Dluhy zesnulých ohrožují pozůstalé. Jak se chránit?

Dluhy zemřelých, zůstavitelů, mohou být umořovány i z majetku dědiců, pokud se dědicové ještě během pozůstalostního řízení u notáře včas neozvou. Kdo to neví, zaplatí a může v dražbě přijít o majetek.

Na druhou stranu v panické hrůze z nejasných dluhů zemřelého někteří hodně opatrní příbuzní dědictví raději rovnou odmítnou jako celek.

Po odmítnutí jsou sice pak dědicové zcela bez starostí, ale může je to později zamrzet. V případě odmítnutí dědictví totiž majetek, třeba chalupa, připadne státu, ten ho prodá, z toho, co zbyde, umoří věřitele a ti, na které nezbylo, ostrouhají.

Po státu, jenž získal tzv. odúmrť, nic vymáhat nelze. Po dědicích však ano, a to dokonce je-li pozůstalostní řízení ukončeno a dluhy vyplavou na povrch později.

Jak se ale lidově říká, nestahujme kalhoty, dokud je brod ještě daleko. „Dědic nemusí dědictví, kde se ví o dluzích nebo o nich tuší, hned rovnou odmítnout jako celek. U notáře stačí uplatnit výhradu soupisu majetku a navrhnout likvidaci pozůstalosti,“ radí likvidační správce Aleš Jirásek.

Dříve léta platilo, že se automaticky ručilo jen do výše hodnoty majetku zemřelého. Majetek byl malý, dluhy velké, věřitelé měli zkrátka smůlu. Jenže to od roku 2014 změnil občanský zákoník.

Když je teď pozůstalý zticha a u notáře nic neřekne, dává všanc i svůj majetek. Proto by měl u notáře uplatnit právě „výhradu soupisu majetku“, má-li podezření na dluhy zemřelého.

Podle místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy výhrada soupisu spočívá v tom, že pozůstalí ručí za dluhy zůstavitele jen do výše jeho majetku, který po něm zbyl, nikoliv už svým majetkem. Čili se pak nemůže například stát, že velké dluhy po rodiči dospělým potomkům vtáhnou do dražby i jejich chalupu nebo nemovitost, kde bydlí.

Následná likvidace pozůstalosti je pak elegantní způsob, jak se uchránit: pozůstalý nechá věc vyřídit státem licencovaného likvidátora a notáře. Likvidátor majetek prodá, uspokojí věřitele, a to podle zákonné posloupnosti, a pokud něco zbyde, nechá to bez dalšího rizika pozůstalým. Takže dluhy se zaplatí a vytoužená chalupa po babičce může třeba i v rodině zůstat.

Pokud se ale laik snaží věřitele zjistit a vyplatit sám, nejspíše udělá chybu. Třeba zaplatí věřitelům, kteří nejsou přednostní, a právě ti přednostní mohou později jít i po majetku pozůstalého.

„Nařízením likvidace přestává být dědic účastníkem řízení a účastníkem se stávají přihlášení věřitelé a likvidační správce, kterého může jmenovat notář. Řízení se pozůstalého již dále netýká a žádné dluhy na něj nepřecházejí, naopak, pohledávky věřitelů se uspokojí z rozvrhu a ve zbytku zanikají,“ potvrzuje Jirásek.

Zajímavé pro dědice podle něho je, že pokud vznikne likvidační přebytek, tedy budou uspokojeny všechny přihlášené pohledávky a náklady související s likvidací, vydá se osobě s dědickým právem v době nařízení likvidace.

Věřitelé mají lhůtu tři měsíce k přihláškám. Jejich pohledávky podléhají přezkumu u notáře. Pokud má notář některé za neprokázané nebo je popřel jiný věřitel, musí věřitel, který takovou pohledávku přihlásil, podat žalobu. „O určení, že věřiteli náleží taková pohledávka, se následně soudí proti likvidačnímu správci nebo proti jinému popírajícímu věřiteli. Pokud neuspěje, pohledávka se uspokojovat nebude,“ konstatoval Jirásek.

Majetek spravuje likvidační správce a kontroluje ho notář. Likvidační správce má současně za povinnost prověřit, zda ještě během života zůstavitele neušel nějaký majetek na základě tzv. neúčinného právního jednání, prověřuje tedy transakce, které dlužník v minulosti učinil. Vše končí rozvrhem, kdy je výtěžek vyplacen na jednotlivé pohledávky, případný přebytek vyplacen osobě, které svědčilo dědické právo.

„Problém je, že většina lidí o uvedeném neví a v případě existence předluženého dědictví ho automaticky odmítají. Notář poté musí oslovit potenciální dědice z další dědické skupiny (celkem šest skupin), všichni odmítnou a dědictví nakonec připadne státu, který teprve navrhne likvidaci. Uvedený proces trvá několik let, což znehodnocuje majetek. Případný likvidační přebytek poté náleží státu,“ upozornil Jirásek.

Při likvidaci zadluženého dědictví to z počátku vůbec nemusí vypadat, že něco zbyde, ale výsledek může mile překvapit.