Ekonom Hindls: Bez daňové reformy se Česko z místa nepohne

Přirozeně to určitý problém je. I když mi někdy přijde, jako když se až příliš často řeč stáčí skoro jen k deficitu, jako by tady snad ani žádný jiný ekonomický problém nebyl. Deficit potíž je, ale je to také obraz toho, jak si s ekonomikou umíme poradit a jak si vede.

Je potřeba se zamýšlet především nad tím, jak zvýšit otáčky české ekonomiky, protože jen škrcením výdajů se tohle nevyřeší. Už jednou jsme se proškrtali téměř až k ekonomické stagnaci, zhruba před jedenácti dvanácti lety.

O konsolidaci rozpočtů musí rozhodnout také navýšení příjmů, ne pouze pasivní škrty. Mezi ekonomy se široce soudí, že má existovat jakýsi poměr mezi opatřeními, která vedou ke zvýšení rozpočtových příjmů, a zároveň opatřeními, která rozpočtové výdaje dlouhodobě snižují. Někdo hovoří o poměru 30 ku 70 procentům, někdo třeba o čtyřiceti k šedesáti.

O tom lze debatovat. Hlavní ale je, že pokud nenalijeme do ekonomiky živou vodu, budeme odsouzeni k tomu, stále jen škrtat a škrtit. Predikovaný letošní růst ekonomiky o dvě procenta v tomto směru moc velká výhra není. A je otázka, zda to vůbec tolik bude.

Ty jsou dostatečně známy: pandemie covidu, růst cen surovin, rozbouřená a nepříliš čitelná geopolitická situace ve světě. A taky tak nějak podivně se vyvíjející globalizace.

Nechápu ale, proč máme stále tendenci pitvat se v tom, co kdo zavinil, co je potřeba komu vyčítat a co kdo musel za někoho napravovat. Žijeme přece teď a tady. Většina těch důvodů, co vedly k vysokým deficitům, je snad už za námi.

Proč nejsme aktivnější v konsolidačním úsilí? Tedy v restrukturalizaci daňového systému, v modernizaci, v digitalizaci, v razantním snižování byrokracie, v podpoře firem a technologií. Máme vzdělanou a bystrou populaci. Proč toho nevyužijeme a raději se stále vracíme k tomu, co už nejde odestát?

Návrat k vyrovnanému rozpočtu nám nepochybně ještě nějakou dobu potrvá, vždyť pořád máme záporné roční saldo kolem čtvrt bilionu korun a umenšujeme ho hodně klopýtavě.

Ale cesta k vyrovnanému hospodaření není v tom, že vše utěsníme. Vím, že rozhýbat ekonomiku není práce na jeden či dva roky a že někde musíme přechodně i škrtat, utěsňovat. Ale musíme vidět také jiné cesty. S některými z nich lze začít dost rychle, stačí jen chtít. Klidně třeba tím, že odbřemeníme společnost od byrokracie. To by zrovna mohl být dobrý první signál firmám před dalšími kroky.

Konsolidační balíček je hodně plošný. Když nějaká změna, tak všem stejně. To je jeho největší potíž. Není selektivní, není progresivní, nediferencuje. A proto nejspíš k rychlejšímu a hlavně dlouhodobějšímu snižování budoucích schodků moc nepovede. Jeho účinnost bude jen dočasná a konsolidaci dramaticky nedokáže urychlit, bude to spíš takový „udržovák“.

V něčem možná přechodně uleví výdajům, ale nepřipadá mi, že to je to, co rozpohybuje celé hospodářství.

Uvedu příklad k předchozí odpovědi: zvýšili jsme daň z nemovitých věcí. V podstatě všem stejně. Ano, přineslo to nějakou tu miliardu. Ale má snad někdo pocit, že to je cesta k dostupnému bydlení, ke snížení cen nemovitostí, ke snížení nájmů, ke zrychlení stavebního řízení, k úlevě podnikatelům, k odstranění problémů mladých lidí s bydlením?

