Zprávy o Chersonu už nesleduji, zbláznila bych se, říká Leila

Ano, s mojí nejlepší kamarádkou z dětství si pravidelně píšeme. Jelikož zůstala v Chersonu, často se jí ptám na to, jak to zvládá. Je to velmi optimistický člověk, a i současnou vyhrocenou situaci zvládá naprosto špičkově. Dokáže si zachovat chladnou hlavu. Za to ji nesmírně obdivuji. Neztratila víru v dobrý konec. Raději ani nečte zprávy. Zatímco všichni naši známí odjeli pryč, ona stále chce v Chersonu zůstat.

Upřímně, raději už ne. Když něco ze zpráv zahlédnu, dělá se mi z toho smutno. Občas ale něco vidím u kamarádů na sociálních sítích. Štve mě, že se ty věci stále opakují a nemá to konec. Štve mě to za lidi, kteří tam chtějí žít normální život, jako žijeme tady. Ale kdybych ty špatné zprávy pravidelně četla, tak bych se z toho zbláznila.

Obecně se mi daří dobře, jsem spokojená. Mám svoje aktivity, snažím se to skloubit dohromady se studiem na fakultě humanitních studií a nemůžu si stěžovat. Největší radost mi dělá ten klid. Běžný život v Čechách už beru jako rutinu. I přesto jsem za to všechno hrozně ráda, beru to jako normální, běžné věci, za které jsem vděčná. Jsou to věci, na které jsem se těšila, když jsem byla v Chersonu. Jsou to věci, které mě naplňují, obzvlášť poté, co jsem si prožila.

Škola mě hrozně baví, nyní se věnuji psychologii, ráda bych se tomuto oboru věnovala i nadále. Když jsem po návratu viděla profesory a své spolužáky, byla jsem hrozně ráda. Profesoři na mě byli strašně hodní, snažili se mi vyjít co nejvíc vstříc.

Když jsem byla ještě na Ukrajině, panikařila jsem. Říkala jsem si, že už musím být na přednáškách, ale pořád jsem byla v Chersonu. Pomohli mi kamarádi, například s úkoly, ale také profesoři, kteří mi řekli, co je všechno potřeba udělat a jak se připravit na zkoušky. Díky této podpoře jsem všechno úspěšně zvládla.

Hraju v muzikálu Doktor Faust, jsem v pěvecko-tanečním sboru. Ztvárňuji jedno z těl Mefistofela. Těsně předtím, než jsem odjela na Ukrajinu, jsem byla na konkurzu a vybrali mě. Kvůli válce jsem sice přišla o nějaké zkoušky, ale řekli mi, že si mě chtějí udržet, takže i od herců a od celého týmu se mi dostalo neskutečné podpory. Všechno se nakonec povedlo a v září jsme měli premiéru.

Ještě stále se mě občas ptají na tu celou situaci i na moje pocity. Hlavně jsou ale rádi, že jsem tady v bezpečí. Pro lidi v Česku je to neobvyklá věc a já chápu, že si to nedokážou představit, a proto jsou zvědaví. Je přirozené, že chtějí vědět, jak jsem to celé prožívala. Musím zmínit, že moji herečtí kolegové jsou hrozně milí a krásně se mi s nimi spolupracuje.

Pořád by se chtěla vrátit. Ale i tady si zvládne poradit. Našla si anglický kroužek, vlastně je to divadlo. V prosinci budou mít dokonce představení. Prý by to měl být nějaký příběh o Ukrajině, takže se z ní stala také herečka. Kromě toho se v Praze pravidelně stýká se svou kamarádkou z Chersonu.

Myslím si, že ji stále mají, ale asi jim pomalu dochází. Chápu to, protože pořád sem přichází dost lidí. Chápu Čechy a jejich situaci i kvůli drahému plynu, všichni chtějí mít své pohodlí. Ztotožňuji se s jejich pocity. Na druhou stranu Ukrajina je pořád můj domov a soucítím i s Ukrajinci. Chápu tedy obě strany.

Upřímně ji pořád cítím, ale je taková umírněná. To je ale podle mě naprosto přirozené. I přesto si myslím, že jsou Češi vůči ukrajinským uprchlíkům tolerantní. Jednou jsem však zažila jeden nepříjemný moment, kdy jsem na Můstku potkala jednoho pána, který vyřvával odporné nadávky vůči Ukrajincům. Až na tento moment vidím okolo sebe, že jsou lidé tolerantní.

Nerada si plánuji věci dopředu, protože nikdy nevím, jak ta budoucnost dopadne. Spíše nechávám život plynout a beru z něj vše, co mi přijde do cesty. Teď mám třeba příležitost občas suplovat zpěv na ZUŠ, zároveň s tím hraju divadlo, které mě hrozně baví, a do toho studuji vysokou školu. Nic z toho bych nechtěla ztratit. Do budoucna bych se tak chtěla věnovat umění i studiu na vysoké škole.