Česko je ve výrobě potravin méně soběstačné. Lidé ale mají nižší ceny a větší výběr

„Nižší soběstačnost znamená vyšší dovozy ze zahraničí a z ekonomického pohledu zápornou bilanci agroobchodu. Jednou z výhod je ale kromě možných nižších cen také širší nabídka zemědělských komodit a z nich vyráběných potravin,“ řekl Novinkám agrární analytik Petr Havel.

Celkovou soběstačnost v základních potravinách odhadují výpočty statistiků z těch potravin, jejichž produkce je běžná ve zdejších klimatických podmínkách, takže se to netýká třeba jižního ovoce.

V loňském roce tento ukazatel podle Českého statistického úřadu dosahoval 78 procent. V roce 1993 činil 94 procent. Vedle základní kalorické hodnoty zohledňuje i přiměřenou pestrost stravy. Zjednodušeně řečeno tedy ukazuje, jaký podíl roční spotřeby by Češi dokázali pokrýt jen z domácích zdrojů, pokud by neexistoval dovoz.

Zatímco u mléka nebo piva soběstačnost výrazně přesahuje sto procent, u másla loni dosáhla 72 procent, u vepřového masa 40 procent a například u rajčat jen 22 procent.

Statistiky také potvrzují to, že Češi ve velkém vyvážejí mléko, ale sýry a máslo dovážejí. To samé platí u exportu prasat a následného dovozu zpracovaného masa.

Podle Havla je důvodem nižší cena zahraniční produkce. Masné výrobky či mléko dokáží vyrobit levněji například v Polsku a v některých případech i v Německu. Rozdíl může být ve větším počtu zemědělců i výrobců, daních či cenách energií, jež srážejí cenu. Nedostatkem kapacit tuzemské masokombináty ani mlékárny podle Havla netrpí.

U zeleniny je pak vedle ceny důvodem i sezonnost a časování sklizně.

Podle mluvčího Potravinářské komory Marka Zemánka by ale Česko mělo o potravinovou soběstačnost usilovat. „Přestože se pohybujeme na vnitřním trhu Evropské unie, kde si obchodníci mohou dovézt v podstatě jakékoliv zboží, vždy je výhodné si doma vyprodukovat, co lze.

Místní produkce taky šetří uhlíkovou stopu, když potraviny necestují z takové dálky.

Spotřebitelé ale řeší hlavně ceny a přibližně dvě třetiny potravin nakupují ve slevách. „Ty se stávají hlavním vodítkem při rozhodování zákazníků. Určitě hrají větší roli než původ nakupovaných produktů,“ podotkl ekonom BHS Štěpán Křeček.

O soběstačnosti podle něj lze mluvit u produktů, pro které jsou v tuzemsku dobré podmínky. „Ani v tomto případě však není vhodné, aby se soběstačnost vynucovala na sílu. Je efektivnější, když o produkci rozhodují spotřebitelé svou poptávkou. Tu můžeme ovlivňovat například propagací českých produktů. Není však vhodné diktovat, kolik se má čeho vyrobit a následně prodat,“ doplnil.

Poslanci dříve zvažovali zavést povinné kvóty na české potraviny v supermarketech, ale nakonec se proti tomu postavil Senát a poslanci s původně schváleným nápadem couvli.

Podle Tomáše Maiera, ekonoma z České zemědělské univerzity v Praze, je pro každý stát dobré si zachovávat jistou míru soběstačnosti, ať už se tuzemští spotřebitelé chovají jakkoliv. „Přece jen jsou potraviny do značné míry strategické zboží,“ komentoval Maier.

„Nějakou soběstačnost ve výši 80 až 85 procent je dobré ze strategických důvodů mít, ale neviděl bych v tom mantru. Kaloricky soběstační jsme,“ uzavřel.

„Plnou potravinovou soběstačnost nepotřebujeme. Ostatně, nemá ji žádná země v Evropské unie ani na světě, každá něco dováží. Ačkoliv jsou komodity, kde je vhodné o vyšší soběstačnost usilovat, jako jsou ovoce, zelenina, případně vepřové maso,“ soudí Havel.

Podtrhl však, že dopad nesoběstačnosti do cen je pro zákazníka obecně spíše pozitivní – produkty se ze zahraničí dovážejí obvykle kvůli nižší ceně.

Vyšší potravinová soběstačnost by na druhou stranu měla přínosy ve vyšším odbytu tuzemských výrobců a zemědělců, kteří by pak mohli zlepšit ekonomiku svého podnikání, případně zisky potřebné k dalšímu rozvoji.