V číhošťském zázraku hlubokou mystiku nehledám, říká Toufarův nástupce

Takzvaný číhošťský zázrak následně využil komunistický režim jako záminku ke svému tažení proti katolické církvi.

Pavel Jäger ve farnosti působí od roku 2018. On sám pohyb křížku na svatostánku, který při třetí adventní neděli v roce 1949 viděla řada svědků, moc neřeší. „Osobně v tom hlubokou mystiku nehledám, ale samozřejmě v tom nebráním ostatním lidem. Nezpochybňuji dvacet svědků, kteří byli schopni odpřisáhnout a napsat na papír, co viděli. Ke své osobní víře to však nepotřebuji,“ říká kněz, který spravuje i farnost ve Světlé nad Sázavou.

Jak tedy číhošťský zázrak vnímá? „Jako tajuplný ,startér‘ dalších událostí, které se potom v lednu a v únoru staly. Komunistický režim v jednu chvíli vyhmátne bezejmenného faráře v neznámé vesnici a rozehraje s ním naprosto bizarní, politicky, mediálně a demagogicky podpořený proces, aby ho zneužil pro svoji další politiku nasměrovanou proti představitelům církví,“ shrnuje svůj postoj Jäger.

Do vesnice u Ledče nad Sázavou, jež je známá i jako geografický střed republiky, přijíždí během roku tisíce lidí. Pro řadu z nich představuje Číhošť skutečné poutní místo.

„Jezdí sem lidé různého věku a očekávání. Jedna část poutníků jsou křesťané, kteří vidí v Josefu Toufarovi mučedníka a byli by rádi, kdyby byl v dohledné době svatořečen,“ vysvětluje kněz.

„Většina lidí sem ale jezdí jako na místo paměti, kde si chtějí připomenout bestialitu totalitního režimu. Vnímají politický podtext – že tady byl komunismus, který v jednu chvíli člověka vzal, sežvýkal a vyplivnul a pak ještě čtyři roky mlžil, že je mrtvý,“ vypráví duchovní, který se často stává průvodcem zájemcům o historii.

Do Číhoště jezdí i školní výpravy. Kněz motivuje žáky také k tomu, aby se zeptali svých rodičů a prarodičů nebo někoho jiného ve svém okolí, protože velmi podobné příběhy tam mohou najít také. „V padesátých letech byl teror v celé zemi, to nebyl jenom nějaký farář z Číhoště umlácený k smrti,“ říká studentům.

I když do kostela uprostřed republiky míří i autobusové zájezdy, většinou přijíždějí jednotlivci či malé skupinky. „Někde v médiích vidí dokument nebo si přečtou knížku a potom v létě s kamarády nebo rodinou sednou do auta a přijedou se fyzicky podívat. Přes léto to máme trošku spočítané, přijíždí sem přes tisíc lidí měsíčně,“ prozradil statistiky Jäger.

Josef Toufar, rodák z Arnolce na Jihlavsku, který v Číhošti působil po přeložení z nedaleké Zahrádky jen necelé dva roky do svého zatčení na konci ledna 1950, zemřel na následky krutého mučení 25. února 1950.

Teprve v červenci 2015 byl důstojně pohřben. Jeho ostatky byly o několik měsíců dříve vyzvednuty z hromadného hrobu na pražském ďáblickém hřbitově a po identifikaci byly uloženy do hrobky přímo v číhošťském kostele.

Byl u toho i Pavel Jäger. „Ale tehdy mě nenapadlo, že na tom místě budu jednou farářem,“ poznamenal. „Poutníci sem jezdili vždycky, ale rozhodně je teď to místo víc koncentrované. K uložení ostatků došlo v době, kdy už vyšla řada knih a článků o Toufarovi a navíc se o něm často mluvilo i v médiích, takže se dostal do hlubšího povědomí. Stal se o něco známějším, proto sem možná jezdí víc lidí, ale neumím to úplně posoudit,“ přemítá kněz.

V Číhošti žije nyní zhruba 350 lidí. Ve vesnici ukryté mezi poli není žádný pompézní chrám pro stovky lidí, ale malý venkovský kostelík, který obvykle nebývá nabitý k prasknutí.

„Z Číhošti chodí do kostela doslova jednotlivci, jezdí sem i lidi z okolních vesnic, které do farnosti také patří. Tvrdé jádro tvoří nějakých patnáct lidí. Ale jsme na malebné Vysočině, je tady spousta lufťáků, v neděli nás bývá v kostele přes dvacet, když je škaredě,“ přibližuje Pavel Jäger.

V létě, kdy přijíždějí i lidé z dálky, přijde na mši klidně šedesát lidí. „Každou neděli jsem napnutý, kolik nás bude a jací lidé přijdou. Není to normální farnost, abych tam měl pořád ty stejné lidi,“ vysvětluje duchovní.

Druhou adventní neděli se zde sešly tři desítky lidí. Před mší se pak pomodlili i za Josefa Toufara.