Nebo si vezměte snížení státní podpory stavebního spoření na nanejvýš tisíc korun ročně. Opět všem stejně, dokonce i retroaktivně pro stávající smlouvy. Anebo zvýšení daně z příjmů právnických osob z 19 na 21 procent. Je to podpora růstu a progresivních oborů?

Konsolidační balíček také nenápadně zvýšil daň z příjmu fyzických osob rozšířením okruhu těch povinných plátců, kteří se dostali svým příjmem do vyššího pásma zdanění. Ale je to ten systém zdanění příjmů, který je ve vyspělých ekonomikách a který třeba potom opravdu uleví nízkopříjmovým domácnostem?

Jak už jsem řekl, o účinnosti konsolidaci rozpočtů rozhodnou vyšší příjmy, ne pouhé škrty.

Všechny. Potřebujeme kompletní daňovou reformu, která nás dříve či později beztak čeká. Čím později to bude, tím to bude naléhavější. Dnes se můžeme ještě vymlouvat na to, že tu pořád jsou nějaké volby a že tudíž není politická odvaha. Tím však brzy dojdeme k tomu, že zítra to už nebude otázka odvahy, ale otázka čiré nutnosti.

Náš systém není dost progresivní, jak je to ve vyspělých ekonomikách. To znamená, že příliš nerozlišuje výši danění podle výše příjmů. Přitom progresivní daň je na Západě až do 50 procent výše příjmů.

Aby mi ale bylo dobře rozumět, nejsem pro růst daní. Nikdo není pro plošný růst daní. Jenže my tím, že necháváme současný daňový systém bez výraznějších progresivnějších změn, jsme vlastně odsouzení k tomu postupně plošně zvyšovat daně všem – viz. konsolidační balíček. A to je právě to, co se mi nejeví jako nejlepší řešení.

A jsme u toho zas. Máme problém valorizovat o nějakých 250 korun slevu na poplatníka. Vznikla by totiž další sekyra 12 až 13 miliard.

Samozřejmě že máme za dané konstelace daní tyto problémy. A proto je nutné rekonstruovat celou daňovou soustavu, progresivně, efektivně. Jinak se budeme stále jen trápit, tu kvůli slevě 250 korun na jednoho poplatníka, jindy zas kvůli úplně jiné slevě na kdovíco.

Ano, i my máme šedou ekonomiku. Kdo ji nemá? Ale není to u nás zdaleka takový problém jako jinde, třeba leckdy i na západ od nás.

Trochu to sleduji a musím říct, že z pohledu dat v tomto nelehkém úkolu odvádí výbornou práci Český statistický úřad, který má dobrý přehled o „šedých“ procesech a poskytuje kvalitní a relevantní data. Z toho vím, že na tom nejsme zase tak špatně. Samozřejmě by každé opatření vnášející více světla do šedých zákoutí jisté úspory přineslo, ale není to to, co by ozdravilo veřejné finance naprosto zásadně.

Budoucnost je v investicích, to určitě. Návratnost bude spíše dlouhodobá. Hlavně do technologií, digitálních systémů, do výzkumu, do vzdělání.

Investice do dopravní infrastruktury jsou nepochybně také velké téma. Ale tady si přiznejme, že ne všechny investice zde směřují do úplně nových prvků, které potřebujeme, jako jsou rychlostní koridory, nové dálniční úseky a tak dále.

Nemálo nás totiž stojí i záplatování současné nepříliš kvalitní silniční sítě, toto nová investice není. A podívejme se, jakou dálniční síť dnes má třeba Polsko či Španělsko, které dokázaly efektivně a rychle využít zejména evropské prostředky.

To je těžká otázka. Často se v diskusích omezujeme na argumentaci, kolik ta která země má dluh a deficit v procentech vůči hrubému domácímu produktu a jak špatně či dobře na tom je, nebo není. To je poněkud zavádějící.

