Skláři v Karlově po Vánocích mrzli, teď už žhaví v peci novou pánev

„Nejnižší teplotu jsme tu měli asi dva stupně, dnes už tady máme příjemně, kolem dvaceti stupňů,“ hlásí huťmistr Lukáš Verner.

Sklář, který si provoz pronajal před šesti lety od sklářského výtvarníka Jaroslava Svobody, běžně v huti pracuje v kraťasech i v zimních měsících. Minulý týden byl ale rád za teplou bundu a kalhoty.

„Někdy se stane, že pánev praskne sama od sebe, například kvůli skryté vadě. To neovlivníme. Ale když to jde naplánovat, cíleně pec na konci roku vypneme a uděláme si přes svátky pauzu,“ vysvětluje Verner.

To se stalo i naposledy. V poškozené pánvi s průměrem 60 centimetrů by sice šla ještě nějaký čas tavit sklovina, ale v Karlově spojili její výměnu právě s Vánocemi.

„Zapálení pece pak spouštíme na základě zakázek. Přemýšleli jsme, jak dlouho budeme v novém roce stát, ale jelikož se zakázky začínají hromadit, tak už jsme lehce pod tlakem. To je ta lepší varianta,“ říká s úsměvem Verner.

Nahřívání pece s novou pánví už mají za sebou. „Temperování provádíme podle křivky dané výrobcem, musíme se snažit co nejvíc dodržet postup. Celý proces se spálením pánve a první tavbou trvá zhruba deset dní,“ vysvětluje zkušený sklář.

Dvě období jsou při zahřívání nové pánve kritická. „Do 250 stupňů Celsia přidáváme čtyři stupně za hodinu, pak se dá zahřívat už po osmi stupních, ale při teplotě kolem 500 až 600 stupňů se jede zase po čtyřech z důvodu slinutí jílů. Když to neproběhne, jak má, hrozí, že pánev nevydrží. Jde o to, aby se celý plášť pánve pěkně propekl,“ líčí dvaapadesátiletý kumštýř, který pochází z Počátek na Pelhřimovsku.

Celý proces temperování pece má jeden dost zásadní háček. Do pece mohli skláři, kteří drželi služby po dvanácti hodinách, nahlédnout poprvé až při teplotě kolem 1100 stupňů, kdy mobilní hořák nahrazují klasickým pevným.

„Teprve tehdy vidíme, zda pánev nepraskla a netopili jsme pět dní zbytečně,“ vysvětluje huťmistr. Finální teplota je kolem 1400 stupňů, v pondělí už dávali do pánve první nakládku.

Sklářství je jedním z těžce zkoušených odvětví českého průmyslu. Živobytí zručným řemeslníkům hodně zkomplikovala už pandemie a následně i energetická krize. „Od té doby si pořád říkáme, zda to zvládneme. Loni jsme se dostali do situace, kdy jsme si říkali, zda máme temperování pece vůbec podstupovat,“ přiznává Verner, jehož firma má deset zaměstnanců.

„Ale poptávka zákazníků nás zase nabila a začalo nám to dávat smysl,“ říká o novém impulzu. Nemají sice práci třeba i na rok dopředu, jako mívali dříve, ale mají zakázky v řádu týdnů či měsíců.

Huť v Karlově, jež volně pokračuje v tradici nedaleké škrdlovické sklárny, navazuje na éru Jaroslava Svobody, který sklárnu před třiceti roky založil v bývalé škole, k níž přistavěl samotnou huť.

Karlovští skláři spoléhají na osvědčené zákazníky – tvoří například lampové nohy do Anglie, prodávají také do Nizozemí nebo do USA. V tuzemsku jsou jednou z nejviditelnějších zakázek kuličky do brněnského orloje.

Obecně se Karlov zaměřuje na ručně tvarované hutní sklo, významnou částí produkce tvoří zakázková výroba a tvorba individuálních autorských originálů. Specialitou Lukáše Vernera jsou nejrůznější živočichové - zvládl vytvarovat už i želvu, chobotnici, mravence, ale také kostru ryby nebo srnčí trofej. Zaujal také kolekcí váz Wood, kdy fouká rozžhavenou hmotu do vykotlaných kmenů.