O něm se zájemci dozvědí víc v expozici na faře, kde jsou vystavené i věci související s jeho životem a informační panely z putovní výstavy. Je ale co vylepšovat.

„Je velmi nadnesené tomu říkat expozice. Jsou tam věci prokazatelně od Toufara, například jeho židle, postel a stůl. A potom je tam ukázka jeho rukopisů, protože si psal kázání. Máme tam i fialový ornát, který nosí kněz v adventu, ale neumím říct, jestli se tam objevil později, nebo je od nějakého jiného faráře. Je to spíš ukázka církevní reálie,“ zmiňuje současný číhošťský správce.

Areál fary nejspíš čekají změny, konkrétní plány a termíny však zatím chybí. „V tuhle chvíli spíše dumáme, co bychom chtěli, než že bychom měli nějaký harmonogram. Bylo by krásné to místo zkultivovat, abychom dokázali nabídnout servis pro poutníky. Ty věci vznikaly za pochodu, bylo by vhodné to nějak sjednotit,“ nastiňuje farář.

Toalety už v sousedství kostela a fary jsou, tím ale aktuální možnosti končí. V zimě by potřebovali poutníci někam do tepla, v létě by naopak uvítali možnost posedět a občerstvit se.

„Obec není dělaná na to, aby tam korzovalo padesát lidí z autobusu. Ve farním areálu bychom chtěli mít nějaké zázemí. Nefungujeme jen jako průvodci, ale i jako normální farnost, občas v kostele děláme koncerty nebo se scházíme v areálu fary. Máme i farské stodoly, bylo by roztomilé využít jejich prostor na posezení nebo na ,punkové‘ přespání, aby se třeba měli kde natáhnout pěší poutníci.“

Cesta k blahořečení pátera Toufara začala už v roce 2013, aktuálně pokračuje diecézní řízení, kdy jsou shromažďovány fotografie, dokumenty a svědectví.

Co by se stalo v případě, že by Číhošť měla svého světce?

„Byla by to zásadní změna, kterou si v tuto chvíli nedokážu představit. Já jsem jenom prostý venkovský farář a takové velké věci už jsou záležitostí celé naší diecéze. Předpokládám, že v tu chvíli začne jezdit do Číhoště víc lidí, a jako farnost bychom pak měli nabídnout něco pravidelného a organizovaného,“ míní Pavel Jäger.

Současné aktivity považuje spíš za spontánní. „I kvůli procesu blahořečení je klíčová právě ta spontaneita úcty. Aby bylo znát, že to není inscenované. Kdybych tady dělal něco velkolepého, tak budu projektovat spíš sám sebe, než že to bude svědčit o té přirozené úctě lidí k Toufarovi,“ vysvětluje kněz.

Snad každý návštěvník kostela hledá očima křížek na svatostánku. Není to ale ten původní, jenž před tři čtvrtě stoletím spustil kolotoč událostí. Při vyšetřování zmizel neznámo kam. Kazatelna, samotný svatostánek a další prvky v kostele původní jsou. Právě kazatelnu, z níž páter Toufar mluvil zrovna ve chvíli, kdy se dřevěný křížek vychýlil, ale Pavel Jäger nepoužívá. A to z prostého důvodu – při své výšce přes 190 centimetrů se tam nevejde.

Farníci v Číhošti si v souvislosti s Toufarem připomínají tři důležité termíny – kolem 25. února jeho úmrtí, v půlce července zase narozeniny. „A o třetí adventní neděli si připomínáme pohyb křížku,“ zmiňuje Jäger.

Tři svíce budou na adventním věnci hořet už tento víkend. Po bohoslužbě se pak věřící sejdou i s hostem v místní hospodě. „To téma ,smysl zázraku s křížkem‘ je stále otevřené a při takových setkáních lidé obvykle mluví o tom, jak to vnímají. Názory jsou nesmírně různorodé,“ líčí kněz.

O rehabilitaci Josefa Toufara rozhodl Krajský soud v Hradci Králové až letos v říjnu. Podle Jägera je to výrok světské spravedlnosti, že Toufar byl zbaven svobody nelegálně.

Umučený páter, z něhož chtěli vyšetřovatelé Mácha a spol. za každou cenu vytlouct přiznání, ale byl jen špičkou a symbolem celého případu, který ovlivnil i životy dalších lidí z okolí, včetně ledečského děkana Václava Slavíčka.

„V závěsu za Toufarem je rehabilitace dalších asi deseti lidí, kteří měli podobný osud. Jde při vší úctě o lidi, jejichž životní příběh není ani zdaleka tak známý. Ty soudní rehabilitace s odkazem na padesátá léta pokračují. Rozhodně je dobře, že pojmenováváme svoji minulost. Jak moc je to důležité pro ty příbuzné, to neumím posoudit,“ uzavírá stále živé téma farář Pavel Jäger.