Analytik: V energetice vláda v EU obstála, doma to bylo horší

Stejně jako doma i v rámci EU hrála jednu z hlavních rolí energetika. Jak to vláda na evropské úrovni zvládla?

Předsednictví, kde se Česká republika snažila koordinovat společné úsilí v energetice, lze hodnotit jako úspěšné. Bylo dojednáno hodně společných akcí v dost mimořádné situaci.

Úspěchem je, že se podařilo realizovat a splnit úkol přípravy na zimu z hlediska plynu. Takovou naplněnost podzemních zásobníků jsme zprvu nečekali. Ačkoliv tomu pomohla i příroda teplejším závěrem podzimu, tak to určitě je úspěch. V rámci EU byly aktivovány podpůrné mechanismy, které umožnily naplnit zásobníky velice dobře.

Z hlediska plynárenství se v celé Evropě uvedlo do praxe pravidlo „use it or lose it“, aby vlastník nemohl blokovat skladovací kapacitu, kterou nevy­užíval. To cílilo hlavně na ruský Gazprom, který operoval s řadou zásobovacích kapacit.

Česko bylo aktivním partnerem i z hlediska hledání neruských zdrojů plynu, protože se stalo vůbec prvním partnerem na novém plovoucím terminálu na zkapalněný zemní plyn LNG v nizozemském Eemshavenu. To určitě respekt Česka zvýšilo.

Podařilo se také dosáhnout dohody o snížení spotřeby o 15 procent proti minulým letům.

A u elektřiny?

U elektřiny je to nařízení Evropské komise o povinných pětiprocentních úsporách v časech elektroenergetických špiček.

Nakonec se domluvilo i omezení maximálních cen zemního plynu na 180 eurech za MWh. Jak to hodnotíte? Třeba exministr průmyslu za ANO Karel Havlíček to kritizuje jako nedostatečné.

Tato dohoda je velkým vítězstvím. Je lepší, než se čekalo. Původní návrh stropu byl 275 eur, skupina států v čele s Českem jej požadovala podstatně níže, ale ještě zkraje prosince se hovořilo o 200 až 220 eurech. Nakonec je to 180 eur. To nikdo moc nečekal. Byla ale použita tvrdá vyjednávací taktika a netrvalo se na jednomyslné dohodě. Odblokovalo to i společné nákupy plynu.

Co se naopak Česku nepodařilo?

Nepovedlo se nastavit jednotný evropský mechanismus pomoci zejména velkému průmyslu. Je to škoda, protože otázka zachování konkurenceschopnosti je citlivá. Konkrétní cenové stropy jsou v různých zemích nastaveny značně rozdílně.

Jak to tedy vláda v energetice zvládla na domácí půdě?

Možná že právě proto, že byla hodně soustředěná na předsednictví, zanedbávala některé úkoly doma. Zejména právě nastavování cenových stropů, které byly přijaty poměrně pozdě a na poslední chvíli. To není na vysvědčení s vyznamenáním. Nakonec se vše daří uvést do praxe, ale s rozpaky.

Můžete ten český strop porovnat s německým?

Je to odlišný přístup. Německo tradičně jako prioritu vidí zachování konkurenceschopnosti průmyslu a podle toho postupovalo. Strop pro elektřinu je v Německu pro velké firmy mnohem nižší než v Česku a pro domácnosti je zase podstatně výše. Tamní domácnosti si to ale mohou vzhledem ke kupní síle dovolit. U nás jsou hodnoty pro domácnosti i velké firmy nastaveny stejně a strop spotřeby je u podniků na úrovni ve výši 80 procent, Německo to má na 70 procentech. U přístupu k zastropování se projevilo, že Česko mělo na jeho vypracování málo času.

A co Slovensko? Zdá se, že tam se bude vzhledem k vyhrocené politické situaci ještě jednat, ale tam byl strop cen silové elektřiny ohlášen na pouhých 1500 Kč za MWh, tedy zhruba na čtvrtině toho, co v Česku.

To vypadá velice příjemně, ale troufám si říci, že to nedopadne dobře. Slovensko je, co se týče elektroenergetiky, ve slabší pozici než Česko. Je to země, která velkou část elektřiny kupuje v zahraničí za docela vysoké burzovní ceny. Dovozové ceny pro Slovensko jsou ještě vyšší než pro české odběratele.

Financují to podobně jako u nás, tedy odvodem firem z mimořádných tržeb, ale zajištění financování je tam daleko menší než v Česku a do velké míry to bude muset sanovat slovenský rozpočet. Zkrátka strop nastavili naprosto nerozumně.

Zmínil jste společné nákupy plynu. Povedou podle vás k výhodnější ceně, jak o tom mluví ministr průmyslu Jozef Síkela (za STAN)?

Před pozitivními očekáváními, co se týče cen, bych velmi varoval. Myslím si, že společný nákup nebude mít na větší sražení ceny významný vliv. Tyto nákupy určitě nebudou představovat většinu nákupů plynu pro Evropu. Velcí dovozci, ať už firmy, nebo státy, se nebudou na tento nákup spoléhat, ale budou se nadále snažit zajistit si co nejvíce zdrojů sami. Předpokládá se, že společné nákupy budou realizovány s cílem naplnit alespoň minimální zásoby do podzemních zásobníků.

Exportéři, kteří nám budou plyn prodávat, budou dobře vědět, že přestože bude společná poptávka, Evropa je v deficitu a plyn zoufale potřebuje. Nebudeme v pozici, že bychom si mohli diktovat ceny.

Pro vnitrozemské státy, jako je Česko, které nemají dlouhodobé zkušenosti s nákupem LNG a obchodní vazby, to ale bude velká výhoda, protože se svezeme se zkušeným partnerem.

Unie se závěrem českého předsednictví dohodla i na zpřísnění trhu s emisními povolenkami, které by se mj. měly od roku 2027 týkat i dopravy a vytápění. Je to z hlediska českého průmyslu a domácností dobrý krok?

Nejsem moc velkým příznivcem současného systému s povolenkami ETS, protože je dost chaotický. A toto je v podstatě ETS číslo dva. To znamená, že je to zpřísnění byrokracie a dost masivního přerozdělování, protože bude platbou za uhlíkovou stopu nepřímo zatížen daleko větší okruh spotřebitelů. Určitě to také potáhne nahoru ceny tepla, které občané budou získávat z malých individuálních zdrojů.

Na druhé straně je pozitivum v tom, že to narovnává poměry na trhu. Dodavatelé centralizovaného tepla si už léta stěžují, že jsou v nepříznivém postavení. Velké zdroje nad 20 MW musejí nakupovat emisní povolenky, což pro ně znamená velké náklady navíc, zatímco do individuálních plynových zdrojů nebo i kamen na uhlí se to nepromítá. Takže malé tepelné zdroje měly konkurenční výhodu. Tím, že se vybuduje systém ETS II pro retailové sektory, se podmínky narovnají.

A co z pohledu EU, je to dobrá dohoda?

Já si myslím, že je to správný krok, protože se naplňují ekologické cíle Fit for 55. A pokud nechceme zpochybňovat celý tento klimatický balíček, tak české předsednictví touto dohodou udělalo krok k jeho realizaci, konkretizaci. Vzhledem k tomu, že to je docela kontroverzní článek v celém řetězci – není tajemstvím, že zrovna východní země EU jsou ke klimatické politice a emisním povolenkám obecně skeptičtější a opatrnější než Západ –, tak to, že byl přijat aspoň nějaký kompromis, je bezesporu úspěch.