Senior kvůli povodním přišel o rodný dům. Díky solidaritě dárců už bydlí v novém.

„Jsem strašně rád. Má citová vazba na zdejší region je obrovská. V domě v Bělé jsem se narodil a žil až do vojny. Dalších téměř 18 let jsem působil na Slovensku, ale vždycky jsem se sem toužil vrátit. Tragická smrt manželky to pak uspíšila a od té doby jsem tady,“ vysvětlil Novinkám šestasedmdesátiletý senior.

Na demolici rodného domu se podívat nešel, byť původně to plánoval. „Chtěl jsem tam proto, jestli se tam neobjeví něco, co by mě zajímalo. Třeba frézky, zubní vrtáky, které používám k vyřezávání do dřeva, což je můj koníček. Dlátka jsem si vzal hned,“ podotkl.

Nakonec to ale přehodnotil. Nechtěl vidět, jak jeho dům bourají. Na místo, kde stál, se šel podívat až po třech dnech. „Zeť mi říkal, že šel k zemi rychle. Má to natočené na mobilu, ale ani to jsem zatím neviděl,“ pověděl.

Teď už chodí kolem prakticky denně a pokaždé se tam zastaví. „Vždycky mám snahu zabočit s tím, že jdu domů. Pak si najednou uvědomím, že není kam. S tím domem prostě odešly vzpomínky, odešlo dětství,“ říká smutně Bajza.

Vytvořil si proto dvě dřevořezby, aby mu rodný dům, matku a dětství alespoň připomínaly. „Stavět tam už nic nechci, nemělo by to smysl. Je to místo, které bude vždy ohroženo. Zůstal tam ale chodník. Upravím ho a udělám něco jako smírčí kříž. Dám tam i text, kde bude, že tam stál dům číslo 125, že děkuji lidem, co ho postavili, a že jsem v něm mohl od roku 1946 žít až dosud. Seženu i retro zvonek na baterky. Když někdo přijde, bude si moci zazvonit a pomyslně vstoupit,“ plánuje.

Na pozemku, který mu zůstal, nelpí. „Kdyby ho chtělo třeba Povodí Odry, které upravuje koryto řeky Bělé, klidně ho prodám,“ připouští.

Od záplav bydleli s rodinou tři týdny v jednom místním penzionu. „Jakmile začalo být chladněji, tak nám církevní lesní správa ve svém objektu poskytla rovněž v Bělé dočasně byt. Situace se ale opakovala, i tam byla zima a chyběla teplá voda,“ vypráví.

Když dostal vyplacenou pojistku, začaly se věci hýbat. „Byla to suma, co mě nastartovala. Začal jsem se dívat po vlastním domu. První, který jsme vybrali, byl příliš drahý. Pak jsme narazili na inzerát, který se týkal toho, kde teď už bydlíme, a už to šlo ráz naráz,“ prozradil. Ještě předtím si na radu sousedky zřídil transparentní účet. „Do té doby jsem neměl potuchy, že to lze. Udělali jsme to a byl jsem překvapen, jak nám tam lidi přispívali. Ta obrovská solidarita byla neuvěřitelná,“ popsal chvějícím se hlasem Bajza.

Pomohli mu charity, příbuzní z Valašska, kolegové z Lesů ČR, kde léta pracoval, spolužáci ze základní školy, lidé, které doprovázel na lovech. „Pak jsem si vzal půjčku, kterou jsem už vrátil, a klaplo to. Prodávající, tři sourozenci, mi dali klíče ještě dříve, než došlo k zápisu do katastru. To bylo fajn. Ráno jsem je dostal a ještě tentýž den jsem se nastěhoval. Prodali nám dům i s kompletním vybavením, takže to nám také hodně pomohlo,“ kvituje muž, který léta pracoval jako revírník.

Nadšený je z toho, že nový dům má svou historii. „Po válce v něm byla první knihovna, bydlel tady učitel, vedle byla škola, kam jsem chodil. Byla tady první dětská poradna. Ještě ale budu pátrat dál. Historie mě zajímá,“ libuje si.