Tak třeba Japonsko je asi jednou z nejzadluženějších zemí světa s dluhem okolo 250 procent HDP. Ale tento dluh má „vyfutrovaný“ systémem národních úspor, a zadlužení mu hodně pomohlo k restartu ekonomiky po katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima v březnu 2011.

My se sice pohybujeme s dluhem někde kolem 42 procent vůči HDP, ale trápí nás slabší ekonomický výkon a ne zcela moderní produkční struktura. Takže porovnání zadlužení mezi zeměmi v procentech HDP bez analýzy detailu je docela ošidné.

To ano, a řešení nebývají většinou dost principiální. Co je však ještě horší, je to, že mám po tom, co nám všem přinesl covid, někdy pocit, že zadlužování je něco, vůči čemuž jsme už otupěli – a tím nemyslím jen Česko – a co státy začaly brát tak trochu jako běžnou součást života.

Proto se mi těžko odhaduje, kam až tato trajektorie v očích politických elit může v delší perspektivě dojít.

Tento problém Evropu potrápil, a i nadále trápí asi o dost víc než některé jiné části světa. Ale není to jen všeobecnou geopolitikou. Jak jste zmínil, Evropa si zadělala na problémy i sama o sobě: trápí se s Green Dealem, jehož spornost postupně vyplouvá na povrch a stejně tak vyplouvá na povrch i rigidita Evropy ve schopnosti nalézt řešení, co nyní s tím. A trápí se i s automobily, které zejména pro Německo jsou vedle chemie páteří ekonomiky.

Řešení nebude jednoduché. Myslím, že si s tím nakonec budou muset jednotlivé země poradit spíš samy, než že by s něčím přišla společná Evropa. Bolet to bude. Takže si myslím, že levným energiím je docela odzvoněno. Možná mohou občas být na chvíli levnější, ale levné v Evropě nebudou už nikdy.

Predikce se každý rok, podle poměrně přesného časového harmonogramu, upravují. Dělá se to tak u nás, v Evropské centrální bance i v dalších klíčových institucích. Je to logické, úpravy prostě jen reflektují nové skutečnosti vznikající v průběhu roku.

Podíváme-li se na rok 2024 u nás, zpřesněné predikce postupem roku výkon české ekonomiky většinou snižovaly, nakonec se budeme za rok 2024 pohybovat zřejmě někde kolem jednoprocentního růstu HDP. Ostatně, to se už za pár dnů od Českého statistického úřadu dozvíme přesně.

A mám obavu, že s dnešní predikcí dvouprocentního růstu v roce 2025 to během roku dopadne podobně a že to ta dvě procenta spíš nebudou.

Výkon české ekonomiky – vytrvale od dob covidu – stále není nijak oslnivý. Máme dost petrifikovanou ekonomickou strukturu postavenou na energeticky často náročných průmyslových odvětvích, a to při nízké přidané hodnotě. Zaostáváme v moderních technologiích i v digitalizaci procesů a podobně.

O investicích do vědy, technologií, do školství spíš jen hodně mluvíme, i když je pravda, že v poslední době tady k jistému, mírnému zlepšení došlo. Jenže to je běh na dlouhou trať a výsledky se mohou projevit až za delší čas.

Ke všemu nám moc nepomáhají ani potíže německé ekonomiky, které jsou zřejmě trvalejšího rázu, než se někomu mohlo původně zdát.

Ty se vrátily po letech půstu a střídmosti konečně k nákupům. Hráz opatrnosti, vyvolaná krizemi a ekonomickou deprivací, musela už někdy povolit. Nepochybně to spolu s obnoveným růstem reálných mezd k určitému oživení životní úrovně průměrné domácnosti, samozřejmě ne nutně každé, teď povede.

Ovšem ještě líp by nám nepochybně bylo, kdyby se ekonomika vrátila k tempům růstu, která jsme tu měli před covidem. Proto je zapotřebí tlačit na vytváření proinvestičního charakteru rozpočtu. A nutnou podmínkou je i to, aby si výdaje na konečnou spotřebu domácností udržely stoupající tendenci.