Zvýšit tresty za znásilnění jde i bez Istanbulské úmluvy, upozorňují aktivistky

Hůlová: Ta současná definice říká, že znásilnění je pohlavní styk pod pohrůžkou násilí nebo zneužití násilí nebo bezbrannosti. To nepokrývá až 70 procent znásilnění, kdy oběť zamrzne a není schopna se nějak fyzicky bránit. Oni třeba dokážou říct ne, ale už se pak nedokážou bránit. Současná definice tohle nepovažuje za znásilnění. Takže my chceme, aby tam bylo jasně řečeno, že pohlavní styk bez souhlasu je znásilnění.

Nejedlová: Ona bohužel ta bezbrannost je často vykládána jako absolutní bezbrannost. To znamená, že ta oběť musí být omámená natolik, že není schopná cokoli dělat, třeba v bezvědomí nebo v nějakém hlubokém spánku. To není ta bezbrannost, jak si představujeme my. Já jsem si taky myslela, že by to ta bezbrannost mohla pokrýt, protože člověk je bezbranný, nemůže se bránit, ale bohužel. Takhle se to nevykládá. A my chceme, aby soudci už nekladli důraz na to, jestli se někdo bránil, nebo ne, ale aby se ptali, jestli se to stalo dobrovolně nebo jestli tam byl nějaký souhlas.

Hůlová: Už dneska jsou metody, jak se to dá dokazovat, už dneska jsou případy znásilnění, kde nejsou známky fyzického násilí. Dělá se to různými psychologickými posudky, posuzuje se důvěryhodnost té osoby, prokazuje se, jestli tam byli nějací svědkové, esemesky a takovéhle věci.

Nejedlová: Z mého pohledu se to stalo předmětem nějakých kulturních válek. Nejde o tu samotnou věc nebo podstatu Istanbulské úmluvy, protože ty věci, které ti kritici vnímají jako kontroverzní, už Česká republika přijala v jiných úmluvách. Spíš jde o nějaký boj o to, co se bude s českou demokracií dít a jak liberálně nebo neliberálně se bude vyvíjet. A je škoda, že něco, co má chránit ženy, ale i muže a další oběti násilí, třeba děti, se stalo předmětem takových sporů.

Hůlová: My jsme za Amnesty i Konsent lobbovali za to, když se ta Istanbulská úmluva podepisovala, ale bohužel v současné době to vidíme jako neprůchodné téma. Vidíme to i na tom, že se znovu už poněkolikáté odložilo i samotné projednání Istanbulské úmluvy na vládě. Proto se teď soustředíme na tu nápravu definice znásilnění. Ano, kdybychom ratifikovali Istanbulskou úmluvu, tak bychom tu definici měli napravit. Ale my nečekáme, jestli se to ratifikuje, nebo neratifikuje.

Nejedlová: My jako Konsent se věnujeme prevenci, což znamená, že vzděláváme mladé lidi na základních a středních školách o tom, co je souhlas, jak vypadá sexuální násilí, že každý má právo si bránit svoje hranice a druhý je má respektovat a že kvalitní nebo bezpečné vztahy jsou založené na respektu. Naším cílem v Konsentu je i přispět změnou té definice k tomu, aby těch trestných činů ubylo. Nám třeba nejde primárně o to, aby ve vězení sedělo víc lidí, ale aby bylo méně obětí, abychom se tu mohli cítit bezpečněji, my i spousta dalších žen.

Hůlová: Nebudeme, bylo by to kontraproduktivní, k ničemu by to nevedlo.

Nejedlová: Častokrát není potřeba, aby byl souhlas verbální. Když se člověk svléká, svléká nás a aktivně se zapojuje do té sexuální aktivity, tak můžeme předpokládat, že souhlasí. Ve chvíli, kdy se chová tak, že není sám proaktivní, tak je dobré se ujistit, jestli to je v pořádku. A dá se to dělat normálně tak, aby to nenarušovalo příjemnou atmosféru, třeba se zeptat: Líbí se ti to? Chceš pokračovat? Co chceš, abych dělal nebo dělala... a další.