetně těch monetárních, prostě v nestandardních dobách neplatí či působí jen dost omezeně. A že jsme prožili opravdu nestandardní časy.

Zvyšování sazeb je ohrožením ekonomického růstu a ten je důležitý, jeho křehkost ostatně pociťujeme právě teď. ČNB držela a drží základní sazbu na sedmi procentech a zároveň zvolila cestu posilování koruny, aby aspoň trochu tlumila ceny dovozu, hlavně energií. To jistě nějaký pozitivní vliv na míru inflace mělo. Soudit dnes minulost je snadné, mnoho lidí, mnoho názorů. Tehdy to tak lehké nebylo. Myslím, že ČNB svou roli plnila, jak v dané, ekonomicky dost nepřehledné realitě vůbec plnit mohla.

Na začátku června jste řekl, že vládní plánovaná úspora 20 miliard v letošním rozpočtu k dodržení plánovaného schodku určitě nebude stačit. Myslíte si to stále? Přece jen výběr daní od firem včetně těch mimořádných nebude asi tak špatný, jak se ještě na jaře zdálo…

Stále si to myslím. Ke všemu žádný letošní dodatečný úsporný balíček dosud ani neexistuje. Dramaticky se na brzdu šláplo jen u důchodců. To bylo počátkem roku a vyjádří se k tomu Ústavní soud. Poté, co za květen průběžné plnění rozpočtu dosáhlo propadu přes 271 miliard, se honem o nějakém takovém balíčku začalo mluvit. Ale jak rychle se mluvit začalo, tak stejně rychle se také mluvit přestalo. Prý to v dalších měsících bude lepší. Ano, bylo. Přišly peníze z ČEZ či z evropských fondů. Ale to byly nárazovité příjmy. Ty teď jsou a pak zase nebudou.

Daň z mimořádných zisků se původně odhadovala na asi sto miliard, dnes se mluví už jen o nějakých 60 miliardách, skoro výlučně z ČEZ. V září a koncem roku stát ještě zinkasuje zálohy na mimořádnou daň, ale pokud letošní mimořádné zisky zas tak mimořádné nebudou – a já říkám, že ony, hlavně od bank, opravdu tak mimořádné nebudou –, bude to v příštím roce opět nula od nuly.

Takže vláda neudrží plánovaný deficit rozpočtu?

Podle posledního vývoje se zdá, že dodržet plánovaný letošní schodek 295 miliard očištěný o vliv příjmů a výdajů z EU může být opravdu problém, pokud ještě v tomto roce nepřibrzdíme výdajovou stranu. Ale jak? V červnu jsme letošní úsporný balíček po hlasitých slibech nakonec nechali plavat a teď jsme za půlkou září. Jak to chcete stihnout? Sáhnout do výdajové strany je možné pouze v provozní rovině, na složitější věci nemáte legislativu a čas stále běží.

Vládní konsolidační balíček přináší více než šedesát opatření, zejména daňových. Jak ho hodnotíte? S čím souzníte, a která opatření jsou podle vás naopak zbytečná?

Jako obvykle, nic není černobílé. Jsou tam dobré věci, třeba snížení rozsahu dotací o téměř 55 miliard, sdílený vyměřovací základ manželů, snížení DPH u potravin – pokud se ovšem vůbec projeví, čímž si příliš jist nejsem. Ale jsou tam i otazníky. Dvě věci mám za problematické. Za prvé, velká část navržených opatření je plošná: zvyšování některých daní, odvody, zavedení nemocenského pojištění pro zaměstnance a jiné. Každá taková plošnost vždy zatíží mnohem víc nízkopříjmové skupiny, zejména pak ty s úplně nejnižšími příjmy. Takže určitá část populace může začít zápolit se svými financemi, a nakonec se propadnout až do pásma nutné sociální pomoci. A to si vyžádá zase jen a jen výdaje státu.

A ta druhá věc?

Systém opatření působí komplikovaně, nemá priority. Výsledkem je, že vlastně na stole ještě nic není, řada věcí se řeší za neklidu, za pochodu nebo i až ex post. Uvedu některé příklady. Debatujeme o věku odchodu do důchodu a o předčasných důchodech, ale nemáme hotový žádný katalog náročných profesí, z nichž zaměstnanci budou odcházet do důchodu v jiném režimu. Tím se mělo začít, a ne to slibovat až na potom. Podobně, jak bude vypadat redukce národních dotačních titulů? Nikdo takové opatření ještě neviděl. A další věc, když chci šetřit, musím každopádně začít u sebe. Tady na provoz státu šlo sáhnout hned, letos. A výsledek? Rychle se blíží konec roku a nic.

Co se týká balíčku více než šedesáti opatření, nebylo by efektivnější jít v první řadě cestou změny daně z příjmů?

To je čistě věc politické odvahy. O nutnosti zavedení vyšší progresivity u daně z příjmu fyzických osob se dokonce ve společnosti už začíná mluvit, překvapivě se v průzkumech nálad veřejnosti setkáváme i s mírně pozitivní odezvou populace. Abychom si nalili čistého vína. Progresivní daň z příjmu fyzických osob se – byť zatím jen v malé míře – do úsporného balíčku dostala od samého začátku prací. Jen se o tom nemluví. Balíček totiž obsahuje záměr snížit práh 23procentní daně z příjmů fyzických osob ze čtyřnásobku na trojnásobek průměrné mzdy.

Můj názor je, že jsme na začátku této debaty a že nakonec, pokud balíček neuspěje, se tato otázka dostane na stůl hodně rychle. Pak bude nutné podívat se na celý daňový systém, nejen na daň z příjmu, ale také na složenou daňovou kvótu, přímé, nepřímé daně a tak dále. Mělo se to udělat už dávno. Teď ukrajujeme z reformy daní po kouskách, tu malý krůček, tu jiný, ucelený koncept nevidím. To není dobře. Brzy na celkovou reformu stejně bude muset dojít, tím jsem si jist.

Nemůže balíček kvůli úpravám v DPH v lednu opět přizvednout inflaci?

Současnou podobu balíčku mám za spíše mírně protiinflační. Je tam řada opatření zvyšujících daně, přímé i nepřímé. To na určitou dobu sice patrně nejprve zvedne ceny komodit, ale později vyšší ceny mohou začít postupně odrazovat domácnosti od nákupů a ochladit tak jejich spotřebu. Přirozenou reakcí trhu pak může být to, že v konečném důsledku vlastně zvýšení daní může vést ke zpomalení inflace.

Co říkáte na chystané změny v penzích? Před covidem byl takzvaný důchodový účet ještě dvakrát v přebytku. Je to opravdu tak akutní problém? Nestačilo by více se zaměřit na zefektivnění třetího pilíře, dlouhodobě pak na podporu prorodinné politiky a imigrace, případně se třeba inspirovat švédským modelem?

Důchodový účet skutečně v přebytku byl v letech 2018 a 2019. A taky třeba ještě před hypoteční krizí v roce 2008. Jak vidno, těžké ekonomické otřesy tento účet neustojí a rychle se propadá do záporu. Populace stárne a dlouho nereformovaný důchodový systém se stal svízelnou věcí. Nyní stojí na takzvaném státním, prvním pilíři a na třetím pilíři, na vlastní spoluúčasti, zjednodušeně řečeno.

Snahu o posílení třetího pilíře, i při větším riziku ztráty části úspor střadatelů, vítám. Nelze spoléhat jen na první pilíř, to není nikde na světě. Ale zároveň platí, že na první pilíř stát vynakládá asi deset procent HDP, tedy 700 miliard korun. Jenže země, k nimž vzhlížíme, třeba Rakousko, Německo dávají 12 až 14 procent HDP. Takže lidé by neměli spoléhat jen na stát a stát by neměl sázet jen na aktivitu občanů a s financováním penzí neustále pomáhat. A pak tu je role zaměstnavatelů, firem. Ale to vše by asi bylo spíš na samostatný rozhovor.